Varujte se pokrytectví. (Lk 12,1) - Biblický citát na dnešní den

MUDr. Marie Svatošová

Může mít život smysl i v nemoci a umírání?

Může mít život smysl i v nemoci a umírání?Ptejte se při příležitosti Světového dne nemocných Marie Svatošové, zakladatelky hospicového hnutí.

(* 1942) Do roku 1990 praktická lékařka. 1990 opouští ordinaci, aby realizovala myšlenku hospice, kterou zná ze samizdatové literatury. Roku 1993 zakládá Sdružení Ecce homo pro podporu domácí péče a hospicového hnutí. 8.12.1995 je pak otevřen první český hospic v Červeném Kostelci. Další následují... MUDr. Marie Svatošová je známa nejen jako iniciátorka hospicového hnutí, ale také jako autorka řady článků, publikací a knížek. Čtenářsky nejúspěšnější je její knížka "Hospice a umění doprovázet", která opakovaně vyšla v nákladu mnoha desítek tisíc výtisků. Více naleznete zde: www.vira.cz/svatosova.

Ptejte se při příležitosti Světového dne nemocných Marie Svatošové, zakladatelky hospicového hnutí... Rozhovor proběhne v úterý 10.2. 2004 od 15:00 do 16:00 hod.



Řadit rozhovor od začátku / od konceAktualizovat 


redakce webu www.vira.cz
Vážená paní doktorko, za redakci webu vira.cz a za naše čtenáře Vám srdečně děkujeme za rozhovor a za Vaši práci. Přejeme vše dobré!
MUDr. Marie Svatošová:
(Odpovězeno: 10.2.2004 v 16:25)

P.T.A.
Dobrý den! Mému dědečkovi bude 92 let. Vloni prodělal už několikátou mozkovou příhodu. Před dvěmi roky to s ním vypadalo hodně špatně, ale nakonec se z toho naštěstí dostal. Není věřící - já bych byla ráda , kdyby přijal svátost nemocných - ale nevím, jak by to bral. Aby si tak nemyslel, že se s ním loučíme.Někdy se chodím i dívat, jestli ještě dýchá - bojím se, aby nebylo už pozdě.
MUDr. Marie Svatošová:
Chápu Vás, přejete mu to, co byste si v podobné situaci sama přála. Říkáte, že je dědeček nevěřící, což neznamená, že není pokřtěný. Pokřtěný člověk má na svátost nemocných právo, ale aby to mělo smysl, musí o ni stát. Bojíte se, "jak by to bral", z toho usuzuji, že komunikace s ním možná je. Pak nezbývá, než si to připravit modlitbou, požádat Ducha svatého o pomoc, přivolat si k tomu svého i jeho anděla strážného a říct dědečkovi, že ho máte ráda, že se o něj bojíte, že se s ním určitě chcete na věčnosti setkat a že z těchto důvodů byste mu chtěla zprostředkovat svátost nemocných (prosím, nepoužívejte archaický, nepřesný a zavádějící výraz poslední pomazání). Vysvětlete mu, že je to přímluvná modlitba za zdraví těla a duše a navíc dar, který nám tu Pán Ježíš zanechal výslovně pro takovéhle situace. To pomazání olejem na rukou a na čele je pouze viditelné znamení neviditelné svátosti, ale tím bych ho v tomto stavu možná ani nezatěžovala. Odmítne-li, modlete se za něho dál a hlavně věřte, že Pán Bůh má i jiné prostředky a možnosti a jeho milosrdenství je nekonečné!!! (Odpovězeno: 10.2.2004 v 16:24)

Milada
Dobrý den, můžete mi dát tip, jak pomoci starému osamnělému nevěřícímu člověku s navenek nulovými ambicemi k životu ("není důvod proč žít", "už bych raději zemřel"...) a dát mu něco pozitivního?
MUDr. Marie Svatošová:
Jedině způsobem, jakým to dělala Matka Tereza. Láskou. Něco jsem o tom psala i výše, nechci se opakovat, ale láskou opravdu nic nezkazíte. Někdy stačí prostě projevit o člověka upřímný zájem. A samozřejmě bych ho zahrnula do svých modliteb. (Odpovězeno: 10.2.2004 v 16:22)

Petr Hrubý
Proč jste se začala věnovat hospicům? Děkuji
MUDr. Marie Svatošová:
Protože jsem se mnoho let jako praktická lékařka setkávala s rodinami, které by rády dosloužily svým blízkým doma, ale odborně, fyzicky nebo psychicky na to nestačily. ke konci totality jsem se v samizdatu dočetla o existenci hospiců ve světě a když se po listopadu dalo něco dělat, našla jsem si další lidi, které to taky pálilo a pustila jsem se do toho. Nelituji. (Odpovězeno: 10.2.2004 v 16:19)

Jana Čapková
Dobrý den, zajíma mě, zda neexistuje nějaký záměr založit hospic někde okolo Příbrami? Slyšela jsem, že snad měl být někde v Hudčicích u Březnice (15 km od Příbrami). Měla bych možná zájem pomoct s jeho založením. Neměla byste popř. nějaké kontakty na osoby, na které bych se mohla ohledně toho obrátit? Děkuji
MUDr. Marie Svatošová:
Bohužel o hospicové iniciativě v Hudčicích nic nevím. (Odpovězeno: 10.2.2004 v 16:18)

Lukas
hm... my ktori sme zdravi si mozno ani tak neuvedomujeme cenu zdravia a zivota, ale predsa Pan nam ukazal co je zmyslom utrpenia ... laska, obetava laska, ktora aj zomrie za mna, za teba, za vsetkych. Nebojte sa smrti, odumrite telu, a teste sa na strtnutie s Panom, lebo len v nom najdete pokoj duse.
MUDr. Marie Svatošová:
Troufám si o smrti a umírání psát knížky a přednášet. Ještě jsem ale sama umírání neprožila a tak jsem přece jen zdrženlivá. Možná jednou řeknu "všechny mé knížky spalte, je to úplně jinak". Nevím. Ale vím, že mě Pán Bůh neopustí, i když si samozřejmě může moji víru prověřit v těžké zkoušce umírání. jedna věc je o smrti a umírání psát nebo kázat, jiná věc je to prožívat. Moc si proto nefandím - je to i otázka pokory. V umírání nejsem "profík, proto upřímně prosím o sílu, abych obstála. Konkrétně: v každém zdrávasu prosím Pannu Marii o přímluvu "pros za nás hříšné, nyní i v hodinu smrti naší, amen." nenechávám to náhodě, to by byl hazard. (Odpovězeno: 10.2.2004 v 16:07)

imrich vajda
Pani doktorko, ste lepsi teolog, psycholog, neboli lekar? Jde skloubit odbornou lekarskou prax s jakokoliv virou, treba cernou magii v Africe, nebo jenom s krestanstvim? Uprimne, nekde v podvedomi nemam duveru k vericimu lekari. Jak je to, prosim?
MUDr. Marie Svatošová:
Obraťte se na lékaře, ke kterému důvěru máte. (Odpovězeno: 10.2.2004 v 16:06)

iva tereza grosskopfová
Velmi ráda bych později konzultovala s Vámi některé otázky. Zde jen - mám mnohé zkušenosti s umírajícími a mohu říci, že pokud člověk, jež je u umírajícího má sám relativně vyřešenu pro sebe otázku smyslu života a umírání a má základní medicínské informace, jak tato fáze probíhá, jedná se o oboustrannou pomoc a poznání. Vy zklidníte nemocného a pomůžete mu, aby se v této fázi opravdu mohl soustředit na dořešení "svých věcí" a vztahových věcí s okolím a on se Vám odvděčí informacemi o prožívání, které Vám velmi pomohou ve Vašem životě. Navíc se vyčïstí Vaše vztahy a nemocný může odejít v radosti a klidu¨, který pociťujete i Vy sami. Otázka: Kde je možné předat své zkušenosti a kde je možné se setkat s lidmi, kteří zkušenosti mají? Moc by mne to zajímalo! Iva Tereza iva.tereza@seznam.cz
MUDr. Marie Svatošová:
přijďte na stáž do hospice, budete mezi svými. Snažte se také své pozitivní zkušenosti publikovat, jak vidíte z otázek v tomto rozhovoru, umírání je stále ještě v naší společnosti dost velké tabu. (Odpovězeno: 10.2.2004 v 16:04)

