Hle, váš Bůh! (Iz 40,9) - Biblický citát na dnešní den

Sekce: Knihovna

Marie Svatošová

Vnitřní svoboda / Odpuštění (5.11.2003)

Změny nálad většinou ovlivnit nemůžeme (Henri J.M. Nouwen)

z knihy Jak to vidí Marie Svatošová

· REAKCE NA DOPISY POSLUCHAČŮ
· CO MĚ DOKÁŽE "ROZHODIT"?
· VNITŘNÍ SVOBODA
· ODPUŠTĚNÍ

Opět vás tu čekají dopisy od našich posluchačů. Stačila jste si už přečíst ty, které jste si odtud odnesla minule?

Pustila jsem se do nich hned po skončení vysílání a četla jsem, dokud jsem je všechny nedočetla. Byla jsem totiž na názory a na náměty posluchačů hodně zvědavá. Všem, kteří uvedli plnou adresu jsem už odepsala. Ale třem jsem odepsat nemohla, protože se podepsali jen jménem. Těm bych ráda stručně odpověděla v dnešním pořadu, abych neměla resty. Doufám, že nás poslouchají.


Říkáte, že nemáte ráda resty. Možná bude lepší tu korespondenci vyřídit hned na začátku, dříve, než otevřeme nové téma.

Souhlasím. Z dopisu paní M. Šandové vyplývá, že je z Prahy, ale to je pojem hodně široký. Já jen doufám, že to na Vinohrady nemá moc daleko. V jejím dopise jsem se totiž 22.října odpoledne dočetla, že si pro moji odpověď přijde osobně do recepce rozhlasu 22.října, ale dopoledne. Nejspíš byla zklamaná, když tam na ni žádná odpověď nečekala. Ani čekat nemohla. V rozhlase mi dopisy posluchačů předávají hned při první příležitosti, t.zn. při dalším vysílání, a to je ve středu za další dva týdny. Teď pro změnu v recepci Rozhlasu čeká moje odpověď na paní Šandovou.

Opravdovou radostí pro mě bylo přečíst si dlouhý, velice úhledný dopis paní Alžběty Kindlové ze Staré Boleslavi. Píše, že je ročník 1914 - tehdy se ve školách ještě učil krasopis a na tom dopise to je vidět. Já už jsem krasopis ve škole nezažila - a možná bych měla říct naštěstí, protože bych nejspíš propadla. Milá paní Kindlová, pozdrav paní Retkové jsem už vyřídila a určitě jí dám přečíst celý váš dopis. O to ji nemohu ošidit. Určitě i ji potěší, že se nemůžete dočkat středečního vysílání, že se po něm cítíte jako po ozdravující injekci, že obohacuje vaši duši a dává vám sílu k překonávání všech těžkostí. Doufám, že nás dnes slyšíte, protože si opravdu moc přeji, abyste se dozvěděla, že podobný účinek měl váš dopis na mě. Pokud bych se měla dožít vašeho věku, chtěla bych být taková jako jste vy. Navzdory všem těm vašim zdravotním problémům vyrovnaná, spokojená, vděčná, radostná, a k tomu všemu tak sympaticky pokorná. Moc vám děkuji.

Třetí z dopisů, kde chyběla adresa, přišel z Prostějova od paní Olgy Sýkorové. I ona s oblibou poslouchá naše středeční pořady a naše slova prý doslova hltá. To mě na jednu stranu těší, současně ale zavazuje. V řadě dopisů posluchači na odvysílané citáty moudrých reagovali rovněž citáty. Paní Holcová z Uničova mi poslala všechny, které dosud nasbírala - hezky svázané v úhledném sešitku. Budou se hodit. Paní Sýkorové se jeden citát líbí tak, že si ho chce nechat napsat na parte a možná i vytesat na pomník. Autora neuvádí, ale citát je to moc hezký: "Nejdůležitější na světě jsou stopy lásky, které za sebou necháváme, když odcházíme." Milá paní Sýkorová, děkuji vám za dopis a přeji vám, ať těmi stopami lásky ten dnešní svět ještě hodně dlouho poznamenáváte - potřebuje to možná víc než kdy předtím. Váš dopis ale obsahuje i otázku, a to otázku "na tělo". Kdybyste uvedla svoji adresu, odpověděla bych jen vám. Takhle jsem nucena odpovědět vám v rozhlase a vlastně tak trochu nést svoji kůži na trh.


