Dokonalá (křesťanská) rodina neexistuje

Neexistuje žádná vzorová rodina, jíž bychom se všichni měli chtít podobat

z knihy Víra v rodině , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

„Všechny vaše rady a doporučení mě moc zajímají,“ uvádí jedna čtenářka, „ale, bohužel, nic z toho není pro mě. Moje rodina se správné křesťanské rodině, která za vašimi slovy prosvítá, skoro vůbec nepodobá. Když čtu vaše slova, tak nakonec ztrácím odvahu…“

Co odpovědět této matce a všem ostatním, kteří se cítí velmi daleko od ideálu „správné křesťanské rodiny“ a jimž se zdá, že své děti nedokážou křesťansky vychovat?

Žádná „správná křesťanská rodina“ neexistuje, protože neexistuje žádná vzorová rodina, jíž bychom se všichni měli chtít podobat. Stejně jako neexistují dva naprosto stejní jedinci, neexistují ani dvě naprosto stejné rodiny. Každý člověk je povolán žít Boží lásku naprosto jedinečným způsobem. Svatí nejsou vzory, které by se měly otrocky napodobovat, ale příklady, které je třeba svobodně následovat, a totéž platí i o rodinách. Potíž s rubrikou, jako je tato (a také s kteroukoli knihou), spočívá v tom, že se obrací obecně ke každému a ke všem zároveň, zatímco aplikovat ji lze jen na konkrétní, jednotlivé případy. Pro Boha neexistuje žádná rodina „obecně“ či svatost „obecně“, pro něho tu jsou jen jednotlivé, nenahraditelné osoby, které má nadevšechno rád.

Ponecháme-li stranou Svatou rodinu, pak musíme říci, že žádná dokonalá rodina neexistuje. Nejsou tu na jedné straně rodiny dobré, a na druhé špatné. Jsou tu jen rodiny tvořené hříšnými lidmi, rodiny, které neustále potřebují spásu, uzdravení a odpuštění. V některých případech je to možná zřetelnější a některé rodiny jsou hříchem zasaženy více než jiné, ale vždy je tomu tak.

Všechny rodiny jsou povolány ke svatosti. Jinými slovy: všechny jsou povolány k tomu, aby se jim od Boha dostalo posvěcení, k tomu, aby byly místem, kde se každý může stát svatým. Toto povolání se nás týká právě teď: Bůh nechce mou rodinu posvětit zítra či pozítří, ale dnes. Neříká mi: „Nejdřív dej svůj život do pořádku, smiř se s manželem, obrať se a pak mě budeš moci milovat.“ Naopak říká: „Nejdřív ze všeho se odevzdej mé lásce, odvaž se věřit v mé nekonečné milosrdenství. Uznej, že jsi hříšník, aby ses mohl uzdravit a být spasen, a já ti dám odvahu a sílu dát život do pořádku.“ Ne zítra, ale dnes volá Bůh rodiče, aby ve svých dětech pěstovali víru. Nikdo není tohoto úkolu nehoden, protože ho nikdo není hoden. Neexistují žádní dobří rodiče, kteří by si zasloužili křesťansky vychovávat své děti: pro všechny rodiče je to poslání, které jim Bůh daroval. Žádný otec ani matka si důvěru, kterou jim Bůh prokazuje tím, že jim svěřuje to, co je mu nejdražší – jedno (nebo několik) ze svých dětí, nijak nezasloužili: je to dar, dar z nezištné lásky.

To samozřejmě neznamená, že mezi křesťanskou výchovou dětí a životní volbou rodičů není žádná souvislost. Rodiče, kteří upřímně chtějí vychovávat své děti křesťansky, nutně jednoho dne zatouží po tom dát svůj život do pořádku. Lukáš a Matylda nejprve požádali o křest svého dítěte a pak i o církevní sňatek: úvahy o tom, co s sebou nese křest, je totiž nasměrovaly k manželství. Příklad rodičů je jedním z nejmocnějších prostředků jak dětem pomoci růst v Boží lásce; ne příklad dokonalých manželů, ale manželů, kteří si navzájem odpouštějí, a rodičů, kteří se nejprve sami snaží žít to, čemu učí své děti. Ať už jsme na své cestě k Bohu kdekoli, máme svým dětem jít příkladem jako hříšníci, kteří po pádu s Boží pomocí vždy znovu vstanou, neztrácejí odvahu a kráčejí dál.

Skleslost má totiž políčeno na všechny rodiče a všechny dříve či později dostihne. Často se dostaví dokonce ještě předtím, než se člověk do něčeho pustí. „K čemu to je, stejně to nikdy nedokážu…“ Může mít různé příčiny, které je potřeba rozpoznat, abychom jí nesedli na lep. Skleslost je totiž ďábelská zbraň, s jejíž pomocí se nás zlý duch snaží odvrátit od Boží lásky.

Kdyby naše povolání být křesťanskými rodiči spočívalo na našich zásluhách, měli bychom spoustu důvodů si zoufat. Toto poslání nám však svěřil Bůh, když si za rodiče našich dětí vyvolil právě nás – a nikoho jiného. Ví, že jsme hříšníci, a přesto nás volá ke svatosti.