P.
Dobrý den! Chtěla jsem se zeptat, jak můžou příbuzní pomoci (doma) starému člověku na konci své cesty, když se bojí mnohem víc jeho odchodu než nemocný sám. Mnoho lidí se bojí s umírajícími mluvit - protože neví o čem.
MUDr. Marie Svatošová:
I Vám ráda věnuji knížku Hospice a umění doprovázet. Nebojte se s nemocným mluvit tak, jako kdyby se nic nedělo. není jiný, je to pořád on. Nečeká na žádná moudra, bude vděčný zvláště za to, že mu budete pozorně a s láskou naslouchat. Ptejte se na jeho život, na jeho zážitky z dětství, z mládí, vytáhněte staré album fotografií a nechte ho vzpomínat a vyprávět. Bude mít radost, že Vás to zajímá a možná už brzy nebudete mít možnost se na to vyptat. Klidně můžete starému nemocnému člověku říct, že se s ním loučíte neradi, že Vám bude moc chybět, že se Vám bude stýskat - proč ne? Taky se spolu s ním ale můžete těšit na setkání na věčnosti a jeho myšlenky směrovat tímto směrem, t.zn. k naději. Ke skutečné, nikoliv nějaké falešné naději. Hlavně buďte upřímní, nelžete, nebagatelizujte situaci a projevujte lásku všemi možnými způsoby. (Odpovězeno: 10.2.2004 v 15:58)

Pavel
Dědeček mých dětí má velký rakovinový nádor v mozku a zdá se, že lékaři už vzdali veškerou léčbu. Naději mu dávají tak dva měsíce, s ozářováním trochu více. Děda sotva odešel do důchodu a teď mluví jen o smrti, že nic nemá cenu a že místo do důchodu jde do hrobu. Chtěl bych podotknout, že je nevěřící, ačkoliv se zdá, že Boha a Ježíše zásadně neodmítá. Modlíme se i za jeho zázračné uzdravení, ale je těžké jej v této situaci povzbuzovat nebo mu slibovat Boží uzdravení. Co byste mi poradila, jak s ním mluvit?
MUDr. Marie Svatošová:
Někde na začátku tohoto on-line rozhovoru jsem na podobný dotaz odpovídala, prosím, najděte si to. Jinak Vám ráda pošlu knížku Hospice a umění doprovázet, myslím, že by Vám mohla pomoci. K tomu potřebuji Vaši adresu. (Odpovězeno: 10.2.2004 v 15:56)

Petr Hrubý
Asi je to blbá otázka, ale pochopitelně se bojím smrti. Co mohu dělt pro to, abych se nebál?
MUDr. Marie Svatošová:
Proč by to byla blbá otázka? Většinou se bojíme toho,o čem nic nevíme. Mnoha lidem proto pomohla stáž v hospici, kde se přesvědčili, že skutečnost je jiná než na TV obrazovce, kde většinou ukazují horory. Ale hlavně: snažte se mít stále v pořádku své svědomí, stále čistý stůl a t.zv. "sbaleno". Být připraven kdykoliv předdstoupit před Boží tvář. Pokud chápete smrt jako bránu do života věčného, tak se s tím dříve nebo později dobře vyrovnáte. Pokud tu víru nemáte, hledejte, protože kdo hledá, najde. (Odpovězeno: 10.2.2004 v 15:52)

Bronislav
Jak se díváte na skutečnost, že si nemocný člověk, když zvážil pro a proti, nakonec život vezme. Věříte, že to mohl udělat podle svého nejlepšího svědomí? Díky. Bronislav
MUDr. Marie Svatošová:
Vždycky, když něco takového slyším, moc si přeji, aby se dodatečně prokázalo, že byl duševně nemocný. V tom případě by za to nemohl. nebo mohl někdo jiný, třeba lékař, který nerozpoznal nebo správně neléčil depresi apod. Pokud šlo o svobodné rozhodnutí při zdravé mysli (což je prakticky vyloučeno, protože zdravá mysl takto nemůže podle mě uvažovat), je to horší. Ale pořád je tu ještě Boží milosrdenství a my samozřejmě nemůžeme vědět, co se v tom člověku dělo v posledních minutách nebo vteřinách života, když už svůj čin nemohl zvrátit. Věřím, že v mnoha případech toho takový nešťastník lituje a to jistě Bohu stačí. Vlastně ani nevíme, jak to dopadlo s Jidášem a co se s ním dělo mezi zatažením smyčky na krku a vlastní smrtí. Ani tady nemůžeme vědět, jestli toho nelitoval. "Nejlepší svědomí" určitě nikoho neponouká k sebevraždě, tomu nevěřím. V dětství jsem se smála, když jsem slyšela starší lidi se modlit, aby je Pán Bůh při zdravém rozumu zachovati ráčil. Dávno už se tomu nesměji a prosím o totéž. (Odpovězeno: 10.2.2004 v 15:44)

Prosím, vysvětlete více Vaši myšlenku, že umírající může prožívat alespoň postojové hodnoty.... Děkuji
MUDr. Marie Svatošová:
Frankl, zakladatel logoterapie (´psychoterapeutický směr založený na hledání smysdlu ve zdánlivě nesmyslné situaci) to vysvětluje následovně. Náš život se jako mozaika skládá z jednotlivých přítomných okamžiků, v nichž ivot vyplňujeme hodnotami. Rozlišuje tři druhy hodnot. Hodnoty tvůrčí, prožitkové a postojové. Tvůrčí, to je např. práce. K prožitkovým patří např. láska. A u postojových jde o to, zaujmout postoj ke své nezměnitelné situaci. Zdůrazňuji neuzměnitelné, protože co se změnit dá, to změnit musíme (léčbou apod.). Smyslem doprovázení umírajících pomoci jim propracovat se do t.zv. stádia přijetí, akceptace nezměnitelné a neodvratitelnéí skurtečnosti - čili zaujetí postoje "ano, přijímám to". Jakmile se to podaří, obravsky se nemocnému uleví. Důležité je, aby se k tomuto postoji propracovala (a nebojme se říct "probolela") i rodina nemocného. protože dokud nejsou všichni - pacient i jeho blízcí - v této fázi přijetí (nikoliv rezignace), je to stále utrpení, boj, bolavý zápas. teprve když všichn zaujmou postoj "ano", může být umírání důstojné a klidné. Je rozdíl, jestli umírající na svoji těžkou, jistě nezáviděníhodnou situaci zuří, kleje a nadává, anebo je ve fázi přijetí a svému potomstvu dá nezaplatitelnou lekci do života: ukáže jim, čeho je člověk schopen. Mnohdy rodina svého blízkého nemůže ani poznat - tatínek, který pronaříkal každou chřipčičku, je najednou tak statečný a vyrovnaný. Těžce nemocný už nemůže vytvářet ony hodnoty tvůrčí(pracovat a vydělávat peníze), ale může i v tomto těžkém stavu milovat své blízké a dávat jim to zřetelně najevo. A může zaujmout statečný postoj - hodnoty postojové Frankl řadí do nejvyšší kategorie. ty tvůrčí do kategorie nejnižší - ne, že by si lidské práce nevážil. Váží si jí, ale tam jsme stejně všichni omezeni. např. fyzickou silou. Podrobněji to mám v knížce Hospice a umění doprovázet, pošlete-li mi adresu, ráda Vám ji věnuji. (Odpovězeno: 10.2.2004 v 15:31)

DĚKUJI.EVA K.
MUDr. Marie Svatošová:
(Odpovězeno: 10.2.2004 v 15:31)

Majka
Paní doktorko, mockrát jsem vás slyšela říkat, že bolest těla se dá léky zvládnout. Mám jinou zkušenost, i když 5 let starou, ale myslím, že se toho moc nezměnilo.Tatínek měl strašné bolesti, umíral na rakovinu slinivky břišní, jediné co dostával byly kapky algifenu a to až do smrti v nemocnici.
MUDr. Marie Svatošová:
Děsné. To samozřejmě nemohlo stačit. Dnes jsou opravdu možnosti nesrovnatelně větší, ale i před těmi pěti lety by se dalo pro vašeho tatínka udělat mnohem víc. Je mi z toho smutno - evidentně jde o selhání lékařů. Příště se nedejte, pokud lékař bolest nezvládne, přeregistrujte nemocného k jinému. Bohužel velké procento praktických lékařů vůbec nevede opiáty, aby nemuselo vést jejich evidenci. Trestuhodné, odebírala bych za to lékařské diplomy a vůbec bych se s nimi o tom nebavila. U pacienta zrovna s tou rakovinou slinivky se bez opiátů nelze obejít. (Odpovězeno: 10.2.2004 v 15:26)

Zeptám se tedy jinak a Vás jako "laika", myslíte si, že existuje něco jako prokletí? Proč se zlo táhne generacemi? Proč nekončí a jak proti němu má člověk bojovat? Zvlášť když na něj zůstane sám. Eva.
MUDr. Marie Svatošová:
Něco jako prokletí existuje, zlo existuje, ale taky existuje Boží milosrdenství. Opravdu nejsem teolog, ale otázky jsou to velmi zajímavé - doporučím redakci tohoto webu o uspořádání on-line rozhovoru na toto téma s odborníkem. Nechtějte prosím po mně, abych si vymýšlela nějaké hypotézy. Ráda se o těchto věcech někdy nechám poučit - dík za typ na další téma. (Odpovězeno: 10.2.2004 v 15:10)

