Stalo se vám někdy, že jste si byli něčím úplně jistí – a později jste zjistili, že jste se mýlili? Možná šlo o názor na člověka, o situaci, kterou jste špatně pochopili, nebo o rozhodnutí, které se nakonec ukázalo jinak. Někdy totiž nejsme slepí proto, že bychom neměli informace. Spíš proto, že jsme si příliš jistí, že už všechno vidíme správně.

 

Farizeové jsou lidé vzdělaní a nábožensky jistí. Znají Písmo, znají pravidla, mají jasno v tom, jak by měl Bůh jednat. A právě to se stává jejich problémem. Protože mají předem rozhodnuto, nedokážou přijmout, že Bůh může jednat jinak, než čekali. Ježíš tím ukazuje zvláštní paradox: největší duchovní slepota často nevzniká z neznalosti, ale z přílišné jistoty.

 

Když si myslíme, že už všechno víme. Když máme lidi zařazené do škatulek. Když jsme přesvědčeni, že máme pravdu a není potřeba nic nového slyšet. Pak se může stát, že stojíme uprostřed Božího jednání – a přesto ho nepoznáme. Možná proto Ježíš říká tak tvrdou větu: „Kdybyste byli slepí, neměli byste hřích.“ Jinými slovy: kdybyste věděli, že nevidíte, byli byste otevření proměně. Problém je, že si myslíte, že vidíte dokonale.

 

Víra není jen o tom mít správné odpovědi. Je také o ochotě nechat si otevřít oči znovu a znovu. Někdy skrze člověka, kterého jsme podcenili. Někdy skrze situaci, kterou jsme nečekali. A někdy i skrze přiznání, že jsme něco viděli špatně. Možná skutečné „vidění“ nezačíná jistotou, ale pokorou.