Nic není skryto, co nebude zjeveno. (Lk 8,17) - Biblický citát na dnešní den

Sekce: Knihovna

Petr Šabaka

Mše

Co to je a jak probíhá?

z knihy Pane Bože, co mám (v kostele) dělat? , vydal(o): vlastním nákladem, Pardubice 2005

Mše, jinak nazývaná Eucharistie, Večeře Páně, Lámání chleba, Nejsvětější oběť nebo Liturgie, je pro věřící křesťany středem a vrcholem společného vztahu k Bohu (modlitbou). Křesťané věří, že během tohoto obřadu se setkávají s Ježíšem v jeho slově a přijímají jeho tělo a někdy i krev. Mše je zpřítomněním Poslední večeře Ježíše s učedníky, než za nás zemřel na kříži. Je to zároveň rituální večeře, kde věřící sdílí jeden chléb a zároveň je to obětní rituál, při kterém se věřící spolu s chlebem a vínem učí odevzdat Bohu sebe sama.
Průběh mše se během staletí proměňoval, i když to podstatné vždy zůstávalo: Přijímání Krista v podobě chleba a vína proměněného v tělo a krev. Věřící mají tento obřad ve velké úctě. Mše svaté se mohou zúčastňovat každý den a především v neděli, kterou si připomínají jako „den Páně“. Den, kdy Ježíš vstal z mrtvých. Slavení mše se pro ně stává inspirací pro život. Je školou lásky, protože si mohou uvědomit, že jsou postaveni doprostřed vztahů, že kolem sebe mají „bratry a sestry“, syny a dcery Boží, kteří často na tom jsou v životě hůř jak oni.
Proměněnému tělu Ježíše, tak zvané eucharistii, prokazují katoličtí křesťané úctu i mimo mši. Například, když ji uchovávají ve svatostánku kostelů nebo se modlí před vystavenou eucharistií při tak zvané adoraci (od latinského „klanět se“).

PRŮBĚH

Mše se skládá ze čtyř částí. Vstupní obřady, bohoslužba slova, bohoslužba oběti a závěrečné obřady.
Vstupní obřady připravují člověka na pozorné naslouchání Božího slova a přijímání těla Kristova. Začínají pohledem do sebe sama. Účastníci si mají uvědomit, kdo vlastně jsou. Mají také prosit o vnitřní očistu. Kdo je může očistit? Bůh. K němu volají zvoláním „Pane, smiluj se“ nebo řeckým „Kyrie eleison“. O slavnostech vyjadřují svou radost ve chvalozpěvu „Sláva na výsostech Bohu“, latinsky „Gloria in excelsis Deo“. Kněz uzavírá tuto část modlitbou.
Lidé si sedají, aby mohli naslouchat čtení z Bible, a tak začíná druhá část. Nazývá se bohoslužba slova. V neděli a různé slavnosti se čtou celkem tři úryvky z Bible. Mezi prvním a druhým je vložen žalm, který je rozdělen na sloky. Refrén je dobré si zapamatovat a zpívat ho spolu s ostatními. První čtení většinou bývá ze Starého zákona, druhé čtení je z Nového zákona. Vyvrcholením bohoslužby slova je předčítání z evangelia. Evangelium čte vždy jáhen nebo v jeho nepřítomnosti kněz. Po čtení z evangelia kněz káže. Bohoslužba slova se uzavírá vyznáním víry, latinsky „Credo“ a modlitbou věřících, tak zvanými přímluvami. Na ty se obvykle odpovídá: „Prosíme tě, vyslyš nás“. Někdy může být i jiná odpověď.
Třetí část je asi nejhutnější. Věřící přinášejí dary chleba a vína. Je to gesto, ke kterému se můžete připojit symbolicky i vy, když spolu s dary položíte na oltář své problémy, smutky i radosti. To vše bude Bohem přijato a proměněno. Kněz s ministranty připraví oltář. Rozloží na něm takový ubrousek, položí kalich a misku s chlebem, nalije víno. Pak děkuje Bohu za divy, které pro nás koná. Jeho slova přerušuje zpěv „Svatý“, latinsky „Sanctus“. Po tomto zpěvu si lidé většinou klekají, což signalizuje, že se bude dít něco důležitého. Kněz totiž proměňuje chléb a víno v tělo a krev Ježíše Krista.
Chápu, že je to nepochopitelné, ale křesťané si připomínají příkaz Ježíše, který řekl: „Toto je moje tělo... Toto je kalich mé krve... to konejte na mou památku“. Odtud křesťané věří, že se tak skutečně děje a účast na tomto tajemství, nebo chcete-li zázraku, je pro ně velkou životní posilou. Když kněz promění víno v krev, vyzve lidi, aby vyznali tajemství víry, latinsky se to řekne „Mysterium fidei“. Následují prosby za živé i zemřelé, za církev, za svět, ukončené někdy slavnostním „Amen“. Toto hebrejské slovo, které zakončuje každou modlitbu znamená: „Staň se“, „Věřím v to, co říká“. Lidé se pomodlí modlitbu, kterou křesťany naučil Ježíš, modlitbu „Otče náš“. Ta je sice nadívaná, ale nese s sebou vnitřní dynamiku. Po modlitbě Otčenáše si věřící předávají pozdrav pokoje. Přejí si: „Pokoj s tebou.“ Můžete přát i „Pokoj vám“, „Pokoj tobě“. Je to přání pokoje trochu rozdílného, než jak ho běžně chápeme. Je vzato z hebrejského „šalom“. A vyjadřuje souhrn veškeré představitelné blaženosti, maximálního životního štěstí, souhrn veškerého dobra, které jsme s to přijmout. Hezký pozdrav, že?
Po pozdravení pokoje lidé zpívají zpěv „Beránku Boží“, latinsky „Agnus Dei“. Rozdílí se přijímání, umyje se nádobí a kněz zakončí bohoslužbu oběti modlitbou.
Poslední část je lapidární: krátká „oznámení“, jinak řečené „ohlášky“ a závěrečné požehnání. Propuštění shromážděného lidu pronáší jáhen nebo kněz: „Jděte ve jménu Páně.“ Mše končí a věřící jdou přijaté dary zúrodnit.

