Vedu tě cestou, kterou máš jít. (Iz 48,17) - Biblický citát na dnešní den

Sekce: Knihovna

Rob Parsons

Vzpomínky

z knihy Jak žít a přežít manželství , vydal(o): KNA

Říká se, že minulost vidíme v růžovějších barvách. Věřím, že to tak je.

Čas od času narazím na bývalé spolužáky ze školy, kteří nesnášeli různé předměty, učitele, i mne, ale teď, když se potkáme, potřásají mi rukou, jako by v oddělení pánských oděvů narazili na svého oblíbeného herce. Odložíme nákup a probíráme staré časy a vždycky to skončí stejně: slibujeme si, že se budeme pravidelně setkávat, svoláme třídní sraz všech spolužáků ročníku včetně Donalda Griggithse, který teď řídí noční klub v Abu Dhabi, a srazy budeme každý rok opakovat.

A není to tak jen se vzpomínkami na školní léta. Takové triky fungují také v rodičovství. Jak by jinak bylo možné, že vzpomínáme na dětská léta našich potomků bez náznaku rozčilení? Když nyní už dvaatřicetiletý Nick ve věku dvou a půl let vyklopil plechovku s barvou na nový koberec, byli jsme tehdy pološílení. Ale dnes to líčíme jako roztomilý vtip. V paměti dost často zůstává spíše to pěkné.

Je tu ale záhada. Jestliže paměť umí vymazat malé horory minulosti, jak je možné, že je nám tak zatěžko zapomenout na chvíle, kdy nás naši nejbližší zranili či urazili? Může jít o vzpomínku na nějakou událost nebo na způsob, jak se k nám zachovali, když jsme naléhavě potřebovali podporu. Kdosi řekl: „Člověk ani netuší, jak výbornou má paměť, dokud se nepokusí z ní ze všech sil něco dostat.“ Znovu a znovu slyším od lidí: „Chtěl bych, ale prostě nedokážu zapomenout.“ Špatné vzpomínky nejspíš nebudeme umět vymazat. Můžeme se však rozhodnout je nepěstovat a neživit – a odpustit.

Anne řekla Jackovi o svém mimomanželském poměru, až když ho skončila. Nebyla si vůbec jistá, jakou má čekat reakci, a hlavou jí prolétlo několik možností, včetně té, že ji Jack opustí. Co ale určitě nečekala, že nebude nic. Žádný komentář, žádné slzy, žádný řev, jen ticho – a to trvalo téměř dva měsíce. Nakonec mu napsala dopis:

„Jacku, kdybych mohla vrátit rok zpátky, udělala bych to stůj co stůj. Vůbec netuším, jak se semlelo, že jsem udělala, co jsem udělala. Vím, že jsme prožívali krizi, nemám ale nic, čím bych ospravedlnila, že jsem ti byla nevěrná. Miluji tebe i děti, a je-li alespoň nějaká šance, že bychom spolu mohli zůstat, prosím tě o něco, co si nezasloužím: prosím o odpuštění. Nepotřebuji slyšet, že to, co jsem udělala, je špatné. To teď dobře vím. Potřebuji tvé odpuštění.“

Obnova jejich vztahu začala tímto dopisem a Jackovým téměř celodenním pláčem. Ale odpustil. Toho dne se společně rozhodli, že začnou znovu a udělají všechno pro to, aby na minulost zapomněli. Není to vůbec jednoduché – Jack se ještě stále občas probouzí s bolením břicha, jako tehdy. Ale svobodně se rozhodl a slíbil si, že se k tomu nebude vracet. Stalo se to před sedmi lety a on to Anne ani jednou nepředhodil, nikdy to nevytáhl, když se hádali a potřeboval argumenty. V jejich vztahu se obnovila láska – i přes trpkou minulost.

Odpuštění ale není totéž jako udělat ze sebe rohožku. Manžel, který se nemůže rozhodnout mezi manželkou a milenkou, na víkendy jezdí domů a v pondělí mizí za ní a říká jako pětiletý chlapeček: „Já vás mám rád obě“, nepotřebuje odpuštění – ten si potřebuje srovnat priority. Možná to bude muset být jeho manželka, kdo mu řekne: „Mám tě opravdu ráda, mnohem víc, než si myslíš, ale takhle to nejde, nemůžu se o tebe dělit, musíš se rozhodnout.“

Odpuštění není ani kouzelný proutek, někdy ho můžeme vyžadovat víc, než je bezprostředně možné. Můžeme chtít, aby bylo okamžitě všecko jako dřív, ale někdy to chce čas.

Vzpomínám si, jak na mne na konci jednoho semináře trpělivě čekal mladý pár. Počkali, až se přednáškový sál vyprázdní, a on pak začal vyprávět svůj příběh. Minulý rok byl své partnerce nevěrný. „Řekl jsem o tom manželce a prosil, aby mi odpustila. Sundal jsem si snubní prsten a dal jí ho s prosbou, aby mi ho nevracela, dokud mi nebude opět důvěřovat.“ Pak se pousmál, zvedl ruku a pokračoval: „Minulý měsíc mi ho znovu dala na prst.“ Bylo na něm znát úlevu, ale já jsem zkoumal, jak se na to tváří ona. Přikyvovala. „Omlouvám se, jestli se mýlím, ale myslím, že když vám ten prsten vracela, neřekla tím, že vám opět důvěřuje. Spíše říkala, že vám z celého srdce chce znovu věřit.“

Zvedla hlavu a přisvědčila: „Ano, tak se cítím.“

Ještě bude třeba nějaký čas, než se u této dvojice obnoví vzájemná důvěra – ale začali. Řeší to, co by jinak bujelo v skrytu jako rakovina. A odpouštění potřebujeme nejen v takových velkých věcech, ale i v těch menších každodenních zraněních a urážkách, které narušují naše vztahy.

Odpouštění je bolestivé, ale brání hromadění bolesti; osvobozuje zítřek od včerejška. Je vždycky těžké, někdy pošetilé a v podstatě božské.

Ale bez něj nemáme šanci.


Výpis všech kapitol z této knihy: Plíživé odcizení / Udělejte si čas / Vzpomínky / Jak být rodičem a nepřijít o rozum / Mýtus 3: Sex je vždy spontánní

Vánoce z různých úhlů

Vánoce z různých úhlů
(21.12.2017) Vánoce - informace, koledy, omalovánky, mp3, recepty

Betlémské světlo

Betlémské světlo
(21.12.2017) Informace, rozvoz, mapa, historie, náměty, fotogalerie, kontakt. (odkaz na betlemskesvetlo.cz)

Vánoční dokreslovací knížka pro děti

(15.12.2017) Milí rodiče, učitelé, katecheté... připravili jsme pro vás a vaše děti dokreslovací pracovní listy s...

Když Bůh mlčí – nyní i jako audiokniha

Když Bůh mlčí – nyní i jako audiokniha
(12.12.2017) Když naše modlitby narážejí jakoby na zavřené nebe….

Jak obdarovat i někoho opravdu potřebného

(7.12.2017) Každý rok rostou hromady dárků, které nakonec skončí někde v šuplíku. Může to vypadat i jinak....

Kurzy Alfa - kurzy o křesťanství ve vašem okolí
Chcete se dozvědět více o křesťanství? Navštivte kurzy Alfa ve vašem okolí.