Jakub
Je lepší, když se starý a nemocný člen rodiny nechá opečovávat doma, nebo když dobrovolně odejde do nemocnice, "aby nebyl na obtíž"?
MUDr. Marie Svatošová:
Dnes jen tak někdo "dobrovolně, aby nebyl na obtíž" do nemocnice neodejde. Pojišťovny si to hlídají. Doma je doma, ovšem předpokládá to normálně fungující a aspoň slušné, když už ne ideálně láskyplné vztahy. Rodině dnes mohou odborně pomoci různé agentury domácí péče, pečovatelská služba, mobilní hospice apod., pokud ale rodina nechce, tak s tím nic nenaděláte. (Odpovězeno: 10.2.2004 v 15:07)

Ivana Herzogová
Dobrý den paní doktorko Svatošová. Velmi si vážím Vaší práce a iniciativy - byla jsem několikrát na praxi v hospicích - v Červeném Kostelci a naposledy v Olomouci Na Svatém Kopečku. Tyto zážitky si v sobě nesu na celý život - protože byly moc čisté a krásné ve smyslu bytí spolu a vzájemné otevřenosti. Moc díky za boj a osobní nasazení za tuto alternativu vedoucí u mnoha lidí k důstojnému umírání... Nyní jsem nově nastoupila do zaměstnání - které si klade za cíl také pomáhat lidem - v různých situacích. Provozujeme webové stránky www.internetporadna.cz, na kterých odborníci zdarma radí lidem v těžkých situacích. Chtěla jsem Vás tímto poprosit, jestli by jste neměla zájem stát se naší čestnou redaktorkou, nebo nám případně doporučit někoho, kdo by měl zájem pomoci lidem tímto způsobem. Ozývají se nám také lidé, kterým umírá nebo zemřel někdo blízký... Moc Vás zdravím a přeji hodně zdraví, vnitřního klidu a elánu. Ivana
MUDr. Marie Svatošová:
Pokud to bude v mých silách a časových možnostech, velmi ráda pomohu. Dík za to, co děláte. (Odpovězeno: 10.2.2004 v 15:05)

Martina Kábelová
Dobry den, chci se zeptat, jaký máte názor na tzv. milosrdné lži, kdy se lékař tváří, že pacient neumírá i když umírá? Jaký to má (může mít) význam pro lékaře? Jaký to má (může mít) význam pro pacienta?
MUDr. Marie Svatošová:
Milosrdnou lež neuznávám, to, co se za ni vydává je ve skutečnosti lež krutě nemilosrdná, protože bere člověku možnost se připravit. Nakonec to stejně praskne, ale umírající už nemá sílu a čas si své věci (nejen majetkové, ale hlavně vztahové) dát do pořádku. Lékaře na fakultách nikdo nepřipravuje na konfrontaci se smrtelností pacientů a hlavně jejich, takže z nepřipravenosti před problémem utíkají. Jsem zastáncem šetrného sdělování pravdy a ze zkušenosti mohu říct, že to možné je. Samozřejmě při zachování naděje. (Odpovězeno: 10.2.2004 v 15:02)

Eva Karpíšková
Jak může mít život smysl i v nemoci, když si člověk zažil smutné dětství - oba rodiče velmi těžce nemocní, oba zemřeli velmi bolestivě a moc brzy - a sám je vážně nemocný? Lze v tomhle vidět smysl? Snad leda tak prokletí. Eva
MUDr. Marie Svatošová:
Utrpení ze života odstranit neumíme. Můžeme "jen" změnit svůj postoj k němu. Můžeme ho odmítat (to bolest nezmírní, ale rozmnožuje) nebo přijmout a zúročit. Obojí je těžké, ale co nic nestojí, za nic nestojí. Utrpení není v žádném případě cílem, ale prostředkem k cíli vedoucím. Více viz v předchozích odpovědích nebo textech o smyslu utrpení na tomto webu. Můžete se také zeptat teologů, já jsem lékařka a vyjadřuji zde svůj osobní názor a postoj křesťana-laika. Bůh na člověka nenaloží víc, než unese, ale taky si musíme vzájemně pomáhat. Takže slibuji modlitbu - vyprošuji sílu. (Odpovězeno: 10.2.2004 v 14:56)

Petr Hrubý
Reaguji na tazatelku, která poslala příspěvek o kříži. Nechci se dotknout jejích citů, ale pokud by se text měl vzít vážně, znamenalo by to, že Bůh vymýšlí, jak člověka deptat. Byli bychom tak stvořeni jako hračky pro kruťáka Boha. Proboha - snad tomu tak není!
MUDr. Marie Svatošová:
Určitě tomu tak není. Ale když to někdo chce tak vidět, tak to prostě tak vidí - Bůh neušetřil svého jednorozeného Syna...

(Několik textů o utrpení naleznete na tomto webu na adrese: www.vira.cz/glosar/utrpeni - poznámka moderátora rozhovoru) (Odpovězeno: 10.2.2004 v 14:55)

Marta
Tvůj Kříž ... Bůh od věčnosti shlédl na kříž, který ti jednou chce na ramena vložit. Dříve nežli ten kříž poslal, pohlédl naň svým vševědoucím okem, Božským rozumem promyslil, svou moudrostí zkoumal, laskavým smilováním prohřál, zvážil v obou rukou, není-li pro tebe přísliš velký a těžký. Pak kříž požehnal svým svatým Jménem, svou milostí pomazal a ještě jednou na tebe a tvou statečnost pohlédl... Tak přichází k tobě kříž skutečně z nebe jako dar milosrdné lásky tvého Boha. Paní doktorko, děkuji Vám za sebe a vlastně i za moji maminku a posílám Vám text od její sestřenice, která byla v řádu Svaté Voršily, snad se Vám i dalším bude líbit. Moc zdravím.
MUDr. Marie Svatošová:
Dík, znám to a moc se mi to líbí. Vlastně je to hezký doplněk k mé předcházející odpovědi na Milošův dotaz. Že by to všechno Někdo přece jen režíroval? Až do takových detailů? Úžasné! Díky. Amen. (Odpovězeno: 10.2.2004 v 14:51)

J. Brodská
Vážená paní doktorko, zdravím Vás. Přeji Vám do Vaší záslužné práce mnoho úspěchů. Měla bych na Vás dva dotazy, které se týkají jen zcela okrajově Vaší práce. 1) pokud jde o popularizaci Vaší práce: pracuji v Městské knihovně, kde máme ve fondu i Vaše dvě knížky. Domnívám se, že v rámci popularizace Vaší práce by byla pěkná Vaše přednáška téma vzniku Vaší knihy o hospicích v Městské knihovně. 2) Další dotaz je soukromý na trochu jiné téma: týká se hladomoru v Koreji. Chtěla bych iniciovat uspořádání sbírky pro tyto lidi. Co byste mi poradila: jak začít nebo na koho se nejlépe obrátit. Mnoho Božího požehnání přeje J. Brodská
MUDr. Marie Svatošová:
Ad 1) Osvěty není nikdy dost, ráda se zúčastním, jen musíme najít škvíru v mém diáři. Předpokládám, že jde o Městskou knihovnu v Praze. Ad 2) Obrátila bych se nejspíš na nějakou nadaci či jiný právní subjekt, který podobné věci organizuje. A šla bych pro rozumy asi i na korejské vyslanectví. Jako soukromá osoba moc nezmůžete a ani nemůžete veřejnou sbírku organizovat, ale iniciovat jistě ano. Kvalifikovaněji než já by Vám měli odpovědět na kterémkoliv finančním úřadu. (Odpovězeno: 10.2.2004 v 14:50)

Dana Stuhlová dstuhlova@seznam.cz
Vážená paní doktorko Svatošová. Dovoluji si Vás tímto srdečně pozdravit a také poprosit o odpověď na moje otázky. Za čtenáře, kteří přečetli knížku O naději velice děkuji Vám i Vaší mamince. Je opravdu plná Naděje. Předpokládám, že souhlasíte s názorem, že každý člověk má svoje duchovní potřeby. Tedy i nemocný člověk. Můžete, prosím, na základě vlastních zkušeností duchovní potřeby nemocných blíže specifikovat? Myslíte si, že duchovní potřeby nemocných věřících jsou odlišné od duchovních potřeb "nevěřících" nemocných? Pokud ano, prosím o upřesnění rozdílů.Jaký optimální přístup zdravotníků k uspokojení duchovních potřeb hospitalizovaných nemocných shledáváte reálným v dnešních nemocnicích? Děkuji za Váš názor a odpověď na moje otázky. Srdečně zdraví Dana Stuhlová /Znojmo/
MUDr. Marie Svatošová:
Duchovní potřeby má skutečně každý, ať si je uvědomuje nebo ne. Logicky lze vyvodit, že právě ten, kdo si jich není vědom, je v tomto směru nejpotřebnější. Nejde jen o to, že katolík touží po přijetí svátostí - svátosti smíření, Eucharistii, svátosti nemocných. Každý člověk, zvláště umírající, chce být ujištěn, že nežil zbytečně. Že jeho život měl smysl. Potřeba odpustit a dozvědět se, že i jemu bylo odpuštěno je často největší prioritou našich umírajících pacientů, stejně velkou (někdy i větší), než potřeba zvládnout fyzickou bolest. Zdravotníkům (všem, nejen Vám) mohu zdarma nabídnout úspěšnou minibrožurku "Nemoc a jak se s ní mám vyrovnat". Autorem textu je P. Aleš Opatrný. Pokud se zdravotník (třeba sám nevěřící) na víc necítí, stačí, když ji ve správnou chvíli půjčí nebo přečte správnému nemocnému a odbornou pomoc mu zprostředkuje, přivolá. (Odpovězeno: 10.2.2004 v 14:49)