VĚTŠÍ CÍRKEVNÍ SLAVNOSTI

Je dost pravděpodobné, že se setkáte ve svém životě se mší, která má něco navíc, nebo je slavnostnější. Napadá mne v dnešní době asi nejlepší příklad: přímý přenos z pohřební mše papeže Jana Pavla II. z Vatikánu. Ale nemusí to být jen takové slavnosti. Stačí něčí svatba či kněžské svěcení.
Takové mši zpravidla předsedá biskup, hudba je slavnostnější, někdy vám může připomínat spíše koncert než hudbu ke mši.
Pokud se jedná o svatbu, křtiny, svěcení nebo řeholní sliby, pak to důležité následuje po kázání. Není zde místo vypočítávat všechny specifika těchto obřadů. Jen se připravte na to, že obřad bude trvat o něco déle. Jestliže je přítomno tolik lidí, že si nemůžete sednout, poradím vám takovou drobnost „na přežití“. Najděte si místo, kde se můžete opřít, ať už to je lavice nebo sloup. Vždy se stojí lépe opřený, než jen tak. Kdyby se vám začali dělat mžitky před očima, nechtějte to vydržet - potřebujete si sednout nebo nadýchat čerstvého vzduchu. Nestyďte se odejít anebo poprosit kohokoli o pomoc. Vaše okolí vám rádo podá pomocnou ruku, i kdybyste tu dotyčnou osobu viděli poprvé v životě. Nebo se osmělte poprosit, zda by vám někdo nemohl uvolnit místo, protože se vám těžko stojí, je vám špatně, jste těhotná. Moje máma tvrdí: „Lidé mají pusu od toho, aby se mohli domluvit.“ A kde jinde by to mělo platit víc, než v kostele.

CO MÁM ŘÍKAT?

„Neobracejme pozornost svých sousedů na sebe, neusmívejme se na příchozí a zejména zdržme se všech poznámek nebo posuňků, mluví-li kněz. Nekritisujme v kostele vůbec; nejsme-li tu s čímkoli spokojeni, raději odejděme .“
Mše svatá je jedním rozsáhlým dialogem mezi knězem a ostatními. Když sedíte v lavici němí jako ryby, může vám to připadat trapné. Co máte říkat? V zásadě platí stejné pravidlo jako s postoji. Buďte v tom svobodní. Jak můžete říkat: „Věřím,“ když nevěříte. Jak můžete říkat: „Amen,“ když nerozumíte slovům, která kněz pronesl? Křesťané si váží upřímnosti. Ježíš řekl, že „pravda vás osvobodí.“ Buďte upřímní k sobě i k těm okolo vás.
Jestliže chcete sledovat mešní modlitby, pak v kostelích je často položený zpěvník, kterému se říká Kancionál. V něm naleznete podle obsahu mešní řád. Podle něho se můžete zorientovat. Nebo jsou vydány podrobnější brožurky.

