Prosím, prozraďte čtenářům pár slov o sobě.

Jsem milovník odborné historické literatury a nepřítel cigaretového dýmu. Mám rád suché drůbeží maso i suchý humor, rád chodím k volbám a nenosím krátké kalhoty. Od roku 1995 se živím posloucháním hudby a plním si tak dětské sny. Chcete vědět víc? Narodil jsem se v roce 1975 v Brně a dětství jsem prožil v Ketkovicích, vesnici zhruba v půli cesty mezi Brnem a Třebíčí. Vystudoval jsem gymnázium s výukou odborných předmětů ve francouzštině a poté obory historie (se specializací na dějiny 19. a 20. století) a mediální studia a žurnalistiku na Masarykově univerzitě v Brně. Jedenáct let jsem ženatý, mám dvě děti (Vojta má osm let, Anežka šest). Vedle práce pro Radio Proglas na celý úvazek (vedoucí redakce populární hudby) píšu pravidelně do časopisu Folk & country, do Katolického týdeníku, nově například do časopisu Harmonie. Každé léto uvádím několik folkových festivalů, jako externí dramaturg hudebních pořadů spolupracuji s Českou televizí. A pět let už zasedám v grantové komisi pro profesionální alternativní hudbu na Ministerstvu kultury ČR (poslední tři roky jako předseda komise). K mým koníčkům patří vedle už zmíněné hudby a historie také sledování náročnějších filmů a v neposlední řadě výlety s dětmi: do měst po celé republice a speciálně pak do ZOO.



To je úžasné. Jak to všechno zvládáte?

Teď si uvědomuji, že jsem se tak rozpovídal, že to skoro vypadá, jako bych byl nějaký robot. (smích) Ale to určitě nejsem, jen mě baví vymýšlet různé způsoby efektivního využívání času. Třeba nejsem řidič a ušetřený čas, který druzí tráví za volantem, věnuji čtení a současně poslechu hudby do sluchátek (například v hromadných dopravních prostředcích nebo na zastávkách). Také jsem se naučil rychle se rozhodovat. A tak zatímco řada lidí prostojí dlouhé minuty v obchodě přemýšlením, zda koupit jogurt jahodový nebo višňový, červený nebo modrý, vymyslel jsem si různé metody, jak se rozhodnout během sekundy… A taky se snažím pravidelně spát, protože po probděné noci nastupuje únava a unavený člověk je méně výkonný…



V prostředí, kde jste vyrůstal, jste měli k hudbě blízko? Jakou muziku jste jako dítě nejčastěji slýchával?

Nebyli jsme příliš muzikální rodina. Jen babička nám občas zpívala, maminka zase měla velkou sbírku gramofonových desek – především český střední proud. Z nich jsem získával své první informace o hudbě. Spoustu hitů ze 70. a 80. let jsem uměl zpaměti, a když jsem si jako žák základní ¬školy přivlastnil dědečkův kotoučový magnetofon, nahrával jsem si další šlágry z rádia a snažil se přepisovat jejich texty, na které jsem mimochodem psal své vlastní parodie. Jako středoškolák už jsem měl vlastní „kazeťák“ a několikrát týdně jsem na různých rozhlasových stanicích (českých, slovenských, rakouských) poslouchal všechny dostupné hitparády a zapisoval si jejich pořadí. K folku, kterým se dnes v rádiu zabývám nejvíc, jsem se paradoxně dostal poměrně pozdě (s výjimkou pár jednotlivých písní, které hrávala někdejší stanice Hvězda) a k jazzu, což je momentálně možná můj nejoblíbenější druh hudby, jsem se proposlouchával velmi dlouho.



Jak se vytvářel váš osobní vztah k hudbě? Učil jste se hrát na nějaký nástroj a zažil jste tzv. chození do „lidušky“? Pokud ano, jak na to vzpomínáte?

Do „lidušky“ jsem se šel přihlásit na začátku druhé třídy sám, bez rodičů. Jel jsem se spolužáky do 7 km vzdálených Oslavan, zaťukal jsem na dveře ředitelny a řekl jsem: „Dobrý den, já se jdu přihlásit.“ Zazpíval jsem hit Michala Davida a požádal o zapsání na „kytaru nebo harmoniku“. Nic z toho nebylo volné, a tak jsem skončil u zobcové flétny, z které jsem později přešel na klarinet. Absolvoval jsem celkem sedm let výuky včetně flétnových souborů nebo školního dechového orchestru, se kterým jsem si ještě stihl zahrát na předrevolučních prvomájových průvodech. S odchodem na gymnázium do Brna mi na aktivní hraní už nezbýval čas, a tak jsem se postupně stal hudebním odborníkem-teoretikem. Nicméně klarinet občas doma vybalím a dětem zahraju…



Nyní se věnujete hudbě takříkajíc na plný úvazek. Co obnáší práce hudebního redaktora Radia Proglas?