Teď jste ve mně vzbudila zvědavost. Jakou otázku si na vás mohla posluchačka z Prostějova vymyslet, že ji vnímáte jako "otázku na tělo"?

Ta paní se mě bez obalu zeptala, jestli mě ještě něco dovede "rozhodit" a když ano, tak co. Už z té otázky samé je zřejmé, že posluchačce je naprosto jasné, že ideálem je, aby se člověk ničím rozhodit nenechal. Z otázky je ale také zřejmé, že toho cíle není tak snadné dosáhnout a i když to posluchačka výslovně nepíše, nepochybuji o tom, že se sama o to taky snaží. Znám pár velkých osobností, o kterých vím, že se jim to opravdu daří. Z takových lidí pak vyzařuje pokoj a mír, kterým v dobrém slova smyslu fascinují své okolí. Ale ani oni si nikdy nemohou být zcela jistí. Prostě proto, že jsme jenom lidé, křehcí, zranitelní, chybující. Jsme lidé z masa a kostí, nejsme andělé. Jak říkává jeden pan farář: hotoví jsme až na prkně.

Abych ale odpověděla konkrétně. Léta se snažím na sobě systematicky pracovat, je to už lepší než to bývalo za mlada, ale mohlo by to být ještě lepší. Je to tak, že už mě nerozhodí a nevytočí malicherné hlouposti, které mě dovedly vyvádět z míry kdysi. Ono je to především o míře tzv. vnitřní svobody. Ta je naprosto nezávislá na svobodě vnější. Tu vnitřní svobodu si dokázali mnozí lidé v sobě uchovat a výslovně z ní žít i dlouhé roky třeba v kriminále. A naopak na svobodě v té době žilo a i dnes žije spousta lidí nesvobodných, vlastně otroků. Otroků svých vášní, svých chutí, své ješitnosti, svého egoismu apod. Co jim je platná vnější svoboda, když je jejich otroctví svazuje a zatěžuje je jako koule u nohy. Já jsem měla velké štěstí, že mi tyhle pojmy byly včas, kdysi dávno za totality, důkladně vysvětleny. Nevím, jak bych bez téhle cenné výbavy obstála při několikahodinovém výslechu na StB v pražské Bartolomějské ulici. Když je člověk skutečně vnitřně svobodný, tak ho ani za katrem nikdo ničím nezastraší, ničím si ho nekoupí, protože vnitřně svobodný člověk se prostě zkorumpovat nedá. V té Bartolomějské samozřejmě zkoušeli obojí: zastrašit i slibovat. Jeden vyšetřovatel byl laskavý, druhý spouštěl hrůzu. Klasika. Ani si pánové neškrtli. Nedozvěděli se nic, protože narazili na člověka neprodejného a nezastrašitelného. Mohli akorát zuřit.


Jenže aby člověk obstál v tak těžké zkoušce, jakou výslech v Bartolomějské nepochybně byl, k tomu asi nestačí pouhé vysvětlení pojmu vnitřní svoboda. Člověk se s tímto pojmem musí zřejmě nějak ztotožnit.

To nepochybně. A taky to chvíli trvá, není to hned a vyžaduje to soustavný trénink, práci na sobě. A není potřeba si vymýšlet něco zvláštního. Každý den se nám nabízí spousty drobných příležitostí, na kterých se vůle dá trénovat a posilovat. Například vyskočit a nesmlouvat, když zazvoní budík, zásadně si nevybírat v jídle (já jsem se kdysi musela poprat s odporem k pajšlu - a jak se mi ulevilo, když jsem ho poprvé slupla!). Důležité je také umět si něco odepřít, nejenom na talíři, ale třeba i to naše pohodlíčko. Stojí to za to, protože člověk bez vůle je politováníhodný otrok. Není svobodný, je závislý - a nemusí tu jít jen o alkohol, nikotin, drogy - člověk může být závislý na pochvale, na uznání, v podstatě na čemkoliv, čeho není ochoten se vzdát, na čem lpí a když se mu toho nedostane, tak má podobný "absťák", jako mají drogově závislí.

