14. 3. 2026, Pavel Semela
Stalo se vám někdy, že jste si byli něčím úplně jistí – a později jste zjistili, že jste se mýlili?
Možná šlo o názor na člověka, o situaci, kterou jste špatně pochopili, nebo o rozhodnutí,
které se nakonec ukázalo jinak. Někdy totiž nejsme slepí proto, že bychom neměli informace.
Spíš proto, že jsme si příliš jistí, že už všechno vidíme správně.
Farizeové jsou lidé vzdělaní a nábožensky jistí. Znají Písmo, znají pravidla, mají jasno v tom,
jak by měl Bůh jednat. A právě to se stává jejich problémem. Protože mají předem
rozhodnuto, nedokážou přijmout, že Bůh může jednat jinak, než čekali.
Ježíš tím ukazuje zvláštní paradox: největší duchovní slepota často nevzniká z neznalosti,
ale z přílišné jistoty.
Když si myslíme, že už všechno víme.
Když máme lidi zařazené do škatulek.
Když jsme přesvědčeni, že máme pravdu a není potřeba nic nového slyšet.
Pak se může stát, že stojíme uprostřed Božího jednání – a přesto ho nepoznáme.
Možná proto Ježíš říká tak tvrdou větu: „Kdybyste byli slepí, neměli byste hřích.“ Jinými
slovy: kdybyste věděli, že nevidíte, byli byste otevření proměně. Problém je, že si myslíte, že
vidíte dokonale.
Víra není jen o tom mít správné odpovědi. Je také o ochotě nechat si otevřít oči znovu a
znovu.
Někdy skrze člověka, kterého jsme podcenili.
Někdy skrze situaci, kterou jsme nečekali.
A někdy i skrze přiznání, že jsme něco viděli špatně.
Možná skutečné „vidění“ nezačíná jistotou, ale pokorou.
Pane, ukazuj mi, kde jsem slepý,
i když si myslím, že vidím správně.
Otvírej mi oči!