Už nehřeš. (Jan 5,14) - Biblický citát na dnešní den

26.7.2006

Rozhovor s matkou postižené dívky

Rozhovor s matkou postižené dívky
Bylo krásné sobotní ráno, když jsem trochu s obavami zazvonila u Labounkových. V hlavě se mi honilo hodně otazníků: Co mě čeká? Jak se ptát na bolest? Co já vím o životě s postiženým člověkem? Otevřít mi přišla usměvavá a krásně vyhlížející žena středních let. V ruce držela bílého chundelatého pejska. Z bytu voněly čerstvé buchty a káva. Všude bylo dokonale vlídně. A tak jsem si hned tehdy poprvé řekla to, co se mi při vzpomínce na Labounkovy honí hlavou. Jsem v rodině, kde bydlí láska!


Rozhovor jste mohli zachytit v rozhlasové podobě v roce 2005 ve vysílání Radia Proglas.


Zdeňka Labounková (1954) se narodila na Vysočině. Promovala v roce 1978 na Vysoké škole zemědělské v Brně, manžel Mirek je veterinář a společně vychovali 5 dětí. Nejstarší syn Jiří je porodníkem; jako další v pořadí se narodila Lucie, která má 24 let a je mentálně i fyzicky handicapovaná; pak do rodiny přibyli Marta, Marie a nejmladší Štěpán.



Co pro vás znamená vaše rodina?

Napadá mě jenom jediný výraz: všechno!



Jaké bylo vaše dětství?

Vyrůstala jsem na venkově. Měla jsem rodiče, kteří nás vždycky vedli k víře a vím, že je to největší dar, který jsem od nich dostala. Moje dětství bylo na dnešní poměry tvrdé. Musela jsem hodně manuálně pracovat. Měli jsme malinké hospodářství a byla jsem poslední ze tří dětí, které zůstalo doma, a tak jsem musela pomáhat. Prázdniny pro mě nebyly moc velká radost. Musela jsem pomáhat v zemědělství a raději jsem chodila do školy než měla prázdniny. To byla samá povinnost (smích). Ale měla jsem krásné, harmonické dětství. Rodiče se měli moc rádi. Byli od sebe o jedenáct roků, mohli se brát až po válce. Tatínek byl už starší, bylo mu 48 let, když jsem se narodila a moc jsem si ho neužila. Zemřel, když mi bylo 19 roků. Zůstala jsem jen s maminkou a ta mě živila, když jsem studovala na vysoké škole. Nebylo to pro ni jednoduché. Ale přes to všechno byla rodina stmelená a bylo u nás hezky.



Když řeknu domov, co se vám vybaví?

Je to místo, kde mám kořeny a čím jsem starší, tím tyto kořeny pociťuji hlouběji. Mám je v Šošovicích nad Želetavou (na Třebíčsku).



O jakém povolání jste v dětství a v raném mládí snila - čím jste chtěla být?

Vždycky jsem chtěla být učitelkou v mateřské škole, všechno jsem pro to dělala, učila jsem se například na housle, ale u přijímaček mi řekli, že mám špatné sykavky. A na tom to skončilo. Dělala jsem střední ekonomickou zemědělskou školu a později jsem ten obor šla studovat dál.



Studovala jste v Brně…

V Brně jsem se taky seznámila s manželem. Našla jsem tam společenství evangelíků, kteří mi jako první dali Bibli. I manžel byl evangelík, což pro rodinu, kde byl katolický kněz, nebylo moc jednoduché. Manžel nebyl praktikující, začal spolu se mnou chodit do katolického kostela. Jeho maminka říkala, že to je zázrak, že není moc ohebný tvor… Dostala jsem se k ekumeně, která můj život ovlivňuje pořád. Dala mi svobodný pohled na víru. Manžel má v sobě své evangelické kořeny stále. Bez víry si nedovedu představit, že bych zvládala život.



Jaké byly začátky vašeho rodinného života?

Vdávala jsem se ještě na škole, hned potom jsem otěhotněla a poslední rok školy byl hodně krkolomný. Diplomku jsem podepisovala z okna porodnice, na revers jsem šla dělat ještě jednu zkoušku. Státnice jsem skládala tři týdny po porodu, v té době byl manžel ještě na vojně. Ale tím víc jsem si užívala toho, když jsme to všechno překlenuli, manžel se vrátil z vojny… Dva roky jsme žili jako v bavlnce - krásné, zdravé dítě, manžel… Já si tehdy říkala: Pane Bože, to není možné, že mi toho tolik dáváš! Jako bych tušila, že se něco stane.