SEDNI! VZTYK! ... ALE KDY?

„Je lepší zůstat úplně pasivní, anebo se mohu zúčastnit? Jak se na mě lidé koukají, když se snažím chovat jako oni?“ To jsou časté otázky lidí, kteří přicházejí do kostela.
Mše se skládá z celého systému gest, úkonů, postojů. A jako žádné slovo není zbytečné a bez významu, tak i gestualita a postoje nejsou prosty své hodnoty.
Všichni jsme byli školou povinní. Když vcházela do třídy paní učitelka, povstali jsme. Počkala, až se uklidníme a pak nás vyzvala, abychom si sedli. Když jsme seděli, měli jsme poslouchat. Když nás vyvolala, odpověděli jsme: „Zde.“ A postavili jsme se.
Podobně je tomu i v kostele, kde při mši postoj těla vyjadřuje to, co se právě děje. Když stojíme, při důležitějších částech mše, dáváme tím najevo úctu nebo svou bdělost a připravenost k činu. Jsme připraveni kdykoli vykročit. Když sedíme, tak posloucháme. Když klečíme, snižujeme tak svou velikost, stáváme se nižšími než ten, před kým klečíme. Klečení tak znamená úctu, nehodnost. Podobně lze vyložit i gesto úklony.
Rád bych vás povzbudil, abyste se cítili v kostele svobodně. Můžete společně s ostatními vstávat, sedat, klekat, ale také nemusíte, pokud se snažíte pochopit důvod takového „zbožného tělocviku“. Lidé okolo vás si všimnou, že se neúčastníte a budou se možná ptát „proč?“, ale vy můžete zůstávat naslouchajícími. Kéž byste se cítili v kostele svobodně.

MÁM SI TAKY JÍT PRO „OPLATKU“?

Mše svatá je další ze svátostí (viditelné znamení neviditelné Boží moci). Jak jsem napsal výše, branou k ostatním svátostem je křest. Platí to i pro přijímání Těla Páně, neboli eucharistii. Věřící křesťané mají k eucharistii velikou úctu. Nechoďte proto k přijímání i přes vaši zvědavost, jak „to“ chutná. Jestliže toužíte přijímat, začněte se připravovat ke svátosti křtu. A pokud byste se náhodou ocitli před knězem, který rozdává přijímání, pak si dejte na ústa prst. Požehná vám a udělá křížek na čele. Vyvarujte se zbytečně trapné chvilce, protože kněz pozná, že nejste zvyklí chodit k přijímání.

KDYŽ MÉ DÍTĚ ŘVE?