Ta práce je hodně pestrá a rozhodně jeden pracovní úvazek přesahuje. Obstarávám do hudebního archivu rádia nová cédéčka (což znamená být v permanentním kontaktu s vydavateli a také se samotnými hudebníky, sledovat, co vychází, kdo co nahrává…) a zapisuji údaje o nich do databáze. Dále sestavuji hudební playlisty – vybírám tedy hudbu, kterou naši moderátoři pouštějí během dne. Připravuji a natáčím autorské hudební pořady včetně rozhovorů s interprety, posluchačské hitparády nebo profilových pořadů. Dále pomáhám kolegům vybírat písně do jejich slovesných pořadů. A v ne¬poslední řadě spravuji několikrát denně aktualizované internetové stránky hudba.proglas.cz. Abych to všechno stíhal (třeba jen nových cédéček přibude do archivu ročně asi 1000), poslouchám vlastně hudbu vždy, kdy je to jen trochu možné.



Ovlivňuje vaše práce hudebního redaktora váš rodinný život a jak? Mohou si členové rodiny doma pouštět i „nekvalitní“ hudbu? Hraje u vás doma hudba, nebo spíše vyhledáváte ticho?

Zní to možná krutě, ale v mé přítomnosti mohou ostatní členové rodiny jen zřídka poslouchat hudbu podle své libosti, protože já akustický prostor v bytě neustále sobecky okupuji. Vlastně pořád mi doma něco hraje a já jen střídám poslech soustředěný s méně soustředěným. Jinak bych opravdu nestíhal takové množství nové hudby vstřebat a ještě se navíc vracet k tomu, co poslouchám rád…



A jak na to reagují vaši blízcí?

Samozřejmě to moje neustálé poslouchání hudby má své meze. Jednak nikdy nemám hudbu puštěnou příliš nahlas, takže ve vedlejší místnosti (v kuchyni nebo v dětském pokoji) by nikoho neměla rušit. A s televizí se také nepřekřikuji, nicméně s výjimkou večerníčka televizi v reálném čase doma téměř nepouštíme. Spíše si nahráváme jednotlivé pořady a sledujeme je, kdy se nám to hodí.



Máte malé děti, jak se snažíte nebo budete ještě snažit ovlivnit, či neovlivnit jejich vztah k hudbě? Máte nějaká kriteria, jakou hudbu dětem pouštět, nebo nepouštět?

Snažím se samozřejmě svým dětem kvalitní hudbu doporučovat. Mám výhodu, že mám minimálně z české hudby přístup prakticky k čemukoli, a že tedy mohu vybrat to, co považuji skutečně za kvalitní. Snažím se s dětmi také hovořit o hudebních nástrojích, o hudebních žánrech apod., a to někdy i přímo v terénu na koncertech a festivalech. Například na festivalu Mohelnický dostavník, kam pravidelně jezdíme celá rodina, mají mé děti se mnou přístup do zákulisí, a mohou si tak různé nástroje prohlédnout zblízka. Na druhou stranu dětem rozhodně nebráním poslouchat a zpívat si hity z jejich oblíbených pohádkových DVD, ačkoli mám o jejich kvalitě pochybnosti.



Co podle vás může hudba dát jednotlivci či rodině?

Každému může dát něco jiného a každého může obdarovat jiná hudba… Protože každý z nás je individualita, měl by každý sám postupně zjistit, která hudba mu vyhovuje a naplňuje jej. Někoho bude oslovovat vznosnost klasiky, druhého přirozenost folku, třetí bude potřebovat špetku agresivního rocku a další se najde v náročném moderním jazzu. V každém žánru můžeme najít kvalitu, ať už jde o silné melodie, dobré texty nebo nečekané kompoziční postupy. Jsem přesvědčený, že čím víc druhů hudby posloucháme (případně sami provozujeme), tím nás to víc obohacuje. Nabídka hudby – od braku až po tu nejkvalitnější – je dnes velmi široká a záleží na každém z nás, jak a kým se necháme vést. A co nám tedy hudba může dát? Radost, uspokojení, vnitřní klid, energii, naději, poučení, soustředění i rozptýlení… To všechno se dá v muzice najít.



Můžete dát čtenářům pár tipů na hudební vánoční dárek – z titulů, které vyšly nebo ještě do Vánoc vyjdou?

Pro děti bych z letošní produkce vybral Studánku rubínku od Hradišťanu, druhé CD projektu Kašpárek v rohlíku nebo sbor Koťata a jejich tygři a album Džungle nebo město. A pro rodiče? Z českého folku doporučím vsetínské Žambochy a CD Přituhuje, severočeskou skupinu Zhasni a album Je to tak nutný… nebo CD Ztracený ve světě, na kterém různí interpreti zpívají písně Oldřicha Janoty. Z českého jazzu doporučuji vynikající album Joy For Joel skladatelky a pianistky Beaty Hlavenkové a vůbec veškerou produkci pražského vydavatelství Animal Music. A ze zahraničí? Výborné je společné album britského kytaristy Justina Adamse a gambijského hráče na jednostrunné housle Juldeha Camary, nazvané Tell No Lies.

Připravila Petra Feglerová.



***

Se svolením převzato z časopisu "