Po dvou letech jsem nastoupila do práce, ale chtěli jsme další dítě, otěhotněla jsem a Jiříček chodil do jeslí. Byl pořád nemocný, dokonce dostal plané neštovice a já, která jsem byla v pátém měsíci, jsem je dostala také. Patrně ty velké horečky poškodily Lucinku. Nevím, jestli se to stalo proto, na nic jsme my, ani lékaři nepřišli. Narodila se krásná, nikdo nic nevěděl, ale po dvou měsících jsem začala pozorovat, že se něco děje. Šilhala, nezvedala hlavičku… Paní doktorka mě ujišťovala, že se nic neděje, že některé děti jsou línější… Když jsem ale vzala do náruče stejně staré dítě své sestry, věděla jsem, že je zle.



Jak jste na toto zjištění reagovali?

Začalo něco, co jsme nikdy předtím nezažili… Nemocnice, doktoři, pediatři, neurologové, specialisté, vyšetření, dlouhodobé vyšetření… Lékaři konstatovali, že je to dětská mozková obrna. Jak se bude Lucka vyvíjet dál, nikdo nevěděl. A vyvíjela se špatně. Začali jsme cvičit, tehdy zakázanou Vojtovu metodu, ale nic. Nakonec jsme spolu odjely do lázní do Teplic, což pro mě bylo hrozné. Doma jsem měla už sedmiměsíční Martu, musela jsem od ní na šest neděl odjet a když jsme se vrátily, dcerka mě nepoznala. Bylo to těžké, ale osvobozující bylo, že jsem pak už věděla, že tohle není pro Lucku cesta. Řekli jsme si: konec všem vyšetřením a cvičením, začali jsme řešit, co dál. No a Lucinka se pomalu vyvíjela. Ve dvou letech se třeba poprvé posadila, na nožičky se vlastně nepostavila nikdy. Bere léky, protože se u ní projevuje ještě těžká forma epilepsie…



Bylo hodně těžké najít odvahu mít další děti?

Chtěli jsme moc další děti a zjistili jsme si, že postižení Lucinky nesouvisí s naší genetikou. Všichni nám říkali, že tohle není život, ať dáme Lucku do ústavu. Zjistili jsme, že čekací doba je až deset let a rozhodli jsme se, že to hodíme za hlavu…

V té době jsme se daleko víc začali opírat o důvěru v Boha. Jiná cesta nevede. Věděli jsme, že tady lékařská věda selhává… Každé dítě je jiné, má svůj vlastní individuální vývoj a jestli něco opravdu potřebuje, tak lásku, trpělivost, oddanost, naplno pracovat kolem něj. Věděla jsem, že toto je fakt.

Jiné matky postižených dětí mi říkaly, že potřebují vědět, že další dítě už postižené nebude. Jenže to vám nikdo nezaručí. Zejména, když stačil třeba jen špatný porod, císařský řez a bylo to… Je těžké někomu říkat, aby neměl strach.



Vy jste neměla strach při dalších těhotenstvích?

Neměla. Tady v tomhle směru ne. Jen u Marty to byl komplikovaný porod. Měla dvakrát omotanou pupeční šňůru kolem krku. Chtěli mi udělat císařský řez, ale neměli anesteziologa. Porod začal normálně s tím, že mi doktor přímo řekl: Jestli se umíte modlit, tak se modlete, ať se dítě narodí zdravé. A tehdy jsem opravdu měla strach! Hrozný strach. Pak jsem byla doma, přicházely další děti. Poslední Štěpán se narodil, když mi bylo 36 let. To byla taková třešnička na dortu.



Jak vypadá váš obyčejný den?