Ivana Šnorbertová
Vážená paní doktorko, chtěla bych se zeptat, za jakých podmínek lze přijmout pacienta v hospici. Máme těžce nemocnou babičku (96), už téměř dva roky ležící. Pravděpodobně prodělala nějakou slabou mozkovou příhodu, lékař řekl, ať se smíříme s koncem, ať ji necháme těch pár dní doma. Pár dní trvá už takovouto dobu. Pečuje o ni moje maminka, která tam denně dojíždí a její dvě sestry, které s babičkou bydlí. Jedna z nich ještě pracuje, takže péče je velice náročná. Například se vůbec nevyspí, protože babička se mnohokrát za noc budí. Jde mi o to, že jak mamka tak jedna teta mají v poslední době samy dost závažné zdravotní problémy, jejichž řešení odkládají ve stylu teď to nejde. Snažila jsem se jim nějak naznačit, že by snad byla možnost babičku umístit např. v hospici, po dobu, než by si vyřídily své záležitosti. Ony nechtějí, že to ještě vydrží, bohužel, babičin stav je jako na houpačce od naprostého útlumu, kdy s nikým nemluví a jen pospává k obrovskému neklidu, kdy stále naříká, říká že ji všechno bolí. Lékařské stanovisko je, že se s tím nedá nic dělat. Já nechci tety a mamku k mému řešení nutit, už proto ne, že jim sama nemůžu s péčí nijak pomoci a ony mají velice smutnou zkušenost z léta, kdy bylo nutné, aby babička strávila asi tři dny v nemocnici a nejprve se jich lékař na příjmu zeptal jestli se babičky chceme zbavit a potom jsem při návštěvě u ní v 11 hodin dopoledne zjistila, že ještě ten den nic nejedla a asi ani nepila. Mám strach, že kvůli tomu, aby babička mohla zůstat doma přijdou o zraví i ony. Rozepisuji se o tom asi velmi zdlouhavě, ale spíš jsem asi potřebovala nějaké podpůrné argumenty. Já nemyslím, že umístění v nějakém zařízení je selhání těch pečujících, ale chápu, že po zkušenostech s různými nemocnicemi i LDN-kami se to může jevit jinak. To se netýká hospice v Červeném Kostelci o kterém jsem slyšela pouze dobré. Děkuji.
MUDr. Marie Svatošová:
To je problém, který mě velmi trápí. Téměř není dne, aby se na mě někdo s podobným problémem neobrátil. Hospic bohužel nemůže vyřešit všechny problémy našeho zdravotnictví, má-li plnit své poslání, tj. péči o umírající. Nemohu Vám zaručit, že Hospic Anežky České maminku přijme (přednost opravdu mají smrtelně nemocní, zvláště ti s nezvládanou bolestí doma), ale je-li místo, snaží se na přechodný pobyt přijmout pacienta, o kterého se někdo dlouhodobě stará a teď se sám potřebuje léčit. Zkuste je o to požádat. Další variantou by byla ta LDN, ale zdůrazňuji, že tam je obvykle málo personálu a i kdyby byl kvalitní, nestačí na všechno. Doporučuji rozdělit si v rodině "služby" a denně ji tam docházet psychicky povzbuzovat, dokrmovat, napájet, zhluboka prodýchat, nebát se ji otočit na bok, namasírovat třeba Alpou a uhlídat případné počínající proleženiny. nemůže-li to zajistit rodina sama, doporučuji mezi širším příbuzenstvem, přáteli anebo např. studentkami zdravotnické školy si na to někoho "najmout". Vyplatí se to. Teta, která ještě chodí do práce by mohla lékaře požádat o "ošetřování blízké osoby", což znamená nějakou korunu (bohužel ne moc), ale omluvu absence v práci a doba ošetřování se jí započítává do odpracovaných let pro důchod. (Odpovězeno: 10.2.2004 v 14:49)

Števicová Blanka - jednatel
Jakou máte zkušenost s včasným doporučením pacienta k hospicové péči? Hospic v Mostě o.p.s.
MUDr. Marie Svatošová:
Zdravím hospicové kolegy v Mostě. Včasné doporučení je něco jiného než předčasné. Není to ani příliš brzy, ani příliš pozdě. Někdy je i pro zkušeného lékaře těžké vystihnout tu správnou chvíli. Ale když se to podaří, je to optimální. Je čas nemocného doprovázet všemi nepříjemnými fázemi procesu umírání až do žádoucí fáze přijetí, akceptace nezměnitelné situace. Je čas pomoci mu (pokud nás k tomu potřebuje) smířit se s Bohem i s lidmi kolem sebe. Je čas ještě si života užít - v hospici to totiž není ani tolik o smrti a umírání, jako o co nejplnějším životě až do konce. Ale to už se, myslím, začínám opakovat. To už jsem tu dnes někomu říkala. Ale je to důležité, tak snad raději dvakrát než vůbec. (Odpovězeno: 10.2.2004 v 14:48)

Luboš
Ne menší než bolest těla vidím bolest srdce. Ani nemusí mít člověk deprese, stačí, když je pesimistou, nebo se mu nepovedly vytvořit láskyplnné vztahy v životě. S tímto se pak bolest tělesná snáší myslím o dost hůř. Proč takového člověka nechávat trápit, proč mu neumožnit odejít rychle?
MUDr. Marie Svatošová:
Všechno co vypisujete, se samozřejmě podílí na celkové bolesti člověka. Sčítá se to, násobí a umocňuje. Mnohé si asi takový člověk zavinil sám, ale to nebudeme řešit, to je jeho problém. Problém řešitelný - odpustit a odpuštění si vyprosit. Naším úkolem je mu skutečně pomoci, ne mu "umožnit odejít rychle", tj. hodit Pánu Bohu život pod nohy. Každý člověk je originál a nikdo tu není náhodou. Každý se narodil pro něco, pro nějaký úkol - a dokud ten úkol nerozpozná a nesplní, nemůže být šťastný. Je-li to tak, že tu jsme všichni hlavně proto, abychom se naučili milovat, pak je pocit fiaska a neštěstí člověka, kterého máte na mysli naprosto pochopitelný. Začněte první. Dejte mu zřetelně a opakovaně najevo ne nějaký falešný soucit, ale opravdovou lásku a úctu. A dělejte to tak dlouho, dokud stejným způsobem nezačne odpovídat on Vám. Lásce nikdo donekonečna nedokáže vzdorovat. Připouštím, že je to pracnější a náročnější, než někomu píchnout smrtelnou dávku jedu a mít od něj pokoj. Ale kdyby Vám na něm nezáleželo, asi byste se neptal. (Odpovězeno: 10.2.2004 v 14:48)

imrich vajda
Dobry den, pozdravuji. Neni lepsi nemocem predchazet? Dale by mne zajimalo, zda je v hospicich vic chudych lidi, nebo majetnich. Zajima mne i ekonomika provozu hospice a finacovani. Dale proc lide trpi, je to vysledek boziho snazeni a proc? Trpi vic chudi, neboli majetni?
MUDr. Marie Svatošová:
Samozřejmě, že je lepší nemocem předcházet, ale zkuste to vysvětlit třeba kuřákovi. Do hospice jsou přijímáni smrtelně nemocní pacienti bez ohledu na vše ostatní, tedy i na majetkové problémy. Zdravotní pojišťovny nás provizorně (do vyřešení legislativy - bohužel už 9. rok!) chápou jako ošetřovatelské lůžko, což znamená, že hradí provozní náklady asi z 50 %. Zbytek je kryt cca 20 % z dotace MPSV, 20 % od dárců a sponzorů a cca 10 % si přispívá pacient. Je to ve většině našich hospiců odstupňováno podle příjmů pacienta tak, aby to bylo pro každého dostupné. Nerada bych slyšela, že někdo nemůže jít do hospice umřít, protože na to nemá. Měli jsme tam už i několik bezdomovců, kteří nemohli přispět ani korunou a přesto v hospici zemřeli bez bolestí, klidně a důstojně. Je ovšem chudoba a chudoba. Ten, kdo se topí v penězích může být mnohem větší chudák, než nemajetná důchodkyně nebo i ten bezdomovec. Právě na té smrtelné posteli jsou tyhle rozdíly nejlépe vidět. Nemajetný člověk to má snazší už proto, že nemusí želet svého majetku, který tu musí tak jako tak nechat každý. Bůh rozhodně utrpení nechce. Všechno utrpení je důsledek "snažení" lidského, zneužití svobodné vůle, kterou nás Bůh obdařil. Je fakt, že by to mohl vyřešit tím, že by nám tu svobodnou vůli odebral, to už bychom však nebyli lidé, ale nějaké opice. Právě tou svobodnou vůlí se od nich lišíme. Samozřejmě také musíme za její zneužití nést všechny důsledky. Jako jednotlivci, i jako celá lidská rodina. Pokud jde o mě, tak radši tady, než pak celou věčnost. Jestli věříte, že život je jen těch pár desítek let tady na zemi a pak nic, tak Vás moje odpověď nemůže uspokojit. Pokud připustíte, že je to jen začátek života věčného, najdete na otázky, které Vás znepokojují, odpovědi sám. Ale i tady máte svobodnou vůli - můžete se rozhodnout - věřit chci, nebo nechci. Na věci samé to ovšem nic nezmění. Není-li Bůh, tak já jako věřící nemám co ztratit. Já nic neriskuji. Riskuje nevěřící, protože je-li Bůh, riskuje ztrátu všeho a to navždy. Ale co my vlastně víme? Možná právě to trpělivě snášené utrpení v pozemském životě, které nechápeme, zachrání toho největšího ateistu, protože ve hře je i nekonečné Boží milosrdenství!!! Na to jsme odkázáni všichni, věřící i nevěřící. Na mnohé "proč" v tomto životě odpověď nenajdeme, nejsme toho schopni, protože neznáme a nemůžeme znát všechny souvislosti. I proto se těším za bránu smrti, protože tam už odpověď na každé zdejší "proč" bude jasná. Určitě se nestačíme divit a žasnout. (Odpovězeno: 10.2.2004 v 14:47)