Každodenní život nám nabízí nejenom příležitosti k posilování vůle, ale někdy si na nás vymyslí i vtipné testy, na kterých si člověk můžeme změřit, jak na tom vlastně s tou vnitřní svobodou anebo závislostí je. V létě mě jeden takový testík docela pobavil. V tramvaji si mě hezkou chvíli prohlížela nějaká paní a nakonec se odhodlala mě oslovit: "Tak si říkám - je to kladenská babička, není to kladenská babička?" Test pro mě dopadl dobře, neurazila jsem se, jen jsem z toho vyvodila závěr, že si už konečně musím přestat namlouvat, že na ty roky nevypadám.

V zásadě jde o to nepodlehnout pýše, když se nám něco zrovna daří a někdo nás chválí, a na druhé straně nepodlehnout špatné náladě, když nám někdo nespravedlivě nadává. Obojí v nás samozřejmě vyvolá nějaké pocity. Pochvala příjemné, výtky nás rozladí. To je lidské. Ovšem jedna věc jsou naše emoce, čili náš život citový nebo pocitový, a druhá věc je náš život duchovní. To jsou dvě odlišné záležitosti. Moc hezky o tom píše v knize Chléb na cestu Henri J.M. Nouwen. Já jsem si ten úryvek přinesla. Můžeme si ho poslechnout:

"Naše citová hnutí stále stoupají a klesají. Někdy zažijeme velké výkyvy nálad, od rozrušení po depresi, od radosti k bolesti, od vnitřní harmonie po vnitřní chaos. Nepatrná událost, něčí slovo, zklamání v práci - mnoho věcí v nás může spustit takovou houpačku nálad. Změny nálad většinou ovlivnit nemůžeme. Zdá se, že se nám spíše stávají, než abychom si je vytvářeli.

Je proto důležité vědět, že náš citový život není totožný s životem duchovním. Duchovní život je život Božího ducha v nás. Když vnímáme citové posuny, musíme spojit svého ducha s duchem Božím a připomínat si, že to, co cítíme, nejsme my. Jsme a zůstáváme, ať už máme jakoukoli náladu, Božími milovanými dětmi.

Jsme snad odsouzeni k tomu, abychom byli pasivními obětmi našich nálad? Musíme si říkat, že dnes se cítím skvěle nebo dnes se cítím hrozně? A musíme od druhých vyžadovat, aby se s našimi náladami vyrovnali?
Ačkoliv je těžké zvládat své nálady, můžeme je postupně překonat tím, že povedeme ukázněný duchovní život. Pomůže nám to, abychom podle svých nálad nejednali. Možná se ráno nebudeme "cítit" ve své kůži, protože "pociťujeme", že život nestojí za nic, že nás nikdo nemá rád a že naše práce je hotová nuda. Ale ať už vstáváme v jakémkoli rozpoložení, věnujme malou chvilku čtení evangelia, pomodleme se slovy žalmů a poděkujme Bohu za nový den. Možná pak naše nálady ztratí nad námi svou moc."

Tak to byla rada jak na to od Henri J.M.Nouwena z knihy Chléb na cestu. Osobně mu dávám plně za pravdu, ale jak už jsem řekla, stále ještě jsou věci, které mě "rozhodit" dovedou. Je to třeba lidská lhostejnost, bezohlednost, sobectví, vandalismus, jakákoliv forma lži a podobné ohavnosti. Pokud tím slovem "rozhodit" myslíme jen ty naše emoce, třeba vztek, který to u mě vyvolá, tak si myslím, že je to v pořádku. Nemůžeme být neteční ke zlu, se kterým se setkáváme. Ale právě ten ukázněný duchovní život člověku pomáhá k tomu, aby měl pod kontrolou svoje reakce na to, co se kolem něho děje a co ho "rozhodilo". Za ty pocity zodpovědní nejsme, ale za svoje reakce na ně plně zodpovědní jsme. Mám na vybranou. Když mě něco naštve, mohu bouchnout do stolu, prásknout dveřmi, hystericky ječet, dát někomu facku - to jsou taky reakce. Obvykle ale nic neřeší, jen ještě přilévají oleje do ohně.