Teď už je to hodně jednoduché, protože děti jsou velké. Ráno si i přispím, protože Lucka je spáč. Vstanu, když Lucka spí, udělám si kafe a dám se trochu do pořádku. Mezitím děti odcházejí do školy. Potom přebalit, nakrmit, oblíknout, učesat, umýt, vyčistit zuby… to mluvím o Lucince… dát na vozíček! Poslední dobou chodí dva dny v týdnu do stacionáře. Buď ji tam vezu na vozíčku nebo využíváme službu, která je skvělá - odvezou Lucku do stacionáře a odpoledne ji zase dovezou. Ve stacionáři je to opravdu úžasné. Potkala jsem se tam s lidmi, kteří mají k těmto dětem opravdu zvláštní vztah. Zvláštní pro mě, protože děti mají opravdu rádi. Dokážou je obejmout, což není lehké, protože tyto děti nevypadají nějak moc dobře. Můj den, to je především péče o Lucinku (usmívá se). A ještě máme malinkého pejska, který je naší radostí.

Pak už chodí děti domů. Dělám takového rodinného psychologa, což mě těší. Děti se svěřují, vysypou to, co je trápí… Jsem tam, kde mě potřebují… Pamatuji si, že když mě maminka v sedm ráno poslala ve čtyřech letech do školky, kde byly ty socialistické tety, nebylo to nic moc, to můžu říct. Pamatuji si na den, kdy pršelo a maminka nemusela na pole a byly jsme spolu doma. To bylo nádherné.



Jak jste tehdy před lety přijali zprávu, že se vám narodilo nemocné dítě?

Když jsme zjistili, že se s Luckou děje něco, co změní náš život, tak nás pojala hrůza. Tehdy jsme se s manželem objímali a úplně se třepali hrůzou z toho, co nás čeká, starostí o to děťátko… Plakali jsme a myslím, že nejvíc jsme toho nabrečeli ten jeden večer…

Dva roky, než se zjistilo, co s Luckou je, jsem žila jakoby v ponoru, nevnímala jsem, že je tráva zelená, obloha modrá, svítí sluníčko… Přitom příroda je mojí součástí.

Nebrala jsem to způsobem „proč se mi to stalo“, protože jsem vychovaná, že co přijde, to člověk musí přijmout, protože to je od Boha. Teď nemyslím to, co si člověk zaviní sám. Moje maminka nám pomáhala a říkávala: Děti nebojte se, zase bude líp.

A pak také otec Patrik od dominikánů, který nás oddával, ten nám opravdu velmi pomohl. Neměli jsme tehdy nějaké společenství, ale tito dva lidi nám pomohli strašně moc. Pak jsme to řešili pochopitelně společně s manželem.



Zlobila jste se někdy na Boha?

No… nad tím už jsem přemýšlela. Buď jsem byla tak zbabělá, že jsem si to k Bohu nedovolila, nebo … nevím proč. Ale dneska to beru tak, že jsem asi dostala z generací rodiny přede mnou takovou dávku milosti a živou víru, že mě to drželo a naplňovalo. Věřím tomu, že z těch generací může člověk získat moc! Dneska to vidím.

Když se Lucka narodila, byly Jirkovi tři roky. Ten to vůbec nebral tak, že je to zvláštní. Později i Marta, která se narodila dva roky po Lucce. Děti to berou tak jako rodiče. Máme natočeno hodně filmů, kde Jirka Lucku postrkuje, aby lezla, což samozřejmě nešlo, pomáhá jí… Bral to normálně. Já jsem vždycky cítila, že nesmím dětem brát samu sebe na úkor Lucky.



Kde na všechny starosti berete sílu?

To je dobrá otázka. Kde na to beru sílu? Prostě život mě asi naučil. Asi pořád opakuji stejnou písničku, ale ve všem má prsty Bůh a živá víra. Pro mě určitě. Někdo třeba hledá cestu jinudy. Znám spoustu nevěřících lidí, kteří hledají jinou cestu, jsou vyrovnaní a skvělí lidé. Ale já si myslím, že i v tom všem je Bůh. I když to ti lidé neví. On nás má naprosto všechny stejně rád. Mně dal tu milost, že mi to všechno naservíroval nahusto. On nám nedá víc než uneseme, o tom jsem přesvědčená. I když vím, že si člověk někdy vezme život… ale on je skvělý hodinář a ty svoje hodinky nikdy nepřetíží.

