Sekce: Knihovna

Vězení, salám a revmatismus

Zdeněk Čížkovský

z knihy V Africe mi říkali Sípho , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Z Uherského Hradiště mě spolu s asi šesti dalšími vězni převezli do Kunčic, kde jsem byl snad do konce roku 1944. Každé ráno jsme odjížděli nákladním autem do uhelného dolu. /…/ Stáli jsme namačkáni na korbě, tak tak jsme u brány šachty seskákali, jak jsme byli ztuhlí, a šli v zástupu po třech. Vedl nás jeden voják a druhý byl vzadu za námi. Brána se otevřela, cvakli jsme si přidělené osobní karty a hybaj do práce. Fárali jen někteří z nás, většinou jsme pracovali na povrchu. Já jsem obvykle tlačil vozíky s uhlím, zametal, odnášel různé věci, třeba bedny s nářadím.

Pamatuji si na jeden obzvlášť vydařený den, kdy jsem sám těžce zápasil s plným vozíkem, a jednomu z bachařů se mé tempo vůbec nelíbilo. "Tlač, ty shnilá svině, ty špinavý prase, ty vole," řval na mě v němčině a vyjmenoval skoro všechna zvířecí jména, která lidé mají za sprostá. Říkám kamarádovi -to bude nejspíš učitel přírodopisu...

V Kunčicích jsem strávil celkem třináct měsíců. Pracoval jsem dál v podzemí i na povrchu. Na těžkou práci, na vykládání a nakládání a na tlačení vozíků jsem nestačil. Sklidil jsem zato ještě mnohokrát dost nadávek a posměchu. Pak se velitelství rozhodlo, že mě přemístí do táborové kuchyně, abych loupal brambory, čistil zeleninu a myl nádobí. Asi padesát spoluvězňů z místnosti, kde jsem bydlel, bylo nadšeno a chtělo něco "extra" ze zásob na mém novém pracovišti.

Někdy se mi opravdu podařilo přinést kus salámu, ale spíše to byl chleba a odpadky na přilepšenou k hubenému dennímu přídělu. Skoro se mi to stalo osudným na Vánoce roku 1944. Domluvili jsme se, že je pěkně a dobře oslavíme. Sebral jsem v kuchyňském skladu dvě dlouhé načaté šišky salámu, které byly úplně vzadu, a já si myslel, že se na to hned tak nepřijde. K tomu jsem vzal i nějaký chleba.

Najedli jsme se na dané poměry opravdu dobře, ovšem několika spoluvězňům se udělalo hrozně zle, museli na ošetřovnu, kde jim vypumpovali žaludek. Tak vyšlo najevo, co jedli, a začalo vyšetřování, odkud ten salám pocházel. Dostal jsem opět samotku s holou úzkou postelí s příčkami místo prken a několikrát za den mě polévali studenou vodou. Když mě po čtrnácti dnech pustili, aniž jsem tušil proč, byl jsem tak zmrzlý, že jsem nemohl ani chodit, a nakonec se z toho vyvinul strašlivý revmatismus.

Byl jsem propuštěn a do konce války jsem téměř nehybně ležel v posteli a domníval jsem se, že už to tak bude do konce života. Ale ještě než jsem z tábora odešel, dozvěděl jsem se, že jeden z bachařů vzal vinu na sebe a řekl, že mi ten salám dal. Jmenoval se Franz Schulz a za trest měl odejít na frontu. Ještě jsme se v táboře potkali a já mu za to děkoval. Ptal jsem se ho, proč to udělal. Odpověděl, že mi to snad jednou poví. Chtěl jsem, aby mi napsal adresu, ale odmítl, že to prý nemůže udělat. Když jsem mu naznačil, že si ji zapamatuji, aby mi ji řekl, souhlasil.

Výpis všech kapitol z této knihy: Dělal jsem rodičům největší starosti / V totálním nasazení / Vězení, salám a revmatismus / Útěk přes hranici / V buši mezi africkými domorodci / Jestli je ona kuchařka, tak já kosmonaut! / Horké vánoce

Související texty k tématu:

Krize, utrpení, nemoc:
- Utrpení se zdá být nesdělitelné - základní pohled
- Co dělat, když život ztrácí smysl (Benedikt Groeschel)
- Bůh působí i v naší temnotě, kde nemáme nic pod kontrolou…
- Stopy v písku aneb: jak jsi mne Bože mohl nechat samotnou?
- Další texty k tématu utrpení zde

Autor: Zdeněk Čížkovský   |   Sekce: Knihovna   |   Tisk   |   Poslat kapitolu známému
Štítky: nemoc  |  spiritualita, život z víry  |  svědectví  |  senioři

[nahoru]