Člověk na to časem většinou přijde, ale někdy mu to trvá roky, i desítky let. V mládí bývají lidé přirozeně vznětlivější, s přibývajícím věkem, pracují-li na sobě aspoň trochu, zpravidla zmoudří. Stálo je to možná spoustu šrámů a boulí, ale nakonec přece jen zmoudří a na věci kolem sebe už reagují jinak. Nikoliv netečně, to by byla chyba, ale řeší je jiným způsobem. Navštěvovala jsem 90 letou pratetičku v DD v Malé Čermné. Často mi říkávala, že ji tu Pán Bůh asi zapomněl, proč tu ještě vlastně je? Odpovídala jsem pokaždé stejně: asi vás tu potřebuje. Takových lidí, kteří se od rána do večera modlí zřejmě nemá mnoho. A skutečně. Tetička denně poslouchala S.E. (bylo to za hluboké totality), poslouchala, aby byla "in" a okamžitě všechna bezpráví a jiné bolesti řešila modlitbou. Krásná reakce krásného, zralého, moudrého člověka. Stačilo jí tohle připomenout a hned zmlkla a byla spokojená. Moc dobře věděla, že tu není zbytečná.

Ono to ale není tak jednoduché - být svědkem bezpráví a zla a reagovat na to klidně a hlavně smysluplně. Tady existuje jedna velmi moudrá rada, i když v praxi taky není vždycky snadné se jí řídit: nenávidět hřích a milovat hříšníka. Přeloženo do civilnějšího jazyka: nenávidět zlo, ale snažit se pomoci z bahna tomu, kdo to zlo spáchal. Je těžké to od sebe oddělit a ještě těžší je tuhle zásadu důsledně uplatňovat v praxi. Ale je pravda, že nikdy neznáme všechny okolnosti, nevíme, v jakém prostředí ten člověk vyrostl, kdo a co všechno ho ovlivnilo a z historie přece známe celou řadu mimořádně sympatických světců, kteří v první fázi svého života byli vyslovení lotři a darebáci.


A nejen světci. V Praze Řepích je dodnes hezky udržovaný hrob známého lotra Babinského, který po odpykání trestu za odsouzeníhodné činy dožil svůj život velmi vzorně a kajícně jako zahradník v klášteře sester Boromejek.

To je zrovna jeden klasický příklad. Nevím, o jaké odsouzeníhodné činy se jednalo, ale jistě to bylo něco, co by většinu z nás taky "rozhodilo", rozčílilo, naštvalo. Naštěstí se zřejmě našel někdo, kdo jeho činy po právu odsoudil a potrestal, ale neodepsal Babinského. A výsledek stál za to. Odpuštění a boj proti zlu si neprotiřečí. Nelze ztotožňovat člověka s jeho jednáním. Člověku je třeba odpustit a dát mu šanci. Zlo, které spáchal je nutno odsoudit a taky je nutno zabránit opakování nebo šíření zla. V boji se zlem hraje odpuštění velmi důležitou roli. Bez něj by se dostala ke slovu pomsta - a ta plodí další zlo, další nenávist, vzniká bludný kruh a nebere to konce. To není řešení. Přesto to mnoha dnešním lidem není jasné. A není divu, když jim to nikdo nevysvětlil. Naprostá většina lidí z generace našich babiček a dědečků se ještě pravidelně modlila aspoň Otčenáš. V něm to měli: odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům. Jasná podmínka: když neodpustím já, nemám nárok, aby bylo odpuštěno mně. A kdo z nás je bez viny? Jenže dnes je tomu naopak. Naprostá většina příslušníků našeho národa se pravděpodobně Otčenáš nemodlí nebo aspoň ne pravidelně. Mnozí v Boha nevěří a tak nemají důvod dělat si starosti s tím, zda jim odpustí nebo ne. Ale na sobě jim většinou záleží a tak by snad mohli přijmout alespoň radu Johna Powella, který říká:

"Chceš-li být otrokem nějakého člověka, nesnášej ho. Pak s tebou bude ráno, po celý den i v noci. Tenhle člověk s tebou bude také jíst a naruší tvé trávení. Zničí tvou schopnost koncentrace, zničí každou příjemnou chvilku a zbaví tě tvého drahého pokoje i radosti. Své štěstí vkládáš do jeho rukou. Dáváš mu skutečnou moc nad sebou samým... "

Křivda se nevyhne nikomu. Neexistuje člověk, který by nikdy neprožil křivdu a ublížení. Neexistuje člověk, kterého by prodělaná křivda a ublížení nebolely. Pocit křivdy, ublížení a nespravedlnosti se hluboce dotýkají každého člověka a volají po vyrovnání, po odplatě a pomstě. Příkoří nenechává nikoho chladným.