Ve své odpovědi (v 9:53) píšete, že i silně hadicapovaný člověk může být šťastný. A co když je někdo silně handicapovaný a ještě nešťastný?! Ale ono stačí, když je někdo jen nešťastný. Mnoho lidí se necítí šťastnými! Říkáte, že medicína nepomůže. Pomůže snad náboženství? Znám i věřící, kteří zrovna také šťastní nejsou... No a co když je někdo nešťastný a ještě k tomu nešťastně umírající. To je dost drsný... (Miloš)
MUDr. Marie Svatošová:
Nutíte mě, abych se opakovala. Mnoho lidí se skutečně necítí šťastnými - souhlasím. Šťastní handicapovaní a nešťastní "zdraví a úspěšní" nám dokazují, že štěstí člověka nezávisí ani na fyzickém zdraví ani na hmotném zajištění. Spočívá v poznání svého poslání a v jeho uskutečňování. To ovšem předpokládá dosti značné úsilí - nejprve hledat a pak realizovat. Přesněji řečeno: celý život hledat a celý život realizovat, protože to není jednorázový úkol, ale úkol na celý život. Je to proces, který má své etapy a ty jsou samozřejmě odlišné v dětství, v dospívání, v dospělosti, ve stáří, v nemoci i v umírání. Vždycky je to ale úkol. Konkrétní, šitý na míru. V cizích botách byste byl taky nešťastný, zvlášť kdybyste si do krve rozedřel paty a nadělal puchýře. Mnoho lidí je nešťastných z podobného důvodu. Místo aby žili svůj život šitý na míru, stylizují se do něčeho jiného a to samozřejmě bolí a radost přinášet nemůže. I já znám "věřící", na kterých žádná křesťanská radostnost patrná není ani trochu. Přiznávám, že mě někdy dost pohoršují. Museli bychom ale nejdřív specifikovat pojem "věřící". Je rozdíl o Bohu něco nastudovat (znát zpaměti Bibli), zkrátka "Boha znát" anebo "s Bohem se osobně a důvěrně znát". Kdo se opravdu s Bohem zná a od rána do večera s ním komunikuje (=prožívá intenzivně jeho přítomnost, blízkost, lásku), ten je šťastný i v těch nejtěžších životních situacích. Kdo spoléhá jen na sebe, byť by chodil do kostela každý den, je vedle a prolákne se to na něj při první zkoušce, stačí zlomená noha nebo ztracená tisícovka, nemusí jít hned o život. Nešťastně umírat nikdo nemusí, ale když chce, tak mu v tom nikdo nemůže zabránit. Šťastně umírat může jen člověk, který sám všem odpustil a kterému bylo odpuštěno, protože o to poprosil Boha a své bližní. Takže závěr - každý svého štěstí strůjcem. (Odpovězeno: 10.2.2004 v 14:45)

Hana Petruskova
Prosim o zaslani emailem modlitby, o ktere pani doktorka Svatosova hovorila v rozhlase. Blizsi podrobnosti neznam. Dekuji
MUDr. Marie Svatošová:
Modlitbu naleznete v jedné z dřívějších odpovědí, nebo na tomto webu zde . (Odpovězeno: 10.2.2004 v 13:25)

Ing. Marie Tripalová
Vážená paní doktorko, pracuji ve vzdělávacím zařízení, které připravuje semináře a vzdělávací programy mimojiné pro pracovníky ústavů sociální péče. Myslím si, že Vaše zkušenosti a životní postoje by pro ně byly velice přínostné a potřebné, neboť i oni se ve své praxi setkávají s lidmi nemocnými a trpícími. Paní doktorko, bylo by možné připravit ve spolupráci s Vámi pro tyto pracovníky, ale i pro případné další zájemce, seminář - například dvou, třídenní, který byste odborně řečeno lektorsky zašítila? Měla bych doplnit, že naše zařízení se jmenuje Vzdělávací a konferenční centrum MŠMT a sídlíme v Telči, kraj Vysočina a účastníkům našich vzdělávacích akcí nabízíme rovněž ubytování a stravování. Děkuji Vám za odpověď a přeji hojnost Božího požehnání a milostí do Vaší nelehké, ale velice záslužné práce. Ing. Marie Tripalová, zástupkyně ředitele VKC Telč
MUDr. Marie Svatošová:
Do krásné Telče přijedu ráda, ale nejdřív na podzim, do září už jsem zadaná. (Odpovězeno: 10.2.2004 v 11:09)

Marta Kalousová
Zdravím Vás, paní doktorko, mám těžce nemocnou maminku, bojuje s rakovinou s přestávkami již 15 let. Během půl roku přišla o zrak (trvalé poškození sítnice metastázami), bohužel léčba cytostatiky nepomohla. Maminka bydlí sama v rod. domku, 2x týdně s manželem za ní jezdíme a obstaráváme nejnutnější věci (návštěvy lékaře, nákupy, úklid), trochu popovídáme a odjedeme.Někdy ji navštěvují nebo telefonují její známí. Maminka věří, že uvidí, nechceme ji tuto víru brát, ale jak ji pomoci najít jiný smysl života v nemoci? Je lepší, že je v prostředí, které zná, přestože péče o ní je v rámci našich možností? O možnosti pečovatelské nebo jiné služby či hospice jsme s ní krátce hovořili, ale myšlenky na to odmítá. Moc děkuji za odpověď.
MUDr. Marie Svatošová:
Děláte co můžete a děláte to dobře. Maminka má právo, pokud to jen trochu jde, zůstat ve svém prostředí. Vy ale máte povinnost i vůči svému zdraví. Nemůžete se zničit, nebyli byste mamince nic platní. Bude-li to nadoraz, požádejte někoho z maminčiných přátel (komu důvěřuje), ať jí vysvětlí, že si potřebujete odpočinout. V hospicích v takových případech poskytují i přechodné pobyty. Mamince je možné to prezentovat jako "rekreaci". Naději na vrácení zraku jí nemůžete brát, ale také jí nemůžete slibovat nemožné (i když zázraky se dějí i dnes). Nabídla bych jí naději reálnou: mezi Moodyho pacienty, kteří prodělali klinickou smrt byl jeden, který mě přesvědčil, že zkušenosti se životem po životě nelze vysvětlit neokysličením mozku. Šlo o člověka od narození nevidomého, který po resuscitaci přesně popsal předměty v místnosti, kde ho z klinické smrti křísili a dokonce i předměty v místnostech sousedních. Z paměti to vylovit nemohl, protože nikdy neviděl. Po resuscitaci byl opět nevidomý, ale měl jistotu, že po smrti uvidí. Řekněte jí to a podporujte její fantazii, ať se těší na to, "co ani oko nevidělo….". Kromě rádia bych jí tam instalovala i magnetofon nebo přehrávač CD a nahrávky toho, co má ráda. No a pokud se umí modlit, může i v tomhle stavu (nebo právě díky němu) udělat pro nás pro všechny mnohem víc, než si umíme představit. Tenhle svět to potřebuje! Dokáže-li tohle pochopit a realizovat, pochopí i smysluplnost své nelehké situace a možná za ni dokáže i poděkovat. Má v ruce velmi cenné valuty, jen je dobře investovat. To není teorie, takové lidi znám a moc si jich vážím. Když jsem "v rejži", prosím je o pomoc. (Odpovězeno: 10.2.2004 v 11:07)