Dostala jsem skvělého muže, který to všechno nese se mnou. Pomáhá mi a často se o Lucku stará lépe než já. Dostala jsem obrovský dar od Boha - svého muže, víru a ještě zdravé děti. Samozřejmě jsem k tomu dala svůj souhlas, často si s manželem říkáme, že když Bohu člověk přitaká, on těch dětí nedá víc, než uneseme…



Máte teď možnost oslovit maminku, která stává nad kočárkem nebo postýlkou s podobně postiženým dítětem. Co byste jí řekla?

Dovedu si představit tuto situaci a dokonce jsem ji zažila u své kamarádky. Měla dvě zdravé děti a pak se jí narodilo postižené dítě, chlapeček. Když k nám chodila, jednou se mě zeptala: „A Zdeni, opravdu jsi šťastná?“ A já jsem jí řekla: „Ano Helenko, opravdu jsem.“ A bavily jsem se o tom, jak to jde. Takové mamince můžu akorát říct, že to jde. Každý si tu cestu musí projít sám. Ale pokud fungují v rodině normální vztahy, když je tam láska, přijetí, Bůh, tak je to možné. Zažila jsem to jak u věřících, tak nevěřících. Znám paní, která celý život chodí s postiženou dcerou jako Boží umučení. To je po mě memento. Ale nejde jí pomoct. Je to její povaha. Záleží to na tom, jaké všechny dary a vlastnosti člověk má. Ale ona to asi má jako životní kříž.



Co vám bezpečně udělá radost?

Pobyt v Mírově na chalupě. Tam se dostatečně vyřádím. Objevila jsem totiž v sobě skrytý restaurátorský talent. To znamená, že starý nábytek obrušuji, barvím… celá rodina se docela baví. Protože třeba k padesátým narozeninám jsem si přála myšku, což je taková speciální bruska. Teď na sebe říkám věci, které by asi žena neměla (směje se). Kdysi jsem moc ráda četla, ale to se teď nějak změnilo. Ráda se podívám na něco pěkného v televizi. Manžel se někdy zlobí, ale je to pro mě odreagování, i když vím, že to moc dobré není… Ráda vařím, pro celou rodinu, chystám jim něco pěkného… Ráda se starám o kytky, ráda vyšívám, ráda jsem vždycky šila.



Co pro vás znamená, když se doma sejde celá rodina?

Když se všichni sejdeme, nebývá to tak často, prostřeme stůl, uvaříme dobré jídlo, jsme spolu, to je nejkrásnější, když se všichni sejdeme. Miluji rodinné tradice. Dávají domu řád, pořádek, teplo, přívětivost… v tom jsem vyrůstala.



Učila jste také své děti úctě k tradicím?

Snažila jsem se všechno přenést do své rodiny. Vánoce, Velikonoce, slavení… Záleží jak tradice vezmeme, jako svěcení, slavení, posvěcení té chvíle… dále žehnání jeden druhého, žehnání chleba, vážení si jídla, starých lidí, nemocných lidí. Prostě žít morální život. Do jaké míry se mi to povedlo, to nevím, protože děti už žijí vlastní život a je to jejich starost, ale tohle jsem se jim snažila předat. Mezi tradice se to asi zařadit nedá, ale vztahy mezi lidmi navzájem souvisí s tím vším, co jsem zmínila. Říkám jim: Děcka, važte si jeden druhého a toho, že je vás tolik. Až bude jeden z vás potřebovat pomoct, může se na druhé obrátit.



A co vás ještě naplňuje?

Hodně mě naplňuje cursilo. Je to hnutí v církvi, které k nám přinesli přátelé z Německa a já jsem teď takovou kontaktní osobou pro celou olomouckou arcidiecézi.



Možná se teď zeptám velmi necitlivě a tvrdě, ale snad mi to prominete: Ptala jste se někdy po smyslu života postižených lidí?

Často jsem se setkala s lidmi, kteří říkají, že kdyby Bůh byl…Taková ta obligátní věta… (směje se)

Hodně lidí se ptá po smyslu toho, že jsou postižené děti na světě. Já jsem si dlouho tuto otázku nekladla, protože jsem si říkala, že Bůh je člověku dá a starej se. Když ale nad tím dneska přemýšlím, říkám si, že tyto děti mají smysl, aby zlidšťovaly svět. Aby se člověk nestal super, extra, nej… Když se setkáte s lidskou bídou a ubohostí a staráte se o lidskou ubohost, uvědomujete si i svou vlastní.

