Jak se mít rád? Je to pro mě těžké

Milovat bližního jako sebe sama…. Je tolik rad jak se mít rád. Já teď v pozdním věku naopak na sobě nacházím tolik chyb, které jsem neviděla dříve a neměla o nich ani tušení. Uvědomuju si, jaký jsem sobec, jak se všechno moje myšlení točí kolem mě. I když myslím na druhé, vždy to nakonec skončí u mě. Jak se potom mám mít ráda? Jsem věřící a vždycky jsem si myslela, že mám myslet v první řadě na druhé. Nedělám vlastně jedno ani druhé a nevím jak z toho ven. 

Milá...

řekla bych, že to, co jste ve svém dotazu tak upřímně popsala, je docela normální celoživotní zápas každého člověka, který se snaží žít to, k čemu ho Bůh povolal, žít smysluplný život, přemýšlí o něm, snaží se být dobrým člověkem, dobrým křesťanem a ..... nedaří se mu to. Ale nezoufejte. Nějak zvlášť se to nedaří nikomu z nás, myslím, že jsme na tom všichni dost podobně, i když samozřejmě každého "tlačí bota" trošku někde jinde.

Naši spásu má na starosti někdo daleko dokonalejší a větší než jsme my 

Řekla bych, že zvlášť se nedaří, pokud se snažíme čistě z vlastní síly, pokud si myslíme, že se musíme hodně snažit, abychom si "zasloužili nebe", že je to jen a jen na nás. Pak nemáme šanci. Nemáme šanci si zasloužit ani kousek nebe, nikdy nebudeme dost dobří na to, abychom měli nárok, právo na Boží lásku, na spásu své duše. To ale není důvod ke smutku a už vůbec ne k malomyslnosti. Naopak, i když to zní možná trochu divně, k radosti. K radosti z toho, že naše spása není na nás, že nemusíme mít strach, že to zkazíme, že to nezvládneme, protože ji má na starosti někdo daleko dokonalejší a větší než jsme my.

To, co Bůh od nás chce, je především to, abychom ho milovali, důvěřovali mu, hledali si k němu cestu, žili s ním skutečný živý vztah. Všechno ostatní tak nějak plyne z toho. Samozřejmě, že se snažíme být co nejlepšími lidmi, snažíme se mít rádi ostatní lidi apod., to je naprosto v pořádku, ale nemáme to dělat z obav, abychom nezklamali, abychom splnili nějaká kritéria a něco si zasloužili, ani ze strachu, že nás jinak Bůh potrestá, ale proto, že prostě nemůžeme, nechceme být zlí, když víme, jak milujícího máme Otce.

Zajistit si spásu svými dobrými skutky není v našich silách 

Bůh postupně proměňuje naše srdce, pokud chceme, pokud stojíme o opravdový, živý vztah s Ním. Zajistit si spásu svými dobrými skutky v našich silách není, a je to tak dobře. Protože za svou spásu vděčíme jen a jen Bohu a vede nás k pokoře a radosti, když si to uvědomujeme. To Ježíš se o naši spásu jednou pro vždy zasloužil. Bůh je vždy ten, komu na naší spáse záleží nejvíc. "Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen." (Jan 3, 16-17) To je jádro naší víry. A zdroj naší pravé radosti.

Proto odpověď na Vaši otázku je vlastně docela jednoduchá a plyne právě z tohoto poznání. Bůh nás nezměrně miluje. Velmi osobně. Bůh velmi miluje právě Vás osobně. Miluje Vás něžně, toužebně. Jste pro něj velmi cenná, krásná, důležitá. Za Vás osobně šel Ježíš až na kříž, Vám osobně sesílá Ducha svatého, Bůh Vám dává sám sebe. Stačí jen přijmout, dovolit té Lásce, aby Vás naplnila, vedla, byla s Vámi. Bůh se nám stále nabízí, tluče na dveře našich srdcí a čeká, až mu otevřeme. Jenomže to my kolikrát nechceme nebo neumíme, a pak máme pocit, že je Bůh daleko. Ale On je přitom velmi blízko, jen nikdy nevstupuje násilím, protože nade vše ctí naši svobodu.

Jestliže tedy takhle velmi, víc, než si dokážete představit, Vás osobně miluje sám Bůh, tak přece takto milovanou osobu (sama sebe) nemůžete nemít dost ráda. Důvod k tomu, proč mít rádi sami sebe nespočívá v dostatku našich dobrých vlastností a skutků, ale v tom, že jsme HODNI lásky, protože nás miluje Bůh.

