Pokoj tomuto domu. (Lk 10,5) - Biblický citát na dnešní den

Sekce: Knihovna

Luisa Nováková

Havrani

Izaldiny bílé ruce

z knihy Povídky , vydal(o): Trinitas

Ocelový příkrov podzimních mraků uzavřel město do skořápky tísně. Úzkosti vyčkávání na to, co nepřichází, co přijít nemůže.

Jak prázdné se zdá všechno potěšení! Tak jako dlaně opuštěné tím, kdo odešel. Odešel, aby se oděl rytířskou slávou, jako se buky v těchto dnech odívají zlatem, aby o něm potulní pěvci skládali písně?

Anebo proto, aby kdesi na zemi rozdupané kopyty těžkých koní a rozblácené plískanicí vykrvácel, jako vykrvácí hrušeň pod hradbami, lístek po lístku, kapku po kapce šarlatem pokryje vlhkou, a přece věčně žíznivou hlínu?

Tak odcházejí milovaní - jako listí na pod-zim, stejně nezadržitelní. A větve ztemnělé opuštěností se bezmocně vztahují k nízké-mu nebi podobné pažím žen a dívek, které nemají koho obejmout, tolik prázdné, tolik zbytečné.

Kamenná dlažba pod nohama, kolem zdi domů... Klec, klec!

Odešel jsi, řekla dívka stojící na hradbách. A byla krásná jak orosené hořce v horách - ne snad dokonalostí své tváře, ale láskou, rostoucí v ní jako lomikámen, a byla krásná na-dějí v očích toho, jemuž se zaslíbila.

Z nedalekého borového lesa vzlétla hejna havranů a vydala se za vojskem. Krákorající chorovod, přátelé vybělených kostí, kouzelníci na křídlech smrti. Vedeni předtuchou hostiny neomylně míří k jihu.

Je třeba opustit klec a nechat se vést havrany, aby mé ruce znova rozkvetly a zavoněly hojivým dotekem.

Obléci šaty šedivé jak holubí peří, ty, které ještě více zpopelaví prachem a starostí. Změnit se ze šťastné pávice v hrdličku. Těch je mnoho a všechny mají v očích nepostižitelný záblesk skryté perly.

A odejít.

Toho rána opustila klec města a jižní vítr od-vál z její cesty jinovatku. Pomrzlé růže vzdorovitě hořely v zahradách jak pochodně ve vichřici - a na rozcestí našla ztracenou podkovu, dávný příslib štěstí.

Na nočním nebi visel půlměsíc, ta vyspaná ošatka pohozená v záplavě brokátu, a trousil se z ní písek rozemletých hvězd a nesplněných snů. Skřípal pod nohama v zamlklých hodinách před ránem a za úsvitu ho neviditelní duchové stromů vyvrácených bouří umet-li do příkopů a na hroby.

A na všech křižovatkách usínaly lípy, skloněné tíží ztraceného léta. Lípy, létavice vůně, hlídačky včel, prameny teplého medu. Lípy moudré - a proto trochu posmutnělé, ale daleko víc plné radosti.

I dnes rozechvěle volaly za kráčející dívkou tajemné poselství o tom, že zlo je bezzubé jako přestárlý pes, bezmocné jako příboj zadržený hrází skal, jak zmije zbavená jedu. A jestliže si občas na hlavu vsazuje královský diadém, jestliže usedá na trůn v šarlatovém rouchu po-třísněném krví a ztěžklém slzami - pak je to jenom pro dnešek.

Vždyť už zítra, zítra neodvratně, mu čísi ruka vyrazí žezlo z dlaně, křečovitě sevřené, a koruna pukne od nejvyšší špice, zdobené ohněm blesků, až k samolibému čelu a rozpadne se na prach strávená tisíckrát mocnějším ohněm.

A toho dne, kdy zaslechla mluvit lípy v ze-mi pozdního podzimu, se vojska srazila podobná rozlíceným drakům.

Korouhve se sbratřily s průzračným vzduchem a samy zjasněly, vykvetly, vytryskly k oblakům v duze tříště barev a třpytů.

Zorničky koňských očí obrážely gobelín vy-šívaný meči a protknutý žilkami kopí, gobelín bitvy mezi těmi, kdo přespříliš milovali vlastní moc, a těmi, jimž byla pravda sudičkou.

Zorničky koňských očí podlitých krví a rozšířených vztekem, bolestí a hrůzou viděly vítězství s hlavou zvrácenou nazad, jak se smě-je a bílé zuby se mu lesknou mezi opojenými rty. Viděly porážku schoulenou do sebe, zbrocenou potem, osleplou, tápající.

Viděly umírání.

A mrholilo, když přilétli havrani-hrobníci, zpívající žalozpěvy staré, prastaré, slýchané v horských slujích, na bělostných plážích i v po-bořených vinicích.

I potkala dívka havrany a její nitro zatrnulo, sevřelo se úzkostí jako lastura opuštěná mořem, neboť se jí zdálo, že jejich skřehotavé hlasy rodí lidská slova kanoucí do její nejistoty.

