Prvního dne v týdnu přišla Marie Magdalská časně ráno ještě za tmy ke hrobu a viděla, že je kámen od hrobu odstraněn. (J 20,1)
Možná tvé křesťanské okolí právě prožívá velikonoční radost, zatímco ty ji nedokážeš vnímat. Možná jsi do něčeho v životě (vztahu, práce nebo služby) vložil*a celé své srdce, ale výsledek byl jiný, než jsi doufal*a. Něco důležitého se i možná zhroutilo a zůstalo to „pohřbené“. A ty teď stojíš uprostřed bolesti, nejistoty a neklidu, s pocitem, že už se nedá nic změnit.
Stejné pocity asi prožívala i Marie Magdalská, když šla ještě za tmy k Ježíšovu hrobu. My už dnes víme, že při jejím příchodu byl kámen odvalený, ale ona to tehdy dopředu nevěděla. Šla k Ježíšovu hrobu s tím, že ji od něj bude dělit přivalený těžký kámen. Chtěla alespoň udělat to málo, co v tu chvíli mohla, aniž plně rozuměla. Milovala a věřila.
Možná dnes i my zrovna stojíme před nějakým velkým „kamenem“, o kterém víme, že ho vlastní silou neodvalíme. Nemáme jistotu, že se stane zázrak, možná ho ani nečekáme. Ale můžeme se rozhodnout zůstat věrní, zůstat v lásce a věřit. I kdyby všechny kameny našeho života zůstávaly na místě, můžeme přijít za Ježíšem a zjistit, že mezi ním a námi žádný kámen není. On je tady, živý a připravený dotýkat se těch těžkých míst v našich životech a odvalovat kameny spolu s námi. Možná v jiném čase, než bychom si představovali, možná jiným způsobem, jiným směrem a v jiném pořadí, než bychom čekali. S Ním na to ale nejsme nikdy sami.
Kde právě stojím před nějakým „kamenem“, kterým nedokážu pohnout?
Tuto službu poskytuje www.vira.cz.