Když si uvědomujeme a prožíváme, že nás Bůh miluje, dává nám to sílu a schopnost milovat

Možná by si tedy člověk mohl říct: Jestli je to tak, tak proč se snažit, být dobrým člověkem, dělat dobré věci, mít ráda ostatní lidi, jestliže se od toho Boží láska ke mně neodvíjí? Ano, zcela jistě na mém naplňování Božího přikázání lásky k sobě i lidem kolem záleží. Jen důvod k tomu není ten, že bych plněním přikázání musela získávat nějaké zásluhy pro sebe. Ne, to všechno za mě udělal Ježíš.Tím, že plníme Boží přikázání - především se snažíme o to hlavní, milovat Boha nadevše a milovat svého bližního jako sám sebe, otevíráme své srdce k tomu, aby bylo schopno přijmout, vnímat tu nezaslouženou lásku, kterou nám Bůh dává. A radovat se z ní. Je to vlastně podobné jako mezi lidmi, kteří se vzájemně milují. Pokud já miluji, investuji do vztahu ze sebe, tak o to víc dokáži i vnímat a radovat se z lásky toho druhého ke mně. Je to vzájemné. Pak to, že si uvědomujeme, prožíváme, že nás Bůh miluje, nám dává sílu a schopnost milovat. Pokud si uvědomím Boží lásku, tak už jednoduše nemohu nemilovat (Boha, ostatní lidi, ale i sama sebe!).

Je to ale zároveň program na celý život. Nechtějte od sebe příliš, nebuďte ve stresu, že nedokážete být dost dobrá, úplně nesobecká, že nedokážete naplňovat všechny nároky, které máte sama na sebe. Pokud si uvědomujeme, že to sami nedokážeme, učí nás to pokoře, a to je jedna z nejdůležitějších věcí. Ale u Boha není nic nemožné! Proto Bohu důvěřujte, proste Jej, aby Vás vedl, otevíral Vaše srdce a učil milovat On sám. To je lepší, radostnější cesta k tomu, jak správně a plně žít. Nacházíme na ní svobodu a pokoj srdce, který dává jen Bůh. Moc Vám to přeji.

Bůh nás nikdy neusvědčuje z hříchu, aniž by nám dával naději

Pokud na sobě nacházíte chyby, o nichž jste neměla předtím ani tušení, mějte spíš z toho radost. Buďte Bohu vděčná, že Vám postupem času dává víc nahlížet do Vás samotné a berte to jako příležitost, jako inspiraci, o co konkrétně usilovat, abyste mohla být stále blíž Bohu i lidem. Je to příležitost k růstu. A buďte klidná. Bůh nás nikdy neusvědčuje z hříchu, aniž by nám dával naději a ujištění, že je v tom zcela s námi a že se na něj můžeme spoléhat.

My sami jsme úplně stejně důležití jako naši bližní

Ještě bych se ráda zmínila o jedné větě, kterou ve svém dopise píšete: "...vždy jsem si myslela, že mám myslet v první řadě na druhé." Ježíš v Mk 12, 29-31 odpovídá na otázku „Které přikázání je první ze všech?“ takto: "Ježíš odpověděl: „První je toto: ‚Slyš, Izraeli, Hospodin, Bůh náš, jest jediný pán; miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své duše, z celé své mysli a z celé své síly!‘ Druhé je toto: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe!‘ Většího přikázání nad tato dvě není.“
V Galatským 5, 13-14 se píše: "Vy jste byli povoláni ke svobodě, bratří. Jen nemějte svobodu za příležitost k prosazování sebe, ale služte v lásce jedni druhým. Vždyť celý zákon je shrnut v jednom slově: Milovati budeš bližního svého jako sebe samého!"
To jsou skutečně slova, která nás vyvádějí z vlastního sobectví, a o to je opravdu třeba usilovat. Ale pozor: není tam napsáno "Miluj bližního svého VÍC než sebe", ale "Miluj bližního svého JAKO sebe samého." My sami jsme úplně stejně důležití jako naši bližní.

Proto nebuďte smutná, ale radujte se, snažte se milovat lidi kolem sebe, ale ne jen z vlastní síly, ale v pokoře proste Boha, aby Vás tomu učil, a milujte sebe samotnou, protože to je nedílná součást toho přikázání a především proto, že jste Jeho milovaná dcera.

Ať Vám Bůh žehná, naplňuje Vás radostí a chutí do života s Ním, odvahou a pokojem.

Kategorie otázky: Sebepřijetí