Já ti pomohu, praví Bůh. (Iz 41,13) - Biblický citát na dnešní den

Sekce: Knihovna

Ztráta smyslu pro hřích

Vědomí viny se v mnohém změnilo

z knihy Hřích (heslo ze Slovníku spirituality) , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

"Snad největším hříchem dnešního světa je skutečnost, že lidé začali ztrácet smysl pro hřích." (Pius XII.).

Zdá se, že toto zjištění je dnes ještě zjevnější a působí větší starost. Mohlo by se zdát, že v naší době je problém hříchu načisto překonaný nebo že jde při něm o něco docela jiného než v tradiční teologů. Švýcarská biskupská konference uváděla v programu komise toto: "Také dnešní člověk má vědomí viny a chtěl by být od této viny osvobozen. Ovšem toto vědomí viny se v mnohém změnilo. Například poklesky týkající se soukromí jsou mnohem méně pociťovány než přestupky, které mají vliv v oblasti společenské a veřejné. Myšlenka, že hřích uráží Boha, je odsunována až na druhé místo za skutečnost, že se hříchem páchá křivda bližnímu a společnosti. Víc než poukaz na přikázání a na zákony pomáhá výzva k osobní odpovědnosti a poznání lidských a společenských vztahů. Kromě toho je třeba pro překonání viny mít na zřeteli, co s sebou nese v ohledu psychologickém."

Teologické myšlení o problému hříchu a provinilosti (a proto i pokání) je na druhé straně, jak se zdá, silně zpochybňováno výdobytky lidských věd. V dějinném okamžiku, jako je tento, poznamenaném sekularismem, kdy se zdá, že Bůh je v našem světě a v naší kultuře nepřítomen a že je vykázán z našeho každodenního obzoru, kdy se rozvíjejí vědy o člověku a dávají nám k dispozici stále důmyslnější prostředky k výkladu skutečnosti a k odůvodnění lidského chování a radikálně zpochybňují měřítka a normy, které byly považovány za jasný výdobytek tradiční křesťanské etiky, můžeme se ptát, jaké je ještě místo pro studium této otázky z hlediska teologického, morálního a duchovního.

Mohlo by se zdát, že celá tato úvaha je jen narcistickým sebeospravedlňováním jedné náboženské skupiny a že pozbývá na platnosti a životnosti při vážném a přísném vědeckém postupu. Mohla by se z toho odvodit rezignace, která omezuje Boží přítomnost jenom na svět lidí a má za to, že už samotná lidská skutečnost je známkou božství, a tedy normou pro chování člověka. Ale žádné setkání, ani s Bohem, se nemůže obejít beze slov a bez znamení, bez řeči, která ho vyjadřuje. Krize řeči víry nás drsně staví před nedokonalost a prozatímnost řeči. Na věroučných formulacích, teologických systémech i na svátostných gestech a na počínání křesťana je znát jejich nepřiměřenost k tajemství, jež nedokážou vyčerpat.

A do této roviny musíme přenést teologické myšlení a v ní musí opět najít svůj smysl. Je nezbytné, aby se křesťané odvážili promyšleně formulovat už nyní své prožité střetnutí mezi vírou a lidským dramatem, které je spojeno s jejich přítomnou činností. Právě v tomto smyslu prodělává morálka a spiritualita zásadní obrat. A také teologii a lidské vědy nebude už možné pokládat za neslučitelné a alternativní.

I když tyto dva obory a příslušné oblasti bádání zůstanou rozlišené, pokud jde o jejich formální předmět, přece se bude muset ukázat, že se doplňují. Takto už nebude možná spiritualita bez antropologie, protože se nemůže mluvit o člověku a o jeho vztahu k Bohu a neuznávat strukturu a hluboké mechanismy jeho osobnosti a vztahů, jež ho vážou s druhými - a to se vymyká oblasti teologie. Na druhé straně bude pro křesťana nepřípustné, že by se měřítky čistě vědeckými mohlo zdůvodňovat celkové lidské bytí a jednání, jako kdyby v nás nebyl rozměr přesahující možnost těchto prostředků rozboru.





