Patří vůbec katolická církev mezi křesťanské církve?

Dobrý den.

Před nedávnem jsem se setkal s názorem, že katolická církev nepatří mezi křesťanské církve, protože uctíváme Marii a tím pádem se jedná o modloslužbu.

V podobném duchu se taky neslo odsouzení toho, že uctíváme hostii jako Kristovo tělo a přitom je to jenom kus oplatku. 

Prosím vás o názor.

Názor o katolické „modloslužbě“ není nijak neobvyklý, můžeme se s ním setkat v některých nekatolických společenstvích. Málokdy ale uslyšíme tak extrémní výrok, že katolická církev není křesťanská! Křesťanská je každá církev, která vyznává Krista jako Spasitele, Syna Božího, věří v Nejsvětější Trojici a křtí ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. V ostatních věcech se můžeme hádat, ale tohle všechny křesťany spojuje. Jestli si někdo usmyslí, že slovo „křesťan“ nebo „křesťanství“ znamená něco jiného, pak je to jeho problém.

A teď k té „modloslužbě“: rozlišujeme dva druhy náboženské úcty. Mezi úctou k Bohu a úctou k člověku, byť by to byla Matka Boží, zeje taková propast, jako mezi Bohem a člověkem – čili nekonečná. Úctu k Bohu označujeme řeckým slovem „latreia“ a překládáme ji jako "klanění". Tato úcta nemá hranice, nemůžeme ji nikdy přehnat a patří jen a jen Bohu. Náboženská úcta ke svatým se řecky označuje jako „dulia“, k Panně Marii pak jako „hyperdulia“. Už ze samotných slov vidíme, že úcta k Panně Marii a svatým nějak patří do jednoho druhu, kdežto úcta k Bohu je něco úplně jiného. V češtině se bohužel tento terminologický rozdíl stírá, a z toho pak vznikají věroučné zmatky.

Úcta k člověku je nesrovnatelně nižší než úcta k Bohu. Žádný člověk není hoden klanění, ale úcty ano: vždyť úctu projevujeme i lidem na zemi, děti by měly ctít rodiče, žáci učitele, podřízení nadřízené, nezkušení moudré, hříšníci svaté… A kdo jiný z lidí by si zasloužil větší úctu než žena, která nosila pod srdcem Boha? Jak bychom mohli Matku Boží nemilovat, neděkovat jí, nemít k ní úctu, když ji jistě ctil a miloval i samotný Spasitel?

A nejen že si ji s úctou připomínáme, ale modlíme se k ní (a k jiným svatým), stejně jako prosíme zde na zemi mnohé lidi o pomoc a děkujeme jim za prokázaná dobrodiní. Věříme totiž, že i svatí jsou živí, že na nás myslí a pomáhají nám, a tak stále plní Boží vůli, jako ji plnili už na zemi. Nejen že na tom není nic nekřesťanského, ale je to dokonce naplnění křesťanství: vždyť to všechno Pán Ježíš slíbil, a my věříme, že to také na nich splnil! Když se tedy modlíme ke svatým a prosíme je o pomoc, vyznáváme právě svou křesťanskou víru v Boží zaslíbení. Neznamená to, že klademe svaté naroveň Bohu – jen věříme, že jsou u Boha v jeho království, tak jako tam jednou budeme i my.

Podobné je to i s vírou v Kristovo tělo v proměněné hostii. Neděláme nic jiného, než že Kristu věříme doslova jeho slova: „Toto je mé tělo.“ Nemáme důvod mu nevěřit – copak udělal za svého života málo zázraků? Kdybychom každé jeho slovo obraceli, zpochybňovali, vykládali ho v nějakém přeneseném smyslu, co by nám z jeho učení zbylo? Navíc už za jeho života, když mluvil o tomto tajemství, se mnoho jeho učedníků pohoršilo (Jan 6), a on přesto svá slova neodvolal ani je nevysvětloval v přeneseném smyslu:

Ježíš jim řekl: "Amen, amen, pravím vám, nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den. Neboť mé tělo je pravý pokrm a má krev pravý nápoj. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm.“… Když to jeho učedníci slyšeli, mnozí z nich řekli: "To je hrozná řeč! Kdo to může poslouchat?" Ježíš poznal, že učedníci na to reptají, a řekl jim: "Nad tím se urážíte?“… Od té chvíle ho mnoho jeho učedníků opustilo a už s ním nechodili. Ježíš řekl Dvanácti: "I vy chcete odejít?"…

Čekali bychom, že to svým učedníkům nějak lépe vysvětlí, ale on se jich místo toho ptá, jestli i oni chtějí odejít kvůli tak velikému tajemství. I dnes se možná ptá stejně svých učedníků…

S přáním všeho dobrého
Linka víry

Kategorie otázky: Víra – nauka víry, katechismus, Křesťanství