Jenže neodpuštění negativně ovlivňuje celý život člověka, včetně jeho těla a jeho psychiky. Zanedbané, potlačené a někdy i zdánlivě zapomenuté křivdy nic neřeší. Působí na člověka destruktivně. Neodpuštění člověka ničí, rozkládá a znepokojuje. Je zdrojem napětí a podrážděnosti. Takový člověk pak ubližuje druhým. Potřebuje se utrpení zbavit a tak ho přesouvá dál. Ono se k němu ale jako bumerang vrací… Teprve když člověk odpustí křivdu, stává se vnitřně svobodným a nezávislým na negativním vlivu zla. Teprve pak ukřivdění ztrácí svoji zničující moc.


Ovšem odpustit velkou křivdu, to určitě nelze jen tak na povel. Představuji si, že to je proces a vlastně pořádný kus těžké práce.

To jste vystihla naprosto přesně. Složit vagón písku může být proti tomu úplná hračka. Člověk se u toho někdy pořádně zapotí, ale když to nakonec zvládne, obrovsky se mu uleví. Je to problém tak obecně lidský a tak rozšířený, že je myslím velmi pravděpodobné, že leckdo z posluchačů by teď uvítal (sám pro sebe nebo pro své blízké) nějaký jednoduchý praktický návod jak na to. Já se jim pokusím srozumitelně a stručně říct to, co jsem k tomuhle tématu načetla z moudrých knížek. Zatím si mohou k ruce připravit tužku a papír a já jim pak názvy aspoň tří nejzákladnějších nadiktuji.

Takže - nazvala jste odpuštění procesem. Skutečně je to tak. Na začátku tohoto procesu musí být rozhodnutí problém začít řešit. Přiznat si, že mi vzniklá situace vadí a že mě bolí. Přiznat si, že mám problémy odpustit a že možná tomu, kdo mi ublížil, přeji všechno zlé nebo aspoň mu nepřeji nic dobrého. Prostě v téhle fázi je nutno nic si nenamlouvat, nic si nenalhávat, ale statečně si svoje pocity přiznat. Důležité je, aby v téhle fázi nebyl člověk sám. Mohl by totiž upadnout do sebelítosti a nehnul by se z místa. Potřebuje důvěryhodného partnera, před kterým může svoje pocity bez obalu vyslovit, pojmenovat. Tím partnerem může být někdo blízký, může jím být zpovědník, ale může jím být i sám Bůh. V dalším kroku je důležité podívat se na tu křivdu nezaujatě, z jiného úhlu pohledu, prostě trochu s odstupem a snažit se pochopit toho, kdo mu ublížil. Možná ani ublížit nechtěl.

Anebo chtěl, ale jeho jednání ovlivnilo všechno možné, výchovou počínaje, špatnými vzory a zkušenostmi konče. Velmi důležité je (a to už vůbec není o pocitech, ale je to akt svobodné vůle)- tedy velmi důležité je rozhodnout se neškodit a vzdát se pomsty. Nepůsobit a ani nepřát viníkovi jakékoliv zlo. Rozhodnout se ho přijmout jako člověka, bez ohledu na jeho vinu. A nemluvit o něm zle před ostatními. A jakýmsi bonbónkem na dortu je tomu člověku požehnat. Žehnání znamená svolávání Boží přízně na dotyčného. Tímhle aktem současně celou křivdu předáváme do Božích rukou, svěřujeme ji Boží spravedlnosti i Božímu milosrdenství. A je vyhráno. To ovšem neznamená, že člověk, který odpustil křivdu, musí k tomu druhému okamžitě pociťovat nějaké kladné city a že mu musí padnout kolem krku. Odpuštění je skutečně proces, ve kterém se pocity mohou dost opožďovat za aktem vůle, která je ale rozhodující.