1. Příznaky, příčiny, hodnocení


a) Příznaky

V rovině jazyka vyvolávají běžné teologické výrazy stále větší potíž. Pojmy hřích, lítost, rozhřešení mají v očích většiny lidí stále nejistější obsah. Jejich třídění na přesné kategorie se stává problematickým, když jde o určení vážnosti hříchu (smrtelný nebo všední), trestu, jaký zaslouží (očistec, peklo), jakosti lítosti (dokonalá, nedokonalá). Jisté pojmy se jednoduše pod náporem demytizace přímo ztrácejí, nebo jsou prostě zapomenuty. Tak například zkroušenost, nedokonalost nebo zadostiučinění. Pokud jde o chování, projevuje se odpor ke všem formám zříkání a pokání. To všechno je chápáno jako negativní a ochuzující, je to podezříváno z nelidskosti, z masochismu, z trpnosti. Ve svém vnitřním životě těžko chápeme, co znamená hřích. Zdá se nám, že je to sklon nebo rozšířený stav nebo celková vadná situace, spíš než přesný úkon, který může být zařazen do seznamu hříšných skutků.


b) Příčiny

Příčiny krize smyslu pro hřích se mohou zredukovat na problém svobody. Pochybuje se o její účinné soudržnosti, vypadá tak křehká a tak omezená celou řadou podmíněností, že vyvstává otázka, zda je vůbec možné konat svobodné, chtěné hříšné skutky.

Na druhé straně shledáváme nedůvěru ke všemu, co je mimo svobodu a co by jí chtělo klást podmínky. Tuto nedůvěru způsobuje zpochybňování hodnoty zákona; pluralismus a diferenciace společnosti, jejíž normy se už nedají srovnat do řady všeobecně platných etických imperativů; relativizace hodnot a nejistota o tom, co je dovoleno a zakázáno v naší společnosti, která neusnadňuje probuzení mravního svědomí; neschopnost (abychom to řekli Freudovou terminologii) přizpůsobit se "zásadě reality" a snaha řídit se "zásadou požitku" ve smyslu bezprostředního ukojení touhy, i když může být klamná.

Jedním kořenem také může být strach z objektivizace Boha, z uznání, že Bůh je úplně jiný a že je svobodný. Bůh je většinou pokládán za uskutečnění touhy člověka po plnosti vlastní osobnosti a po všeobecném smíření, a nevidí se, že tu zasahuje do našich dějin jistá svoboda, která nás oslovuje a vybízí nás k nepřetržité změně a k překonání našeho lidského programu.


c) Pokus o zhodnocení

Při pozornějším pohledu se zdá, že se neztratil ani tak smysl pro hřích, jako spíš jistý smysl hříchu. Zjišťujeme ztrátu smyslu pro hřích jako přestoupení zákazu, a na druhé straně opětovné rozšíření skryté formy provinilosti, která vede např. k odmítání autority, a to i samotného Boha, ze strachu - třeba neuvědomělého abychom jím nebyli souzeni.

V současné době se objevuje nový rozměr smyslu pro hřích vycházející z odlišné citlivosti. Např. se uznává naše kolektivní odpovědnost za osud celého lidstva. A z jiného hlediska existuje větší pozornost pro požadavky lásky, jež jsou důležitější a směrodatnější než požadavky zákona. Zdůrazňují se povinnosti vyplývající z meziosobní a společenské složky naší lidské existence. Závěrem: určitý smysl pro hřích jistě slábne, ale ve prospěch smyslu jiného, opravdovějšího a bližšího naší kultuře. Naše nesnáz představit si uspokojivě hřích by nám měla dát přinejmenším na srozuměnou, jak absolutnost lásky - Boži svatosti, která má být naším ustavičným orientačním bodem - přesahuje naše chápání a naši schopnost milovat. Když pak budeme pociťovat, jak jsme daleko od této lásky, bude to existenčním ukazatelem našeho hříšného stavu. Našimi učiteli jsou v tom zase svatí.

Je tedy zapotřebí objasnit mluvu, aby nám umožňovala přesněji používat výrazy "hřích", "provinilost" (a "obrácení") v různých rovinách, v jakých mohou být používány, abychom se vyhnuli zaměňování a nenáležitě nesklouzli z teologie do jiných rovin, které ji mohou sice doplňovat, ale musí zůstat od ní rozlišeny. Také spiritualita tím může získat.





2. Úvahy psycho-sociologické


a) Rozbor výrazu "provinilost"

Proberme si tento výraz tak, jak se používá v literatuře o pokání v různých kulturách a náboženstvích. Existuje symbolická řeč . Nejstarší symboly mluví o "skvrně", to znamená o něčem, co zvenčí poškozuje a poskvrňuje člověka. Biblické symboly používají výrazy jako: minout se cílem, jít křivou cestou, bouřit se, mít tvrdou šíji, být nevěrný jako při cizoložství, být hluchý, ztracený, bloudit, být prázdný a falešný, nestálý jako prach. Tyto symboly vyjadřují myšlenku vztahu mezi Bohem a člověkem, mezi člověkem a člověkem, mezi člověkem a jím samým. K myšlence přerušení vztahu se může připojit myšlenka jakési síly, která ovládá člověka a která je také známkou jeho slabosti, jeho marnosti představované dechem a prachem.