Před lety byl u nás na návštěvě jeden kněz a vzpomínal, že když začínal, byl v jednom ústavu. Viděl, jak sestřička krmí už velkého a silného kluka. A on z ničeho nic celou dlaní plácnul do jídla a to vystříklo na sestřičku. Šla, převlékla se a přišla… Ten kněz si říkal, to je hrůza. Sestřička se vrátila, usmála se a krmila chlapce dál.

Já si představuji, že až jednou budu na Pravdě Boží, tyhle děti, o které se starám, poběží ke mně a povedou mě tam nahoru, kam chci jít. Manžel někdy říká: Lucko, jestli ty nás nepotáhneš do nebe nahoru, tak uvidíš.

Myslím si, že tyhle děti opravdu polidšťují svět. Já jsem tvrdá ženská. Situace v naší rodině mi pomohla, abych víc chápala druhé lidi víc, vciťovala se. Díky Lucce víc chápu druhé a učím to i své děti. A myslím, že to pochopily, protože mají velké sociální vcítění.


***

- Ptala se Kateřina Rózsová.
- Rozhovor odvysílalo Radio Proglas v rámci seriálu "Co chtějí řící ženy ženám".
- Ve spolupráci s Radiem Proglas vychází postupně textový přepis tohoto seriálu "Co chtějí řící ženy ženám" na tomto webu.

Související texty k tématu:

Žena a muž:
- I když se muž a žena obracejí k témuž Bohu, dělají to jinak... (Aleš Opatrný)
- Žena a muž - dva světy? (Rozhovor s psychologem P. Goldmanem)
- Akcenty mužské a ženské spirituality (P. Tomáš Holub)
- Hranice a váš manželský partner (Dr. Henry Cloud)
- Další texty pro ženy (ale i muže) zde

Svátek Zvěstování Páně (25.3.)

(24.3.2017) Žádný učený z nebe nespadl a z nebe nespadl ani Bůh. Bůh si zvolil svou cestu do světa prostřednictvím...

Namísto pohřebních květin pro kardinála Vlka přispět na hospic

Namísto pohřebních květin pro kardinála Vlka přispět na hospic
(22.3.2017) Namísto pohřebních květinových darů je vhodné zaslat i malý příspěvek na podporu Domácího hospicu DUHA,...

Fotogalerie - Miloslav kardinál Vlk

Fotogalerie - Miloslav kardinál Vlk
(18.3.2017) V sobotu 18.3.2017 zemřel Miloslav kardinál Vlk. Sdělovací prostředky publikují mnohé úvahy, videa, fotografie...

Jiří Grygar (* 17. 3. 1936)

(16.3.2017) Český astronom a astrofyzik, významný popularizátor vědy v oblasti astronomie, astrofyziky a vztahu vědy a...

Papež František - výročí volby (13. 3. 2013)

(11.3.2017) Téma  papež František ve věcném rejstříku a ve jmenném rejstříku webu vira.cz

Velikonoce pro mládež v Altöttingu

(9.3.2017) Zažij s námi největší svátky na mezinárodním setkání mladých v německém poutním místě Altötting!…

Vlajka pro Tibet

Vlajka pro Tibet
(9.3.2017) Dne 10. března 1959 bylo ve Lhase, hlavním městě Tibetu, násilně potlačeno povstání proti čínské okupaci,...

MDŽ - Mezinárodní den žen - 8.3.

(7.3.2017) Kontroverzní svátek? Máme slavit Mezinárodní den žen MDŽ, nebo Den matek?

Kurzy Alfa - kurzy o křesťanství ve vašem okolí
Chcete se dozvědět více o křesťanství? Navštivte kurzy Alfa ve vašem okolí.

 

Motto

Ničím se neznepokojuj,
ničím se nermuť,
všechno pomíjí,
Bůh se ale nemění.
Máš-li v srdci Boha,
nic ti nechybí,
jeho láska stačí.
(Terezie z Avily)

Viz Taizé kánon
"Nada te turbe" (Ničím se neznepokojuj)

 

Citát webu vira.cz

Člověk, který doufá v Boha
a spoléhá se na něj,
je jako strom, 
který zapustil své kořeny
u vody. (Jer 17)