První Velikonoce byly překotné, nečekané.
Ony dny vybočovaly ze zajetých kolejí  
a ze zajetých zvyků Izraelitů v egyptském zajetí.
Bůh byl se svým lidem.
A vyvedl ho ze zajetí a otroctví v Egyptě.

Pak následoval bezpočet dalších oslav Velikonoc.
Proběhly v nejrůznějších dějinných událostech, radostech i pohromách.
Velikonoce byly v mnohém stejné a vždy i nějak jiné. 
Vždy promlouvaly do oné konkrétní situace.
Bůh byl stále se svým lidem.
A vedl ho po svých cestách.

I Velikonoce před dvěma tisíci lety
byly naprosto jiné a zpočátku úděsné.
Všem Ježíšovým následovníkům
připadaly jako zmar a konec všeho v co doufali.
Jakoby Bůh nebyl či zklamal.
Bůh byl ale s nimi.
A nakonec skrze Kristovu smrt a zmrtvýchvstání
otevřel cestu skrze zmar a otroctví smrti
do naplněného života s Bohem.

Po dalších dva tisíce let
následovalo dalších dva tisíce oslav Velikonoc.
Proběhly v nejrůznějších dějinných událostech, v radostech i pohromách.
Velikonoce byly v mnohém stejné a i vždy i nějak jiné. 
Vždy ale promlouvaly do oné konkrétní situace.
Bůh byl stále se svým lidem.
A vedl ho po svých cestách k sobě.

Letos jsou opět Velikonoce, koronavelikonoce.
Opět stejné  a  v mnohém jiné.
Tyto dny vybočují ze zajetých kolejí a zvyklostí.
Kostely jsou zavřené, společné bohoslužby se nebudou konat.
Podstata Velikonoc se ale nezměnila.
Bůh je stále se svým lidem.

A že jsou kostely „zakázané“?
Kolikrát již v dějinách Velikonoc
byly společné bohoslužby  zakázané
a synagogy i kostely zavřené, či zbořené!
Kolik lidí oslavovalo Velikonoce ve vězení,
v lágrech či během pronásledování!
Bůh ale nepřestal promlouvat, vést a zachraňovat.
Ani tady, ani teď.

Promlouvá do naší konkrétní situace.
Do mé, do tvé.
Promlouvá k tobě.
Naslouchej mu.
Stvořil tě k radosti.
Záleží mu na tobě.
Miluje tě.
Na důkaz toho za tebe položil i život.
Očekává tě s otevřenou náručí.
Neboj se mu otevřít své srdce.

Aleluja!