Symbolika hříchu je na druhé straně symbolem něčeho negativního (přerušení, vzdálení, nepřítomnosti, marnosti) a symbolem něčeho pozitivního (síly, vlastnění, vězení, odcizení). Myšlenka "provinilosti" je krajní formou vnitřního přechodu od "skvrny" k "hříchu". Hřích je již přerušením vztahu, skutečným, objektivním stavem, ontologickým rozměrem existence. Provinilost má navíc přízvuk jasněji subjektivní. Její symbolika znázorňuje vědomí člověka, že ho dusí tíha, která ho prostupuje jako jed. Používají se příměry "tíha", "kousnutí", "soud". Zde dospíváme k zvláštnímu momentu lidské zkušenosti, který je dvojznačnější.

Na jedné straně vědomí viny už znamená jasný pokrok vzhledem k tomu, co jsme nazvali "hřích". Zatímco hřích zůstává kolektivní skutečností, je vina spíš individuální. V Izraeli byli původci tohoto pokroku proroci působící ve vyhnanství (srov. Ez 31,34). Toto kázání představovalo osvobozující myšlenku. V době, kdy se hromadný návrat z vyhnanství, srovnatelný s někdejším odchodem z Egypta, zdál nemožný, byla osobní cesta k obrácení otevřená každému. Vidíme, jak z rovné a nedefinované zkušeností hříchu "vychází na povrch", že provinilost má své stupně: člověk je úplně, radikálně hříšníkem, ale je zodpovědný v nestejné míře. Individualizace a stupňovitost viny jasně ukazují, k jakému pokroku dochází vzhledem ke kolektivnímu a nedefinovanému charakteru hříchu.

Na druhé straně má v negativním smyslu počátek specifická patologie. Mezníkem je přitom skrupule. Také ona je dvojznačná. V jednom ohledu je skrupulózní svědomí jemné, úzkostlivé a vášnivě usiluje o stále větší svatost, ale v jiném ohledu je skrupule známkou, že se mravní svědomí ocitlo v patologickém stavu. Skrupulant se uzavírá v bludišti příkazů. Vypočítává a hromadí povinnosti, a to kontrastuje s prostotou a střízlivostí přikázání milovat Boha a lidi. Skrupulant se dívá na jednání "právnicky" a je téměř posedlý tím, jak dělá z každodenního života obřad. To je účinek a zároveň příčina převrácení pojmu poslušnosti. Vrací se k "otročení zákonu", které popisuje svatý Pavel (Řím 7). Pocit provinilosti takto prozrazuje, jakou kletbou je život podřízený zákonu. Neodvratně dochází k neštěstí, které líčí Kafka: odsouzení se stalo zavržením /Patologie duchovní I,3 J/. Vývoj jazyka nás postavil před různé polohy v jakých se vyskytuje provinilost: od prvotní roviny, kterou bychom mohli nazvat "podvědomou", pudovou, k rovině uváženější, v níž se člověk stává zodpovědným za to, co udělá špatného - v okruhu své svobody - až k rovině "náboženské", v níž člověk poznává, že je hříšníkem před Bohem. Toto je specifická rovina křesťana, člověka duchovního.


b) Trojí rovina viny.

Existuje trojí rovina viny. V každé z nich mají termíny jiný smysl.


Rovina pudová

Také člověk může mít pudové vědomí povinnosti a může se provinit způsobem podstatně pudovým, i když si to zdůvodňuje rozumem. Je determinován společenským tlakem. Společnost se svými zákazy a svými tabu braní proti nebezpečí individuálního pudu. Hřích a vina záleží ipso facto v jejich hmotném přestoupení. Zkroušenost bude jednoduše instinktivní touhou uniknout následkům tohoto přestoupení. Vyznání viny a předsevzetí polepšit se zůstávají pouhým smírným obřadem.


