On sám přijde a spasí vás. (Iz 35,4) - Biblický citát na dnešní den

Sekce: Knihovna

Co dál?

V tuto chvíli rozhodně nemáme prázdné ruce

z knihy Když dítě nepřichází, aneb vyrovnávání se s bezdětností , vydal(o): Pastorační středisko

11. Co dál?

Ve chvíli kdy uvažujeme o svém budoucím manželství, kdy se dokonce připravujeme na přijetí této svátosti, přemýšlíme samozřejmě o dětech. Jednou z podmínek platnosti katolického manželství je ochota přijmout děti, snoubenci jsou na ni při svatebním obřadu dotazováni. S dětmi počítáme, s bezdětností nikoli.

Vstoupí-li do manželství děti, je jeho směr okamžitě určen. Samozřejmě nikdo z nás netuší, kudy přesně půjde život dál, ale příchodem nového člověka jsou jeho základní rysy alespoň pro nejbližší léta dány. Pokud se ovšem okolnosti vyvíjejí jinak a my stále zůstáváme sami, jestliže dokonce zjistíme, že se v tomto směru "přirozenou cestou" nejspíš nic nezmění, otevírá se před námi nesmírný prostor, široká krajina možností jak naplnit život a čas, který je nám dán. Naše příští dny nejsou určeny přesným řádem péče o dítě. Vidíme před sebou spoustu cest. Kterou se dát? Která je ta pravá? Pro mne? Pro mého partnera? Pro naše manželství? Nebo jsme-li zvyklí se na své kroky ptát Hospodina: Bože, kudy máme jít? Co je naším posláním, ne-li zplodit děti, darovat jim svoji lásku, sebe samé? Jak máme naplnit svůj život?

Svatý Ignác z Loyoly ve svých Pravidlech rozlišování říká, že cílem, pro který jsme byli stvořeni, je chválit svým životem Boha, našeho Pána, a spasit svoji duši. Pod tímto úhlem můžeme ke svým otázkám přidat další: Kde, jak, skrze co a koho tě mohu, Bože, nejlépe chválit, když ne skrze lásku darovanou vlastním dětem? Jak a čím mohu zaplnit prostor, který by ony zaujímaly? Nezapomínejme, že děti nemají zabrat celý prostor naší duše, že nejsou smyslem našeho života, ani jeho cílem! Toto vědomí může být bezdětným manželům velkou pomocí a později i vzácnou devizou, jestliže dítě do jejich života přece jen vstoupí.

Před uvedenými otázkami se můžeme dlouho schovávat. Předchází jim možná období nechuti a strachu přiznat si je, období obav připustit, že nám nezbývá nic jiného než se jednoho dne takto ptát.

A přece se otázky postupem času tak či onak začnou vynořovat se stále větší naléhavostí. Za nimi následují další: Máme vůbec být rodiči? Nebo naše cesta vede jinudy? Můžeme ve svých otaznících a nejistotách jít i dál: Možná Bůh dobře ví, proč nemáme dítě. Možná bychom nebyli dobrými rodiči, možná tak vlastně naše případné dítě chrání.

Na otázky po příčinách naší situace, po příčinách utrpení v lidském životě vůbec nám nikdo uspokojivě neodpoví. Snad jednou Bůh, bude-li chtít a budeme-li my ještě mít potřebu se tázat. Ale jsme-li na své cestě již tak daleko, že si opravdu vážně a naléhavě klademe otázku po dalším směru svého života, pak v tuto chvíli rozhodně nemáme prázdné ruce. Existují samozřejmě různá díla moudrých autorů na téma rozlišování. Nechci zde do této problematiky složitě zabíhat, ráda bych však zmínila několik podstatných myšlenek.

Každý z nás byl obdarován mnoha dary. V životě každého z nás se jako hlavní "téma" odvíjí jakási "zlatá nit", motiv, který se stále vrací, směr, kterým nás to "táhne". Toto směrování bývá přirozeně dáno našimi schopnostmi, zájmy a vlohami. Často, aniž bychom si to sami uvědomovali, kráčíme po léta více méně stejnou cestou. Ve 12. kapitole 1. listu Korinťanům píše svatý Pavel o duchovních darech. Někdy možná zapomínáme, že dary, které máme, jsou dary "duchovní", jak říká Pavel. Tedy dary darované Bohem: ne pro nic za nic. To pozitivní, co ve svých životech neseme, má obrovskou hodnotu. Budeme-li číst 1. list Korinťanům pozorně dál, pak možná ke svému překvapení zjistíme, že výše než zmiňované duchovní dary řadí apoštol Pavel lásku. V 1. verši 14. kapitoly říká: "Držte se lásky a usilujte o duchovní dary." Držme se lásky... Ptejme se Boha i sami sebe, kam máme lásku namířit. V hledání dalšího směru našeho života nám může pomoci rozpoznání našich obdarování, znalost oblastí, v nichž můžeme být užiteční jako jednotlivci nebo ještě lépe jako manželé. Ale pamatujme, že nejvyšší ze všech darů je láska. Že ať se náš život bude ubírat jakýmkoli směrem, musíme být puzeni láskou, touhou dávat se.