Když píši tuto kapitolu, je neděle a právě jsem se vrátil ze mše, na kterou chodí v průměru šedesát dětí ve věku od nuly do desíti let, také spousta starších, ještě starších až těch nejstarších lidí čerstvého ducha. Nesu v sobě nesmazatelnou zkušenost, že i v tak velikém počtu je mše nejen možná, ale i krásná. Dostal jsem návštěvu. Její první dojem byl, že vstoupila do židovské školy, ale že se tam cítila přijata a obohacena.
Děti do kostela patří. Pokud vás někdo osočí, je zaslepený. Děti jsou naší budoucností a pokud zmizí z kostelů, zmizí s nimi i naděje na pokračování (konec křesťanů v Čechách). Přesto mít s sebou v kostele dítě nebo vodit je do kostela pravidelně, má svá pravidla.
Děti v kočárku nemohou za to, že křičí. S oblibou říkám, že nekřičí, ale zpívají. S dětmi, které již cupitají po svých, jděte co nejvíc dopředu, ať ze mše něco mají. Potřebují se totiž dívat a ze zadních lavic, kde vidí leda tak záda druhých, nic neuvidí. O to rychleji je to přestane bavit (o pět minut dřív).
Když vám dítě začne opravdu nesnesitelně řvát, vezměte je třeba dozadu a nebo na chvíli ven. Když bude škemrat, že potřebuje na záchod, je logické, že mu nebudete říkat: „Teď ne! Vydrž! Vydrž, protože se modlím. Nebo protože se to nehodí.“ Vezměte je ven bez skrupulí.
Jsou rodiče, kteří se přede mší vybaví taškami plnými hraček řehtaček nebo bonbónů. Názory na tuto praxi se různí. Zamyslete se nad tím, jak své dítě budete učit ztišení, naslouchání a prožívání mše. I v našich zemích se například vydávají knížečky o průběhu mše. Těmi si dítě listuje a sleduje tak za pomoci svého rodiče průběh obřadu. Někde, zvláště tam, kde je dětí hodně farář vychází malým křesťanům vstříc a obřady zjednoduší. Existují cesty, jak přiblížit dětem i tak složité a abstraktní rituály.
Pokusím se shrnout pravdy o dětech v kostele:
S dětmi do kostela můžete.
S kočárkem do kostela můžete.
Dětem polohlasně vysvětlovat obřady můžete.
Nutit přespříliš dítě k pozornosti a upjatosti znamená znechutit mu kostel třeba i na celý život.
Nechat dítě v kostele svobodně řádit je nezodpovědné a neohleduplné.

MYŠ V KAPSE ANEB ZVÍŘENA V KOSTELE?

Přišel za mnou kluk: „Já něco mám.“ A tajemně se na mě podíval. „A co máš?“ Ptal jsem se. Chvilka napětí. Přemýšlel, jak na mě. Pak zvednul ruku a beze slov ukázal na rukáv. Podíval jsem se a co nevidím, křeček.
Dnes je módou nosit si v rukávu křečky a v kapsách myši. Slyšeli jste o tom? Věcí společensky zažitou je mít doma věrného přítele psa nebo kamarádku kočku. Vodit do kostela zvířata se však nehodí. Proč? Myší se může někdo štítit, na chlupy našich miláčků může být někdo alergický. Je pravdou, že dřív se nebáli do kostela vjet i na koni nebo při obětním průvodu nosili panu faráři husu, králíka nebo vajíčka, ale to se již dnes nedělá.
Možná, že vývoj pozmění tuto praxi, ale zatím je zvířatům vstup do kostela zamezen. Výjimkou by mohli být psi, kteří doprovázejí slepce nebo jinak postižené lidi. Tito psi jsou cvičeni na „slušné chování“ na veřejnosti a svého pána doprovázet musejí. Ale i v takovém případě je dobré zeptat se na to kněze.
Kolem kostelů, často to tak bývá, poletují holubi. Nestůjte proto blízko stěn kostela, nemuselo by se vám to vyplatit. Stáli jsme tak jednou před jedním chrámem uprostřed Prahy a vedli v kolečku družný hovor. Když tu jedna kamarádka dostala přímý zásah... Věřte mi, je to pak nepříjemné shánět kohoutek s teplou vodou, kousek mýdla nebo papírové kapesníčky na utření.


Výpis všech kapitol z této knihy: Můžu do kostela, i když v Boha nevěřím? / Co v kostelích je? / Kdo v kostelích je? / Jak se chovat, aby to nebyl trapas? / Jak se obléknout? / Fotit či nefotit? / Křty / Mše / Zpověď / Svatba / Kněz a nemocnice / Pohřeb / Kde se doptám, když nevím? / Bible / Žehnání a svěcení / Potkám církev i mimo kostel? / Závěr

Svatý Václav stál u základů Evropy

(25.9.2017) Jaký vzor nabízíme mladým lidem dnes? Rytíře nebo švindlíře?

Jak roste vinná réva a jak se dělá víno? Pracovní listy pro děti

(23.9.2017) A znáte nějaké další rostliny, které se objevují v Bibli?

Světový den turistiky- 27. září

(22.9.2017) Cestování a turistika přispívá ke vzájemnému poznávání národů a kultur. Podobně je tomu se sportem...

Zajímavé víkendové programy,

(15.9.2017) nebo i jen ubytování v Rožmitále pod Třemšínem...

Kurzy Alfa - kurzy o křesťanství ve vašem okolí
Chcete se dozvědět více o křesťanství? Navštivte kurzy Alfa ve vašem okolí.