Vážená paní doktorko, dotaz z druhé strany: uvádí mě do rozpaků setkání s nemocnými. Nevím jakým způsobem se k nim chovat, prorto raději někdy použiji cestu úniku. Jak se k nim mám chovat, abych neurazil, na druhou stranu abych nebyl trapný? Děkuji a fandím Vám!
MUDr. Marie Svatošová:
Chovejte se naprosto normálně a přirozeně. Nikdy s nemocným nejednejte jako s méněcenným. Nemusíte toho ani moc napovídat, spíše pozorně naslouchat. Nezapomínejte, že mluvíte, i když mlčíte. Z Vašeho postoje, přiblížení nebo nepřiblížení, ze způsobu podání ruky atd. vyčte nemocný víc, než si myslíte. Buďte autentický, nikdy mu nelžete - neriskujte ztrátu důvěry. Bagatelizováním vážné situace nebo planými vtípky skutečně můžete nemocného urážet. Biblické "plačte s plačícími, radujte se s radujícími" tu má své opodstatnění. Délku a intervaly Vašich návštěv by si měl řídit nemocný, Vy se mu snažte přizpůsobit a vyhovět. Více v knížce Hospice a umění doprovázet, je on-line na www.hospice.cz, nebo Vám ji mohu poslat, dáte-li adresu. (Odpovězeno: 10.2.2004 v 09:54)

Přemysl Tardy
Vážená paní doktorko, 4.2.2004 jste se v relaci Host do domu zmínila o modlidbě babičky a o ev. možnosti zaslání textu. Chceme se zeptat, zda teno text nebude k dispozici i na internetu. Děkujeme a jsme s pozdravem Věra a Přemysl Tardy
MUDr. Marie Svatošová:
Viz dřívější odpověď. (Odpovězeno: 10.2.2004 v 09:54)

čtenář středního věku
Tedy: stačí mi sedět u zubaře, abych měl pochybnosti o tom, že život strávený v nemoci (a snad dokonce v umírání) může mít smysl!!! Říkám si: nebylo by lepší nemít zuby, než chodit k zubaři?! A z toho plyne: nebylo by lepší vůbec nežít, než být mnohdy v životě (celkově) nešťastný, nemocný, trpět někdy jako zvíře, a pak potupně skonat? A prosím o nevyhýbavou odpověď! (Vaší hospicové iniciativy si vážím, ale nějak tomu všemu nerozumím...)
MUDr. Marie Svatošová:
Pokud by život byl jen těch 70 - 80 let tady, tak by to bylo skutečně na pováženou. Ale je-li to pouze začátek života věčného, v což já věřím, tak je to úplně jinak. Pokud jde o bolest, tu dnes medicína zvládnout umí. Je-li někdo v životě "celkově nešťastný", to medicína nevyřeší. Ale i silně handicapovaný člověk může být velmi šťastný, pokud se mu podaří svůj jedinečný (!) životní úkol rozpoznat a zrealizovat. Nevěříte-li mně, zeptejte se na to třeba Jana Potměšila a řady dalších. (Odpovězeno: 10.2.2004 v 09:53)

Věra Hůlová
Poraďte mi, jak dostat maminku mého muže z pesimistického nahlížení na svět. Bude jí letos 80let. Náhodou jsem slyšela Váš pořad dne 4.2.2004 moc se mi líbil (i ty řádky od Vaší maminky). Je nějaká vhodná kniha zabývající se smyslem života pro seniory? Děkuji.
MUDr. Marie Svatošová:
Jako lékařka bych nejdřív chtěla mít jistotu, že jde opravdu jen o pesimistické nahlížení na svět - mohlo by jít i o nerozpoznanou a léčitelnou depresi. Tu je třeba vyloučit nebo léčit. Je-li maminka věřící, směřovala bych její myšlenky spíše za bránu smrti, ať se těší na to, "co ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo, ani člověka nenapadlo, co Bůh připravil těm, kteří ho milují". Spíše než sháněním literatury bych to řešila láskou - s ní uspějete vždycky, ať je ten nešťastník věřící nebo nevěřící. (Odpovězeno: 10.2.2004 v 09:53)

Lída
Někdy je závěr života tak těžký, že si dotyčný skutečně přeje umřít. Je přípustné se v takovém případě modlit za brzkou smrt ? Děkuji.
MUDr. Marie Svatošová:
Proč ne. Připojíme-li ke své prosbě bezvýhradné a poctivé "buď vůle Tvá", můžeme se modlit v podstatě za cokoliv, tahle pojistka to bezpečně jistí. (Odpovězeno: 10.2.2004 v 09:52)

Lada Horná
Zkušenost z minmulé soboty. Zemřel mi strejda. Rakovina. Poslední fáze zřejmě hrozná.v neděli večer ho manželka s dcerou okoupaly a sanitkou poslaly do nemocnice.dcera: Bále jsem se , aby nám nezemřel doma... měl problémy dýcháníám, rakovina byla již v plicích. v pondělí ho navštívíly- nevnímal. Později se probral, vstal a chtěl domů. Upadl, rozbil umyvadlo a sobě ústa a rty.Následující den zemřel. Při umírání byl sám. Blízcí se báli být s ním.Jestli by mohli s ním být v nemocnici do konce - nevím.....
MUDr. Marie Svatošová:
Smutné. Sdělíte-li mi adresu, ráda Vám věnuji knížku Hospice a umění doprovázet - pro strýčka sice už pozdě, ale propříště… (Odpovězeno: 10.2.2004 v 09:50)

Kristina
Paní doktorko, co byste odpověděla člověku, který netrpí žádnou akutní bolestí, pouze je starý a nemohoucí, na opakovanou žádost: Dejte mi něco, ať mohu umřít?
MUDr. Marie Svatošová:
Ten člověk volá S.O.S., všimněte si mě! Hledala bych spolu s ním příčinu a snažila se ji odstranit, nebo aspoň zmírnit. Něco tam není v pořádku. Nejspíš se cítí nepotřebný, nemilovaný, všem kolem na obtíž. Člověk milovaný a milující to nikdy neřekne. (Odpovězeno: 10.2.2004 v 09:49)

Marcela Kubátová
Dobrý den,paní Svatošová, chtěla bych se zeptat, jestli vidíte v čase bolesti (ať už těla nebo srdce) a v čase utrpení i dar? Zkrátka jestli je to období i v něčem darem a pokud ano, tak v čem. Děkuji za odpověď a přeji Vám radostné a pokojné srdce.
MUDr. Marie Svatošová:
Jako křesťanka chápu tyhle bolavé věci jako kříž. A kříž chápu jako prostředek spásy, je-li ovšem přijat, trpělivě nesen a hlavně spojen s křížem Kristovým. Pak je to nejen dar, ale i výsada - mít spoluúčast na záchraně celého světa. Tohle nevěřícímu člověku slovy nevysvětlím - ale mám-li "radostné a pokojné srdce" (které mi přejete - dík), pochopí mnohé i beze slov. Jako křesťanka i jako lékařka mám povinnost utrpení mírnit jak jen to je možné. Není to protimluv, skloubit to jde, ale vyžaduje to úzkou spolupráci se svým svědomím a s Duchem svatým. (Odpovězeno: 10.2.2004 v 09:48)

Paní doktorko, můžete prosím poslat motlitbu, kterou jste četla v pořadu Host do domu 4. 2., elektronicky? Pokud ne, napište mi, prosím adresu, kam je možno poslat obálku. Děkuji Zbavitelová
MUDr. Marie Svatošová:
Viz výše (Odpovězeno: 10.2.2004 v 09:48)

Janovský Václav
Pokud vím,život sám o sobě smysl nemá,ale smysl mu dává teprve člověk sám svým životem. Moje otázka zní:Je hospit církevní podnik??Pakli ne,pak nepatří na tuto stránku. Další otázka:Může být do hospicu přijat bezvěrec? Pakli ano,jakou útěchu mu tam poskytujete? -- Aby mi bylo rozuměno-z některých věřících se mi z jejich fanatismu a posedlosti přímo zvedá žaludek....
MUDr. Marie Svatošová:
Hospic není církevní podnik, je to zdravotnické zařízení. Na tuto stránku podle mě patří, protože se snaží uspokojovat všechny, tedy i duchovní (nejen tělesné, psychické a sociální) potřeby nemocného. Do hospice jsou přijímáni smrtelně nemocní bez ohledu na jejich náboženské vyznání. Věřící tam mají pod jednou střechou zajištěno všechno, co potřebují, včetně svátostí. U nevěřících se důsledně řídíme radou Matky Terezy: "Dříve jsem si myslela, že musím lidi obracet. Dnes vím, že je musím milovat a obracet si je bude Pán." Ze stejného důvodu se snažíme fanatiky rozpoznat už při výběrovém řízení a v hospici je nezaměstnávat. Totéž platí o dobrovolnících. Takže - vyhledáte-li jednou hospic, Váš žaludek by měl být v pohodě. (Odpovězeno: 10.2.2004 v 09:47)