Mám-li znovu zavzpomínat na své hledání, pak musím přiznat, že ač jsem dělala dost možná užitečných a dobrých věcí, přesto byly chvíle, kdy mou motivací byla touha po vlastním naplnění, po zaplnění prázdnoty, kterou jsem v sobě nosila. Velmi se bráním tomu, abych sebe i ty, kteří něco podobného prožívají, za tyto okamžiky odsuzovala. V tom, co jsem dělala, bylo (snad upřímné) hledání povolání, snaha nestát na místě. Zpětně ale velmi zřetelně vidím, že nejplodnějšími momenty mého života byly právě ty chvíle, kdy se mi podařilo zapomenout na sebe, na to, že i já něco potřebuji. Zvláštním rysem těchto okamžiků bylo, že vlastně i já jsem byla obdarována a cítila jsem se naplněna. Nic nového, skutečně vůbec nic nového.

V průběhu hledání řešení naší situace jsme se s mužem samozřejmě dotazovali Hospodina, co dál. Po určitém čase jsme k našemu překvapení došli k bodu, kdy Bůh jako by říkal: "Rozhodněte se, jak vy sami chcete. Neptejte se, co chci já, ptejte se sebe, co chcete vy." Najednou jsme byli zaskočeni nesmírnou svobodou, kterou nám Bůh dává. Uvědomili jsme si, že On nám život nelinkuje přesně podle pravítka: jde s námi, stojí s námi na všech křižovatkách, ale k našemu úžasu neříká vždycky přesně: "Udělejte to a to..." Oba jsme zjistili, že je daleko snazší žít s pocitem, že potřebujeme "odhalit" Boží vůli, než rozpoznat, co vlastně chceme my sami. Zvláště pro mne byla tato náhlá změna perspektivy velmi složitá. Myslím ale, že jsem stejně nikdy zcela nedospěla k bodu, kdy bych přesně dokázala pojmenovat svoji touhu. Příčinou byl možná nikdy nepřekonaný strach si tuto touhu přiznat. K rozhodnutí pro adopci jsem dospěla spíše vylučovací metodou: nenacházela jsem už v životě jinou možnost. To, co se stalo později (způsob, jakým do našeho života vstoupila Terezka, jak proměnila nás oba, zvláště mne), je mi obrovským svědectvím o Boží věrnosti a velikosti. Je to důkaz, že s námi Bůh skutečně jde životem a proměňuje v náš prospěch situace zdánlivě ztracené a bezvýchodné, a tím proměňuje nás samotné.

Mému rozhodnutí adoptovat dítě předcházelo dlouhé, několikaleté období úvah o rodičovství duchovním. Věřila jsem, že jistě lze žít bez biologických dětí a současně "dávat život" jiným způsobem - mít děti duchovní. To znamená někoho doprovázet, být mu oporou na cestě životem. Byla jsem si vědoma toho, že jako žena žijící v bezdětném manželství mám - nebo mohu mít - velmi široký prostor pro nejrůznější službu lidem. Že jako bezdětní manželé můžeme doširoka otevírat náruč všem kolem sebe a fyzická neplodnost našeho manželství tak může být paradoxně přínosem a darem. Snažila jsem se stavět na tom, co jsem četla v Bibli a čemu jsem věřila - že Bůh sám mi stačí, že Bůh sám je schopen naplnit veškeré moje touhy a potřeby.

Často jsem přemýšlela o Abrahamovi, o jeho bezpodmínečné odevzdanosti Bohu, o jeho víře v Boží slovo. Obdivovala jsem jeho přesvědčení, že to, co Bůh vysloví, je pravda, a odvahu na tom postavit svůj život. Fascinovalo mě (a stále fascinuje) Abrahamovo odhodlání nestavět na tom, co vidí, co svým rozumem musí hodnotit jako beznadějné, ale rozhodnutí spoléhat se na cosi, co zní absolutně bláznivě a nepochopitelně.

"Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme." (Žid 11,1) Takovým způsobem věřil Abraham a tak jsem chtěla věřit i já. Bránila jsem se "přirozenému" řešení, tedy tomu, že by mé touhy mohly být naplněny přijetím opravdového nemluvněte. Takové řešení jsem považovala za nedostatek víry. Dnes ale zřetelně vidím, jak jsem již zmínila, že mé konání bylo často motivováno touhou po prožitku pocitu mateřství, a ne už tolik skutečným přáním sloužit Hospodinu. Připadá mi, že jsem měla o sobě určitý obraz, představu, do které jsem se chtěla vejít. To se mi ale nedařilo - i přes radost ze svého konání jsem měla neustále pocit, že to nějak není ono. A tak jsem začala častěji uvažovat o tom, že bych se mohla stát adoptivní matkou.

Můj muž měl ohledně touhy po adoptovaném dítěti, jasno mnohem dříve než já. V podstatě by se dalo říci, že "na mne čekal". Vnímala jsem to a nebylo mi to vždy příjemné, cítila jsem se být brzdou. Na druhou stranu mi bylo jasné, že mám svobodu rozhodnout se jinak, než si muž přeje, i když prakticky jsem si takovou možnost představit neuměla.

Myslím, že velmi důležité pro bezdětné manžele je, aby měli společný směr života. Podobně jako děti rodiče běžně spojují a určují jejich společný život, měl by být i život bezdětného páru v těch nejzákladnějších rysech sjednocen. Neměli by vedle sebe žít dva lidé různých zálib, různých koníčků, kteří si sice navzájem nepřekážejí, ale také společně nic netvoří, nebudují. Věřím, že přikázání plodnosti, jak je čteme na začátku Bible ("ploďte a množte se"), není jen přikázáním těm, kteří jednou plodní budou. Jsem přesvědčena, že stejně tak, i když v jiné rovině, mají být plodní i ti, jimž fyzická plodnost bude z jakékoli příčiny odepřena. Řekla bych snad: Přinášejte plody a množte to, co máte; to, co vám bylo dáno. To je jistě "životní program" každého člověka, ale věřím, že ve zcela zvláštním slova smyslu to je i program bezdětných manželství.

Angličtina rozlišuje dva pojmy pro bezdětnost: childless a child free. Druhý výraz označuje život prožívaný bez dětí z vlastního rozhodnutí, život "od dětí svobodný", připravený darovat prostor, který by v něm děti zaujímaly. Takový život má jistě obrovskou hodnotu a je nesmírným požehnáním pro ty, kdo jej žijí, i pro jejich obdarované okolí. Jako je manželství stejně hodnotné jako celibát, tak i manželství bezdětné - child free, má stejnou hodnotu a důstojnost jako manželství spojené s rodičovstvím (biologickým či adoptivním).


Výpis všech kapitol z této knihy: Nedokončená pohádka o Otesánkovi / Konec snu / Vyrovnávání se / O bolesti / Trestá nás Bůh? / O Boží věrnosti / Čekání na zázrak / Reakce okolí na bezdětnost / Otevření a sdílení se s blízkými / Lidé podobně postižení / Co dál? / Touha po vlastním dítěti / Proč nepotřebujeme Otesánka / Příloha 2 - O umělém oplodnění

Vánoce z různých úhlů

Vánoce z různých úhlů
(21.12.2017) Vánoce - informace, koledy, omalovánky, mp3, recepty

Jak obdarovat i někoho opravdu potřebného

(7.12.2017) Každý rok rostou hromady dárků, které nakonec skončí někde v šuplíku. Může to vypadat i jinak....

Adoptuj si politika

(4.12.2017) Modlitební iniciativa, která místo neustálé kritiky a odmítání politiky chce podpořit postoj, který bude...

Svatý Mikuláš (6. 12.)

Svatý Mikuláš (6. 12.)
(3.12.2017) Skutečná historie, legenda a tradice se spojují u oblíbené Mikulášovy osoby v pestrý celkový obraz.

Ježíškova vnoučata

(30.11.2017) Splňte vánoční přání osamělým lidem v domovech pro seniory. Je to na Vás.

Kurzy Alfa - kurzy o křesťanství ve vašem okolí
Chcete se dozvědět více o křesťanství? Navštivte kurzy Alfa ve vašem okolí.