Rovina mravní

Jde o uvědomělé, svobodné a samostatné uskutečnění lidské osoby, jejího bytí ve světě a jejího subjektivního vztahu s absolutní osobou, s Bohem. Zákon, který takto bere člověk na vědomí, přestává být vnějším donucovacím prostředkem. Je uskutečněním jeho vlastního bytí, neboť toto jeho bytí má být nositelem ctností a představuje plán, který má být naplněn. Mravní svědomí nebude nic jiného než vědomí sebe, které působí jako schopnost rozlišování, jež při každé svobodné volbě bude usuzovat, co napomáhá pravému sebeuskutečnění a co mu naopak odporuje. I když není soud mravního svědomí neomylný, vnucuje se bezpodmínečně, a to i v případě, že v dobré víře bloudí. Mravní vina záleží ve svobodném jednání proti soudu vlastního svědomí. Už tedy o ní nerozhoduje pouze hmotná stránka skutku. Trest za vinu už není hrozbou zvenčí: mravní vina trestá sama sebe tímto zmrzačením bytí. Zkroušenost záleží v tom, že viník uzná sám před sebou, že jeho čin škodí jemu samému, a že odsoudí toto zastavení svého růstu. Není to pasivita a rezignace, nýbrž podnět, aby se vrátil k pravdě a stal se tím, čím má doopravdy být. Zpověď začleňuje odsouzení své vlastní viny a úmysl napravit se do konkrétního rámce společného růstu a může se ukázat jako účinný prostředek návratu k pravdivosti vlastního jednání kajícníka.


Rovina duchovní, křesťanská

K mravnímu naplnění osoby dochází především v dospělém setkání s někým druhým v lásce. Ale jenom absolutní láska by mohla být základem všeobecně platné morálky lásky a setkání s láskou jako absolutnem by nás přivedlo na vyšší rovinu, totiž do náboženské etiky. Zákonem, určujícím toto setkání, už není pouhé naplnění vlastního bytí, nýbrž výzva k překonání tohoto naplnění, aby se dospělo k vzájemnému vztahu lásky s Osobou, jež je tímto Absolutnem. Nejde, jak by se mohlo na první pohled zdát, o novou formu ukládání zákona zvenčí. V tomto vztahu vycházím ze sebe jen proto, abych se znovu nalezl, ale za svými přirozenými hranicemi, v pravé komunikaci s božským bytím.

Tohoto vrcholu se dosahuje ve zkušenosti mystické. Svědomí přestává být pouhým logickým nebo rozumovým soudem a stává se spojkou mezi dvěma bytostmi, které se milují. Vnímá božství a dospívá k stejné přirozenosti s Bohem v lásce. Hřích je zde nade vše a přede vším nevěrností lásce: člověk se ocitá ve stavu, v němž odmítá Boží lásku. Trest za hřích není uložen zvenčí, nýbrž je utrpením někoho, kdo tvrdošíjně odmítá neuhasitelnou potřebu lásky. Lítost se rodí ze setkání dvou jistot: na jedné straně je zřejmá nevěrnost, na druhé straně vzpomínka na Boží milosrdenství, které je větší než naše srdce. Odpovědí na lítost je odpuštění, které obnovuje lásku a samotný hřích začleňuje do jejího dialogu. Vyznání viny bude znamením, kterým se obnoví setkání a dialog. Pokání nebo náhrada ztělesňuje časným lidským způsobem to, co je už v tvůrčím okamžiku lásky plně uskutečněno z hlediska náboženského.


Výpis všech kapitol z této knihy: Ztráta smyslu pro hřích / Hřích v bibli / Hřích v teologickém myšlení / Hřích v rozměru naděje / Hřích v dnešní humanistické mentalitě / Hřích podle dnešní teologie / Mystika hříchu / Hřích světa a kající církev / Církev jako vychovatelka k pokání

Vánoce z různých úhlů

Vánoce z různých úhlů
(21.12.2017) Vánoce - informace, koledy, omalovánky, mp3, recepty

Betlémské světlo

Betlémské světlo
(21.12.2017) Informace, rozvoz, mapa, historie, náměty, fotogalerie, kontakt. (odkaz na betlemskesvetlo.cz)

Když Bůh mlčí – nyní i jako audiokniha

Když Bůh mlčí – nyní i jako audiokniha
(12.12.2017) Když naše modlitby narážejí jakoby na zavřené nebe….

Jak obdarovat i někoho opravdu potřebného

(7.12.2017) Každý rok rostou hromady dárků, které nakonec skončí někde v šuplíku. Může to vypadat i jinak....

Adoptuj si politika

(4.12.2017) Modlitební iniciativa, která místo neustálé kritiky a odmítání politiky chce podpořit postoj, který bude...

Kurzy Alfa - kurzy o křesťanství ve vašem okolí
Chcete se dozvědět více o křesťanství? Navštivte kurzy Alfa ve vašem okolí.