Josef Dudlíček, 56 let, strojař
Život mít v nemoci a umírání smysl NIKDY nemůže. Smysl života je věčný život ve společenství s Bohem po naší smrti - velký význam/smysl má hospicové hnutí Vámi založené a udržované. Pro člověka, kterého ke konci života navštívil Bůh ve formě nemoci a bolestného umírání, je důležité mít někoho nebo něco, co jej udrží správným směrem / smyslem. Otec Ecklbauer - farář z Klokot u Tábora - řekl jednou při homilii: smysl života je pouze kříž - nic jiného k cíli nevede. Otázku bych změnil "proč hospic?" Protože pomáhá nemocnému nést svůj životní kříž do cíle a aby na to nebyl sám.
MUDr. Marie Svatošová:
Myslím, že si neprotiřečíme. Ježíšova výzva "Vezmi svůj kříž a následuj mě" je jednoznačná. (Odpovězeno: 10.2.2004 v 09:47)

Zdena Jehlickova
Vazena pani doktorko! Posloucham velice rada vase porady, je to pro mne pohlazeni po dusi. Dneska jste rikala velice hezkou modlitbu pro stare obcany, ja jsem zapomela presny nazev, moc se omlouvam. Chtela bych vas moc poprosit o sdeleni adresy, kam bych si mohla o tuto modlitbu napsat. Dekuji vam predem za laskavost.
MUDr. Marie Svatošová:
Děkuji. Modlitba je v předchozí odpovědi. (Odpovězeno: 10.2.2004 v 09:43)

D.Mráčková
Dnes jsem Vás opět ráda vyslechla v rádiu,můžete motlitbičku pro starší dát na internet nebo si mám poslat obálku.Přeji hodně zdraví .
MUDr. Marie Svatošová:
Jestli ji dá na Internet Rozhlas, to nevím, ale na www.vira.cz mi nabídli, že tento a podobné odvysílané texty zveřejní. Prozatím je zde: Modlitba dříve narozeného Pane, cítím, že stárnu. Tuším, že už brzy budu patřit mezi staré. Ty to víš také. Chraň mne přede vším, co dělá staré lidi tak neoblíbenými. Chraň mne upovídanosti. Dej, ať si nemyslím, že se musím při každé příležitosti ke všemu vyjádřit. Dej, ať uznám, že také někdy nemusím mít pravdu. Osvoboď mne od pošetilé touhy chtít každému dávat jeho záležitosti do pořádku. Chraň mne toho, abych se druhým vnucoval se všemi podrobnostmi svých všedních dnů. Dej mi trpělivost, když si mi druzí stěžují na své trápení, ale naopak zapečeť mé rty, když mám chuť se šířit o svých vlastních rostoucích bolestech a chorobách. A když o tom přece mluvím, dej, ať to činím tak, aby tím nebyla zastírána Tvá dobrota. Dej, ať jsem ochotný ku pomoci, ale ne uspěchaný. Starostlivý, ale ne panovačný. A konečně nedopusť, abych zůstal sám. Potřebuji několik přátel, milý Pane, dobrých přátel. Ale to víš Ty také! Amen. (Odpovězeno: 10.2.2004 v 09:41)

Marta
Dobrý den paní doktorko, Vaše středy v rozhlase jsou pro mě radostí a potěchou srdce, za což Vám děkuji. Otázku pro vás nemám, ale před čtyřmi roky mi odešla moje milovaná maminka, která si protrpěla poslední 4 roky svého života s takovou pokorou v srdci a odevzdaností, se kterou jsem se zatím nikde nesetkala, nestěžovala si na trpký úděl a do poslední chvíle věřila, že Bůh pro ni chystá jen to nejlepší a uklidňovala mě tím, že jednou se dozvíme, k čemu bylo to všechno utrpení dobré. Věřte, že to pro mě bylo velmi bolestné čtyřleté období, protože být s maminkou, které nemůžete v jejím fyzickém utrpení nijak pomoci, můžete být pouze s ní, držet jí za ruku a občas něžně a nepozorovaně setřít její slzy je nesmírně těžké. Její odchod byl a je pro mě stále velmi těžký, ale vím, že je pořád s námi a její pokorné a odchodlané vytrvání ve všem, co na ni seslal Bůh je pro mě sílou a velkým vzorem pro všechny dny. Bůh Vám žehnej ve Vaší práci a moc děkuji za všechny, kterým přinášíte naději a pohlazení srdce.
MUDr. Marie Svatošová:
A pak, že víra je opium lidstva! Dík za hezké svědectví. (Odpovězeno: 10.2.2004 v 09:35)

M.P.
Vážená paní doktorko, často používaná věta (skoro až přísloví): "co tě nezabije tě posílí", má v sobě kus pravdy. Sám to zažívám a i ve svém okolí vidím, že to NĚKDY platí. Ale bouřím se proti tomu. Proč člověk musí být posilován záporným způsobem - vlastně týráním? Teď mě napadá, že se to podobá sportu, ve kterém se též člověk "mučí", aby byl v celkové formě. A když se nehýbe a nesportuje, tak zahnívá. Vidíte, až když to teď píšu, tak si uvědomuju tyhle souvislosti... Dobře, proč ale ta smrt?! A to umírání!? Jak to mě může posílit?!
MUDr. Marie Svatošová:
Nejen ve sportu. Platí to i při výchově. Když dítě občas nepotrestáte, co z něho vyroste? Moje zkušenost: v procesu umírání velmi často na sobě lidé udělají větší kus práce, než za celý předchozí život. To může posílit i rodinu umírajícího, pokud neuteče a s umírajícím zůstane a je toho svědkem. Osobně chápu smrt jako bránu do nového života, kterou je nutno projít. Jinudy tam cesta nevede, proto je zbytečné se bát, je zbytečné o tom diskutovat, ale není zbytečné se na ni dobrým životem připravovat. (Odpovězeno: 10.2.2004 v 09:34)

Michael Šulgan
...onemocněl jsem vážnou psychickou poruchou a ocitl jsem se i v léčebně, která mě úplně podlomila...ztratil jsem sebedůvěru...cítím se méněcenný a také často mám pocit, že už nemá smysl pro co žít, protože jsem v důsledku nemoci i přerušil střední školu....hledám pomoc u Boha...ale nevím, zdali mě Bůh vyslyšel...nebo zdali mé utrpení má nějaký smysl, když už si člověk sáhl až na samé dno....Je to úkol či zkouška ? Nevím...a prosím o radu v bezmoci....děkuji.....Medvěd
MUDr. Marie Svatošová:
Dík za důvěru. U těch nejtěžších psychických poruch si nemocný není vědom své nemoci - z toho usuzuji, že to s Vámi není tak zlé. Ale nepodceňuji to. Může jít jak o zkoušku, tak o úkol - třeba úkol naučit se s nemocí žít. Potřebujete jak dobrého psychiatra, tak dobré duchovní vedení. Chcete-li, vypište v dopise své problémy lékaři a knězi v jedné osobě - adresa: MUDr. Ladislav Kubíček, Třebenice 68, 411 13. Právě jsem mu o Vás řekla, Váš dopis očekává a rád pomůže. (Odpovězeno: 10.2.2004 v 09:26)

Marie M. Měla jste nekdy , pani doktorko, podobnou zkušenost jako je líčena v knize Mudyho"Život po životě?!
MUDr. Marie Svatošová:
V Hospici Anežky České jsem byla svědkem klinické smrti pacienta, ze které se bez našeho přičinění probral a žil ještě asi tři týdny. Popisoval přesně, kde jsem stála já, kde stála jeho manželka, co jsme říkaly a dělaly, a zdůrazňoval: "Já jsem se na sebe díval támhle z té škvíry mezi skříní a stropem, jak tu ležím". (Odpovězeno: 10.2.2004 v 09:25)

Jan Kettner
Dobrý den paní doktorko. Škoda, že nemáte nějaké veselejší téma! Nebo jste se někdy setkala s tím, že by se někdo těšil, až umře?
MUDr. Marie Svatošová:
Setkala, a ne jednou. Když člověk jakž takž rozpoznal, proč na tenhle svět přišel a když to jakž takž splnil a má čistý stůl, je docela logické, že se těší zpátky k Otci. - Mons. Reinsberg v rozhlasovém rozhovoru moderátorce Marii Retkové na otázku, na co se nejvíc těší, odpověděl: "Až umřu. To už bude na furt. To už mi nikdo nevezme." Přesně za rok se dočkal. - A Vám doporučuji udělat si stáž v hospici, třeba v Červeném Kostelci nebo v Litoměřicích - budete asi dost překvapený, jaká je tam radostná atmosféra. V hospici to totiž není ani tak o smrti a umírání, jako o co nejplnějším životě až do konce. A humor přece k životu patří. (Odpovězeno: 10.2.2004 v 09:24)

M. Novotný
Dobrý den! Mám těžce nemocného (dobrého) známého. Nevím co mám dělat. Mám k němu zajít? Nemám? Nevím totiž co bych měl říkat, kam se koukat, co přinést...
MUDr. Marie Svatošová:
Dobrého známého v nemoci opustit, to by byla zrada. Je-li v nemocnici, domluvte se s jeho rodinou a vystřídejte se u něho. Raději víc krátkých návštěv jednotlivců, než velká tlupa najednou. Nic si nepřipravujte, ale domluvte si to s Duchem svatým. Spolehněte se plně, že Vás v tom nenechá. Váš kamarád není zvědavý na nějaká moudra z ulice přinesená. Hlavně mu pozorně naslouchejte, buďte upřímný, nic nepředstírejte a situaci nezlehčujte. Může se stát, že se Vám svěří víc, než rodině, kterou chce šetřit. Pak Vás čeká role doprovázejícího. Mohu Vám poslat knížku Hospice a umění doprovázet. (Odpovězeno: 10.2.2004 v 09:23)