Jednoduché to opravdu není, ale vítězství nad sebou samým určitě stojí za to. Posluchači si už jistě připravili papír a tužku, takže můžeme diktovat.

Úžasná je knížka od české autorky Kateřiny Lachmanové s názvem Vězení s klíčem uvnitř. Další napsal můj oblíbenec Anselm Grün a knížka má název Škola odpuštění. A slíbila jsem tři, takže ještě Jozef Augustyn: Křivda, odpuštění, smíření. Všechny tři jsou útlé, velmi praktické a přehledné a všechny vyšly v KNA. Já doufám, že nejsou rozebrané, nebo aspoň ne všechny tři.


A já doufám, že si to posluchači stačili zapsat. Na závěr se vás opět zeptám, kam se chystáte v příštích dnech.

Opět mě čeká obvyklá šňůra přednášek po Čechách a Moravě, ale tentokrát má být zakončena něčím, co jsem ještě nikdy nedělala. Na brněnském výstavišti se bude konat veletrh Svět knihy a KNA mě požádalo, abych se v pátek 14. listopadu v 16 hod. u jejich stánku na hodinku zastavila. Čeká mě tam autorské čtení a autogramiáda a co já vím - třeba i setkání s některým brněnským posluchačem. To by bylo obzvlášť milé.

V 17 hod. mě tam vystřídá misionář, který léta působil na jihu Afriky, Zdeněk Čížkovský. Je mi líto, že se v Brně nemohu zdržet do dalšího dne, protože v sobotu 15. 11. ve 14 hod. bude na stejném místě František X. Halas číst z poslední básnické sbírky Jana Pavla II, Římský triptych. Ale už vím, jak si to vynahradím. Tu knížku jsem před několika dny dostala darem, zatím jsem ji ze zvědavosti jen rychle přečetla, ale některé nedělní odpoledne nebo v jiný sváteční den si na ni vyhradím čas a důkladně si ji vychutnám.


______________

Doporučené knížky k tématu si můžete objednat on-line:

Kateřina Lachmanová: Vězení s klíčem uvnitř
Anselm Grün: Škola odpuštění
Jozef Augustyn: Křivda, odpuštění, smíření


Výpis všech kapitol z této knihy: Jak je v Česku rozšířena domácí péče o dlouhodobě nemocné či umírající? / Záznam rozhovoru z ČRo Hradec Králové 26.2.2006 / Kdo je pro Boha V.I.P.? / Aby bílá byla bílá / Anděl s botami / Bílé vrány / Štěstí? Smůla? Kdo ví?! / Stačí opěrný bod, páka a hej rup / Nebojte se! / Dva lotři těchto dnů, / Všechno je naopak / Naše pusa je jako hlaveň kulometu / Dvě mouchy jednou radnou / Rošťák hodný následování / Poslanecký plat – Jidášův měšec? / Ohlášená neohlášená inventura (29. 12. 2004) / Možná i to slunce v duši se objeví (15.12.2004) / Čert nikdy nespí (1.12.2004) / Různé motivy k emigraci (17.11.2004) / Leží štěstí za kopečky? (3.11.2004) / Původně jsem chtěla zvolit veselejší téma (20.10.2004) / Je problém rozlišit, které z knih přicházejí na pult z Boží vůle a které z Božího dopuštění... (6.10.2004) / Živý odkaz zavražděného kněze (aneb: mimo mikrofon 8, 22.9.2004) / Na kopec ! (Aneb: mimo mikrofon 7, 8.9.2004 ) / Je odpočinek právem, anebo povinností člověka? (aneb: mimo mikrofon 6, 23.6.04) / Když Bůh mlčí (aneb mimo mikrofon 5, 9.6.2004) / Letnice - svátek skutečné plnosti života (záznam rozhlasového pořadu 26.5.2004) / Jestli jsi, Bože, dej se mi poznat ! (aneb: mimo mikrofon 4, 12.5.2004) / Nezbytná podmínka štěstí (aneb: mimo mikrofon 3, 28.4.2004) / Co je to štěstí (aneb: mimo mikrofon 2, 14.4.2004) / Kdo hledá, najde, aneb POKRAČOVÁNÍ pořadu (ale MIMO MIKROFON 1, 31.3.04 ) / Kde se stala chyba? Aneb proč Dr. Svatošová JIŽ NENÍ ZVANÝM HOSTEM do pořadu Host do domu (17.3.2004) / Sodoma a Gomora a desítka spravedlivých (3.3.2004) / Internet a senioři / Modlitba Tomáše Mora (18.2.2004) / Záznam internetového rozhovoru na www.vira.cz z 10.2.2004 / Krása stáří / Modlitba dříve narozeného (4.2.2004) / O modlitbě (21.1.2004) / Věda a víra / Interview s Bohem (7.1.2004) / Vánoce / Porod o půlnoční v africké buši (17.12.2003) / Advent / Kde se vzala radost (3.12.2003) / Svoboda a odpovědnost / modlitba sv. Františka z Assisi (19.11.2003) / Vnitřní svoboda / Odpuštění (5.11.2003) / Dobrá kniha / Dušičky (22.10.2003) / Jak ten čas letí / Přítomný okamžik (8.10.2003)