Toto je den, jenž náleží smrti a nám, kteří máme křídla černější než vyhořelé slunce. Mnoho je těch, kdo se propadli do prázdno-ty, a mnoho těch, kdo právě stojí na hranici mezi námi a životem.

Kam jdeš, dívko z kamenného města? Tvoje oči utonou ve zkáze všeho, co bylo drahé tobě i tvým. To všechno uhynulo jako růže vykvetlá v čase prvních mrazů.

Kam jdeš, ty krásná láskou jako lomikámen a jako naděje v očích, které právě tápou v závanech nicoty, jež hladí naše peří?

Přišla jsi naříkat, prolévat slzy, proměnit se v kus mramoru, zaživa pohřbít sebe sama v bolesti?

Jsi jako suchý strom, náhrdelník kolem tvé šíje necinká, skřípe jak kosti házené po stovkách do velikých hrobů.

Přišla ses přesvědčit, že pravda je ubohá chřadnoucí dívenka podléhající síle tak snadno jako polní kytky kose sekáčově?

Přišla jsem, abych věděla, řekla dívka.

A provázena krákoráním hledala mezi opadanými stromy, míjejíc ty, kteří se nikdy více nevrátí zpátky, k nimž se marně přes prostor natahují čísi osamělé čekající paže.

Z očnic zabitých koní už teď vyrůstala příští tráva, ta milosrdná tkadlena rubášů.

Tam, kde se potok stáčel do smyčky a připomínal zlomený prsten, tam v javorovém listí našla muže, jemuž se zaslíbila.

List za listem pokrýval jeho tělo zlatem cennějším než rytířská sláva, kapku za kapkou vpila země jeho krev.

A jeho oči se upíraly do korun stromů a hloub, do vesmírného ticha - a skrze ně až do krajin, do nichž dohlédnou oči živých jen ve chví-li otevírání brány z času mimo čas.

A jeho oči byly ještě plné radostného úžasu.

Neboť lípy jsou pravdomluvné a havrani lžou.

Není beznaděje a není nicoty. Tam za branou je jaro, i když se na mrtvé snáší spolu s lis-tím i první sníh a zima bude dlouhá.

Za branou je jaro, řekla dívka, a čeká na tebe.

Jen ve mně pláče schnoucí lomikámen. Je doba havranů a zlo bylo korunováno diadémem králů. V plášti, co čpí sraženou krví padlých, se ujímá vlády.

A přece vím, že mohu uvěřit lípám. V zrcadle tvých mrtvých očí jsem zahlédla pravdu.

Závěje pokryly kříže a ona se navracela k městu. Havrani prorokovali dozrávání trpkého ovoce a volali za ní.

Cos našla, dívko dosud krásná, přestože nosíš v srdci mrtvý lomikámen? Cos našla na konci své pouti, v čase, který potrvá do konce tvého života a snad ještě déle? Cos našla, bláhová, jež jsi tolik chtěla vědět? Jenom smrt a beznaděj.

Odpověděla.

Našla jsem bolest horkou jako láva a dusivou jako sopečný dým.

A ona ve mně zůstane stočená do klubka vzpomínky, dokud budu dýchat.

A ona ve mně zůstane skryta, aby se probouzela jako strach a předtucha, že co se sta-lo jednou, stane se i podruhé.

A nezapomenu na ni ani tehdy, jestli v mém srdci znovu vykvete láska k muži jako lomikámen a jako naděje v očích někoho, kdo smí přijít, protože starý zásnubní prsten byl na-vždy rozlomen.

Našla jsem bolest.

Ale neztratila naději.


Výpis všech kapitol z této knihy: Havrani

Související texty k tématu:

Povídky, příběhy:
- Kup si los (kniha příběhů Briana Cavanaugha)
- Povídky z verandy (Phillip Gulley)
- Pěstování kořenů Za co se vlastně máme modlit?
- Vše má svůj pravý čas Prosté úvahy o tom, jak dobře žít
- Beletrie a povídky na tomto webu

Bůh sám je původcem krásy, aneb podzimní variace

(14.10.2017) Boží věčná moc a jeho božské bytí je možné poznat světlem rozumu z toho, co stvořil (Řím 1,20)

Výzva ČBK k nadcházejícím volbám do PS Parlamentu ČR

(12.10.2017) Lidé dobré vůle, sestry a bratři v Kristu našem Pánu, obracíme se na Vás v době blížících se...

Modlete se za politiky, i za ty chybující

(9.10.2017) „Nemodlit se za své vládce je hřích“, řekl papež František. Mnozí možná kroutí hlavou.

Říjnové číslo časopisu pro dívky IN!

Říjnové číslo časopisu pro dívky IN!
(9.10.2017) Zveme vás k přečtení říjnového čísla.

Jak (ne)mluvit o sexu - nové číslo časopisu Rodinný život

Jak (ne)mluvit o sexu - nové číslo časopisu Rodinný život
(5.10.2017) Nové číslo časopisu je věnováno tématu, které „hýbe světem“, a právě proto je potřeba o něm...

Kurzy Alfa - kurzy o křesťanství ve vašem okolí
Chcete se dozvědět více o křesťanství? Navštivte kurzy Alfa ve vašem okolí.