Měl jsem jednoho přítele, už zemřel, který byl slepý. I tak to byl velmi radostný člověk. Jednou jsem se ho zeptal: "Poprosil jsi někdy Boha, aby ti dal zrak?“

Dodnes si pamatuji, jak mi s humornou nadsázkou odpověděl: „Rád bych to udělal, ale nemám čas.“

Jeho odpověď mě trochu zarazila, proto jsem se zeptal: „Co tím myslíš, že nemáš čas poprosit Boha, aby ti dal zrak? Takže ty se nemodlíš?“

On mi odpověděl: „Ale ne, modlím se hodně.“

Zeptal jsem se tedy: „Jak se modlíš?“

Na to odpověděl: „Když se modlím, vždycky začnu tím, že velebím Boha za všechno, co mi dal. Děkuji mu za to, že můžu mluvit (vždyť existují němí lidé), že mi dal rozum (někdo ho nemá), za svou práci (někdo si práci nemůže najít), za dar sluchu (někdo neslyší).“

Dále mi řekl: „Mám velmi dlouhý seznam věcí, za které se sluší Bohu poděkovat, že než je vyjmenuji, jsme unavený, a tak se k tomu, abych ho požádal o zrak, nikdy nedostanu.“

Vzpomínám, jak jsme se tomu spolu velmi smáli. Byl to velice pozitivní člověk. Ještě poznamenal: „Proč bych se měl soustředit na jednu věc, kterou mi Bůh nedal, a nevšímat si tolika věcí, které mi dal?“

To je jádro problému, proč jsme mnohdy tak nespokojení a smutní. Soustředíme se totiž na věci, které nemáme, místo abychom byli vděčni za ty, co máme. Proč se někdy cítíme zneuznaní? Protože se soustředíme jen na jednu osobu, která nás (možná) nedocenila, místo abychom si uvědomili, kolik lidí nás má rádo. A hlavně zapomínáme na Boha, který nás má neohraničeně rád, až na smrt...

Nedívejme se jen
na to negativní,
ale zaměřujme se
i na to pozitivní.