 


Marie Svatošová - citáty a modlitbyMUDr. Marie Svatošová (* 1942)
www.vira.cz/svatosova

Do roku 1990 praktická lékařka. 1990 opouští ordinaci, aby realizovala myšlenku hospice, kterou zná ze samizdatové literatury. Roku 1993 zakládá Sdružení Ecce homo pro podporu domácí péče a hospicového hnutí. 8.12.1995 je pak otevřen první český hospic v Červeném Kostelci. Marie Svatošová je ale známa nejen jako iniciátorka hospicového hnutí, ale také jako autorka řady článků a publikací. Čtenářsky nejúspěšnější je její knížka "Hospice a umění doprovázet", která vyšla v několika vydáních v nákladu několika desítek tisíc výtisků... Další dostupné tituly Marie Svatošové naleznete zde.
- Na webu vira.cz proběhl s Marií Svatošovou i online rozhovor na téma: Může mít život smysl i v nemoci a umírání?. - Na webu vira.cz naleznete i její zajímavý text o eutanazii...
- 15-ti minutové představení Marie Svatošové na ČT 24 ke shlédnutí on-line

 

Související texty k tématu:

Odpuštění, smíření:
Odpuštění - cesta ven z vnitřního vězeníChceš-li být otrokem nějakého člověka, nesnášej ho 
Odpuštěním prospíváme i sobě 
Myšlenky na pomstu
Odpustit neznamená zapomenout 
Odpuštění tě vnitřně osvobodí z moci těch, kteří ti ublížili... 
Člověk může změnit svůj osud 
Jak mohu odpustit dozorci SS? 
Ke zdravým vztahům patří i omluva... 
Jak si nenechat ničit život starými křivdami? 
Věřím v ... odpuštění hříchů... 
Vězení s klíčem uvnitř

Štěstí:
- Co je to štěstí? (Marie Svatošová)
- Nezbytná podmínka štěstí. (Marie Svatošová)
- Vděčnost přináší štěstí a radost
- Štěstí vděčnosti Vděčnost polidšťuje
- Další texty k tématu štěstí zde

Vánoce z různých úhlů

Vánoce z různých úhlů
(21.12.2017) Vánoce - informace, koledy, omalovánky, mp3, recepty

Jak obdarovat i někoho opravdu potřebného

(7.12.2017) Každý rok rostou hromady dárků, které nakonec skončí někde v šuplíku. Může to vypadat i jinak....

Adoptuj si politika

(4.12.2017) Modlitební iniciativa, která místo neustálé kritiky a odmítání politiky chce podpořit postoj, který bude...

Svatý Mikuláš (6. 12.)

Svatý Mikuláš (6. 12.)
(3.12.2017) Skutečná historie, legenda a tradice se spojují u oblíbené Mikulášovy osoby v pestrý celkový obraz.

Ježíškova vnoučata

(30.11.2017) Splňte vánoční přání osamělým lidem v domovech pro seniory. Je to na Vás.

Kurzy Alfa - kurzy o křesťanství ve vašem okolí
Chcete se dozvědět více o křesťanství? Navštivte kurzy Alfa ve vašem okolí.