Předzpěv o domově

Loretánské světlo

z knihy Vrstvení achátu , vydal(o): Trinitas

Pane, smiluj se nad námi!

Tma, tatáž, kterou nosili jsme v sobě
nic netušíce, slepá, rouhavá,
světem se valí, stepní záplava,
a tisíce nás zasula jak v hrobě.

Jsem pustě sám v tom temnu očistcovém,
sám bratr můj a sám je každý z nás.
Ta samota je ocelový pás
a silou svou se z něho nevykovem.

Je průhledná a pevná jako mříže,
je úděsná jak dveře bez kliky
s tím kukátkem, jímž Kdosi veliký,
ne nahodilý strážný, blíž a blíže

se do mne hrouží, loví každé hnutí,
jímž probouzí se duše z mrákoty.
Ne, nestudí ten pohled, jsi to ty,
Pán, který ví a volá, aniž nutí.

Kriste, smiluj se nad námi!

Vždyť jsi to ty, náš bratr z Getsemany,
kdo hledí sem, kdo ruku ke mně vztáh.
Ty, který všechnu stísněnost a strach,
bolestná zdání marnosti a rány,

kterými zeje nesmířená vina,
jsi dávno, dávno za mne do dna pil.
Ta lítost blín, ta zprahlost černobýl,
jež chutnám teď, jsou kapky tvého vína.

A tys je pil za všechna pokolení,
propastně sám, závratně nevinný.
Kéž, Pane, jsou mé černé hodiny
pro mých i našich hříchů vykoupení!

Pane, smiluj se nad námi!

Ty vidíš v nás, ty vidíš před nás, dále,
než dolétnou nejtoužebnější sny
zimničných cel, děj světlý, očistný,
jenž pracuje v nás jako vody v skále.

Ty vidíš v nás, ty tvoříš v nás a námi,
ty nejlíp znáš tu křehkost nástroje.
Ó Pane meče, Pane pokoje,
dej, oheň v nás ať není plamen slámy!

Kriste, uslyš nás,

když nikdo z lidí na doslech nám není
a hlas náš z hlubin volá za všechny.
Tympánem, zvonem učiň naše dny
a stříbrem houslí našich srdcí chvění.

Za stěnou vedle, nade mnou i zdola,
z tisíců cel a v domech tisících
modlitba zkroušených a prosících
ve stínu lži o smilování volá.

Kriste, vyslyš nás

a uděl mír, když úzkost světa v křeči
jej vedví trhá, duším neklidným.
Dlaň požehnání svého nachyl k nim,
ať o tvém vítězství v té zkoušce svědčí.

Dobyvateli tichý, sladký vládce,
jenž trůn sis vybudoval na kříži,
kéž jařmo tvé nás navždy obtíží!
S tou prosbou v duši poklekáme k Matce.

Otče z nebes, Bože!

Hle, v tuto chvíli soumračnou a vonnou
ti, kterým dosud nespoutali krok,
po žebři vroucích, prostoduchých slok
stoupají v zář a v světlém dýmu tonou.

Smiluj se nad námi

a vetkej naše opuštěné hlasy
v májové chóry vzývání a krásy,
jež tebe slaví v dceři nejsladší,
ty tího v duši, která netlačí.

Synu, Vykupiteli světa, Bože!

Hle, v tuto chvíli, vysvlečeni z tíže,
ti, kterým dosud nezlomili hlas,
do moře zpěvů vlévají se zas,
přistávajíce na úpatí kříže.

Smiluj se nad námi

jak nad cyrenským Šimonem, ať také
dohlédnem k tobě z bídy krátkozraké,
patříce s Matkou v slávu příštích jar,
ach bolesti, jež tiše sládneš v dar!

Duchu svatý, Bože!

Hle, v tuto chvíli (se zvony sem vane)
ti, kterým dosud nezadrhli dech,
co krásného kdy spatřili v svých snech,
teď v písni nesou Paní milované.

Smiluj se nad námi

a dej nám, Otče budoucího věku,
bez pohrom přejít přes ohnivou řeku
v tvé Nevěsty průvodu vítězném,
ty světlo, jež jen ve tmách naleznem.

Svatá Trojice, jeden Bože!

Hle, chvíle nejčistšího opojení:
nad poli, městy dozněl Angelus.
Křik vášní tichne, zdřímly steny hrůz,
syn hlavu složil matce na rameni.

Hle, chvíle dětské důvěry a míru, -
zatímco na krok od kostelní zdi
se zažíhají černá souhvězdí
a lidské stopy vydechují síru.

Hle, chvíle, jež jak hřeben vlny dělí
dvě propasti, a marně navzájem
se stíhají. Jde soumrak nad krajem
a z dálky světélkuje do mé cely.

Smiluj se nad námi,

když starý svět kol nás i v nás se hroutí,
a dej nám pevně v lásce spočinouti.
Teď u nás doma zvoní k májové.
Ó daleký, ó jistý domove.