Rejstřík jmenný

ABCDEFGHIJKLMNOPQRSTUVWXYZ

Immaculée Ilibagiza

• A děly se zázraky… (článek) - Při vstupu do objektu OSN, kde jsem pracovala, jsem prošla bezpečnostní bránou a zkrátila si cestu přes parkoviště. Tam, za volantem nového auta, seděla atraktivní Afričanka v drahém dámském kostýmu. Vidět ve Rwandě ženu za volantem bylo velmi nezvyklé. Ihned mě napadlo, že má jistě bohatého manžela nebo je političkou či obojí.
• Bůh mě neopustil (článek) - Podobně jako mnoho jiných Rwanďanů, dohnala bolest a hrůzy genocidy i jednu z mých prvních kamarádek do stavu šílenství. Jeanette mi byla nejmilejší kamarádkou a nejspolehlivější důvěrnicí ještě v době, když jsme vyrůstaly jako malé holky. Jelikož jsem měla tři bratry, velmi jsem toužila po onom výjimečném poutu, které existuje mezi sestrami. S Jeanette jsme se měly navzájem velice rády.
• Kde byl Bůh, když mi zabíjeli rodinu? (článek) - Postřehy Immaculée Ilibagizy, která přežila masakr asi 1 milionu Tutsiů, který se odehrál ve Rwandě v roce 1994.   Otec Bugingo mi vyprávěl, jak si milice Interahamwe prorazily cestu k nim do kostela a vyvraždily všechny tutsijské farníky. On přežil jen díky laskavosti jedné starší belgické sestry, která riskovala život, když jej ukryla v dutém stropě. Interahamwe po něm pátrala dnem i nocí.
• Mnozí si myslí, že věci nás učiní šťastnými (článek) - „V Americe jsem začal nový život. Našel jsem si dobrou práci jako instalatér, oženil jsem se a svou ženu jsem miloval. Měli jsme dům, dítě, žili jsme šťastně... Pak naše dítě dospělo a odstěhovalo se daleko od nás. Když zemřela bohatá teta mé ženy, manželka mě opustila, aby se se mnou nemusela dělit o dědictví.
• Modlitba otevřených dveří (článek) - Ráda bych vám vyprávěla svědectví o člověku, který se stal po genocidě jedním z nejdůležitějších v mém životě - takřka jakoby mým adoptivním tátou. Děkovala jsem Bohu za to, že mi ho přivedl. Velmi rád se mnou mluvil o Bohu i o významu modlitby. Byl zbožným muslimem a nikdy nevynechal žádnou z pěti denních modliteb, jak to žádala jeho víra.
• Nechte děti přicházet ke mně (článek) - Postřehy Immaculée Ilibagizy, která díky víře v Boha přežila masakr asi 1 mil. Tutsiů, který se odehrál ve Rwandě v roce 1994.  Vyklouzla jsem z práce zadním východem, a místo abych šla přímo domů, zamířila jsem pěšky k Domu Matky Terezy navštívit africké sirotky. Věděla jsem, že mi svou nenáročnou a bezpodmínečnou láskou znovu dodají energii. Začátkem týdne jsem koupila dětskou ilustrovanou Bibli a nemohla se dočkat, až si v ní s dětmi budu číst příběhy a prohlížet obrázky.
• Nikdy neber víru jako samozřejmost (článek) - Genocida – naše národní noční můra – zcela rozvrátila mou zemi. Utrpení, bolest, nedůvěra a strach byly všudypřítomné. Přestože jsem se v době zabíjení zcela odevzdala do Boží vůle – objala jeho lásku a přijala Boha jako Otce, nejdražšího přítele a ochránce –, můj další život se plnil novými hrozivými výzvami, které jsem nemohla předvídat.
• Odpustila jsem (kniha) - Povstání z popela rwandské genocidy
• Potřebují trochu jídla a hodně lásky (článek) - Z části jsem sešla a napůl sklouzla strmý kopec vedoucí k velké modré bráně sirotčince a zaklepala jsem na železná vrata. „Jsi v pořádku, dítě? Nestalo se ti nic? Nepotřebuješ pomoc?“ otázala se vlídně řeholní sestra, když mi otevřela. Na sobě měla modrobílý hábit, jaký nosila Matka Tereza a jaký si oblékají všechny sestry patřící k Misionářkám lásky.

Sekce: Rejstřík jmenný   |   Tisk   |   Poslat odkaz známému

[nahoru]