Lukáš N.
Kde se dá (nejlépe na internetu) kopit Vaše knížka "Hospice a umění doprovázet"?
MUDr. Marie Svatošová:
V prodeji není, ale ráda Vám ji pošlu, když sdělíte adresu. Taky se dá stáhnout z Internetu na www.hospice.cz. (Odpovězeno: 10.2.2004 v 09:22)

Lukáš N.
Prosím Vás, v čem může mít smysl život (dlouhodobě?) umírajícího?!! Jak pro něj, pro jeho oklolí??? Nějak se mi to nezdá. Jen trápení, smutek, beznaděj, pokoření, finanční výdaje... Na druhou stranu si ale uvědomuji, že když umíral můj děda, rodinu to nějak dalo dohromady. Není to ale k vzteku: aby se něco dalo dohromady, musí něco (bolestně) končit?! Není to protimluv k životu?!!
MUDr. Marie Svatošová:
Kolik lásky by se vůbec neprojevilo, nebýt nemocí a utrpení! Nebyl by důvod. Ztmelení rodiny je jenom jeden z mnoha kladů. Řadu lidí teprve takto vyhrocená situace donutí zastavit se a uvědomit si, že se celý život hnali za nějakou bludičkou. Radikálně přehodnocují žebříček hodnot, bilancují, dávají svůj život zpětně do pořádku. A pozůstalí, kteří od umírajícího neutečou, nakonec všechno to, co popisujete, shrnou a vyhodnotí: "Bylo to těžké, ale bylo to svým způsobem krásné! Jsme šťastní, že jsme mohli být přitom. Příště to uděláme zase tak." (Odpovězeno: 10.2.2004 v 09:22)

pozdravujem..ja som momentalne dlhsie chora a mam moc blizko leukemiu...mam snubenca ale uz som stratila chut ist do manzelstva,ked neviem ci pride buduci den..aj ked nadej je tu vzdy...a smrti sa nebojim...no co je teraz dolezite...dakujem
MUDr. Marie Svatošová:
Některé chronické leukémie mají prognózu dobrou. Skutečnost, že se smrti nebojíte, je známkou Vaší zralosti. Zda vstupovat do manželství, na to se musíte zeptat Ducha svatého, oba, Vy i Váš snoubenec. Je ale dost možné, že ta "ztráta chuti jít do manželství" už je odpovědí. Ptáte se, co je důležité teď. Žít přítomný okamžik, zachovat klid a důvěřovat Bohu. Na nikoho nenaloží víc, než unese a náhody nejsou. Ví o Vás a něco tím sleduje.Děkuji Vám za důvěru a kdybych Vám mohla i v budoucnu být nějak užitečná, neváhejte se ozvat. (Odpovězeno: 10.2.2004 v 09:21)

Anna
Udělala jsem určitou zkušenost s péčí o nemohoucího starého člověka,viděla různá zařízení plná starých lidí,péči o ně na různé úrovni... Ráda bych zúročila svou zkušenost a na plný úvazek pracovala (v Praze a okolí)tam, kde zřizovatelé takového domu chápou péči o staré lidi ne jako zaměstnání,ale jako službu.Doporučíte mi kontakty? Díky Anna
MUDr. Marie Svatošová:
Kontaktujte sestru Konzolátu, představenou v Domově sv. Karla Boromejského v Praze Řepích (tel. 776257911) a pozdravujte ji (právě jsem jí o Vás řekla). (Odpovězeno: 10.2.2004 v 09:19)

Jan M.
Když jsem nemocný, má žena bývá nevrlá a já též. Když je nemocná má žena, bývám nevrlý a má žena též. A to jde (zatím) o "normální" nemoci. Trochu mi vrtá hlavou, co až by přišlo něco většího... Co byste poradila? Díky
MUDr. Marie Svatošová:
Teoreticky můžete oba ty "normální nemoci" využívat k procvičování se v trpělivosti. Ale buďte klidný. Kdyby vám zítra lékař řekl, že vaší paní zbývá už jen pár měsíců života, nejenže byste na ni nebyl nevrlý, ale za všechny předchozí nevrlosti byste se styděl a snažil se jí to vynahradit. V hospicích to vídáme dnes a denně. (Odpovězeno: 10.2.2004 v 09:18)

čtenářka 38 let
Zdravím Vás! Když tak někdy přemýšlím o svém konci, mám strach. Z umírání, z nemoci. Že bych byla své rodině - manželovi, dětem, příbuzným - na obtíž. Že mě muž opustí a najde si jinou, že budu jen zátěží. Ale i kdyby se ke mně chovali s "láskou", já bych to asi nesnesla, abych byla zátěží. A sama si nejsem jista, jak bych se zachovala v opačném případě... Není lepší to opravdu skončit rychle?! Poraďte mi.
MUDr. Marie Svatošová:
Jste dobrá, že o věcech, před kterými mnoho lidí strká hlavu do písku jako pštros, aspoň přemýšlíte. Přemýšlejte dál, ale přestaňte se bát. S bolestí si dnes medicína ví rady, na tu zapomeňte. Žijte přítomný okamžik a pěstujte v rodině vztahy takové, aby nikomu nebyla nemoc druhého zátěží, nýbrž příležitostí projevit a osvědčit lásku. Je pravda, že je snazší posloužit, než si nechat sloužit. Pyšný člověk s tím mívá problémy. Pokořující nemoc ale může být právě lékem na pýchu a tudíž jeho záchranou. (Odpovězeno: 10.2.2004 v 09:16)

redakce webu www.vira.cz
"Může mít život smysl i v nemoci a umírání?"
MUDr. Marie Svatošová:
Na provokativní otázku provokativní odpověď. Bohužel ne každému se poštěstí, že je včas a polopatisticky varován. Kdo zemře ve spánku na infarkt, má smůlu, ledaže byl na smrt dobře připraven. Čas vážné nemoci a umírání je vždy časem milosti a nezaslouženým darem. V rámci svobodné vůle lze dar odmítnout anebo přijmout, ba co víc, zúročit. Když se to podaří, má život prožitý v nemoci a umírání určitě větší smysl než čas plného zdraví, věnovaný např. TV seriálům. (Odpovězeno: 10.2.2004 v 09:10)

vložila redakce webu vira.cz
Z anotace rozhovoru: "Lékařská věda dnes zmůže hodně, ale není všemocná. Lpění na nereálném cíli končí zklamáním. To se netýká jen pacienta a jeho rodiny, ale i lékaře. Není vzácností, že mladý nezkušený lékař smrt svého pacienta chápe jako osobní prohru, přestože to zcela objektivně jinak skončit nemohlo. A tak se v zápalu boje stane, že je pacient zatěžován náročnou léčbou i ve fázi, kdy by méně pro něho znamenalo více. Poslední měsíce života pak protrpí v nemocnicích a na cestách mezi nimi, zatímco by je mohl prožít spolu se svými drahými..." (Podle knihy Marie Svatošové "Hospice a umění doprovázet")
MUDr. Marie Svatošová:
(Odpovězeno: 10.2.2004 v 09:09)

Sekce: Online rozhovory   |   Tisk   |   Poslat článek známému
Témata: osobnost, osobnosti  |  spiritualita, život z víry  |  společnost  |  svědectví  |  umírání a smrt  |  život  |  deprese, smutek, emoce, pocity  |  hledání smyslu života  |  nemoc  |  smysl  |  utrpení  |  utrpení a naděje

Zápas o každodenní modlitbu - P. Józef Augustyn

(19.10.2017) Již tradiční rekolekce s P. Józefem Augustynem pořádá Pastorační středisko od 10. do 11. listopadu 2017...

Bůh sám je původcem krásy, aneb podzimní variace

(14.10.2017) Boží věčná moc a jeho božské bytí je možné poznat světlem rozumu z toho, co stvořil (Řím 1,20)

Výzva ČBK k nadcházejícím volbám do PS Parlamentu ČR

(12.10.2017) Lidé dobré vůle, sestry a bratři v Kristu našem Pánu, obracíme se na Vás v době blížících se...

Modlete se za politiky, i za ty chybující

(9.10.2017) „Nemodlit se za své vládce je hřích“, řekl papež František. Mnozí možná kroutí hlavou.

Říjnové číslo časopisu pro dívky IN!

Říjnové číslo časopisu pro dívky IN!
(9.10.2017) Zveme vás k přečtení říjnového čísla.

Kurzy Alfa - kurzy o křesťanství ve vašem okolí
Chcete se dozvědět více o křesťanství? Navštivte kurzy Alfa ve vašem okolí.