Vděčnost za bagry

z knihy Co Bůh šeptá maminkám , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

V naší ulici se už víc než půl roku opravuje vodovod a kanalizace. Každý den ráno nás budí hluk sbíječek a kompresorů, pod okny nám burácejí motory těžkých náklaďáků, okna pokrývá každý den nová vrstva narůžovělého prachu. Když dělníci udusávají povrch zahrnutého výkopu těžkým bucharem, drnčí okna i na opačné straně domu, vlastně se nám otřásá celý byt. Okny do ulice vůbec nemůžeme větrat, dokonce ani když se večer už nepracuje, protože sebelehčí vánek zdvihá oblaka prachu. Fakt mě to štve.

Nejpodrážděnější bývám v sobotu ráno, protože to je jediný den, kdy nemusím přesně na čas vstávat a mohla bych si i přispat. Jenomže dělníci makají i o sobotách a nedělích. Přesně v šest nastartují své motory a túrují. Podezřívám je, že schválně parkují pod naším oknem. Mám pocit, že pach spálené nafty proniká i zavřenými okny a z hluku mi bývá až fyzicky špatně. Někdy běží motor stavebního stroje naprázdno klidně hodinu, nikdo v něm nesedí, nic se neděje. Většinou samozřejmě stojí někde pod naším oknem. Možná kdybych byla chlap, mohla bych zblízka pozorovat všechny ty příšery na kolech i pásech, co jich tu jezdí, ale jsem ženská. K tomuto druhu techniky nemám žádný vztah.

Jednou jsem se už rozzuřila. Nebudu to dál trpět! Velký bagr běží naprázdno pod naším oknem už aspoň půl hodiny. Obouvám boty a vybíhám před dům. Poskakuju mezi výkopy a ptám se dělníků – kopáčů, kde je šéf. Ukazují mi někam ke křižovatce. Jak jsem v ráži, jdu tím směrem. Rázuju ke skupině maringotek, kličkuju mezi popojíždějícími bagříky, vyhlížím šéfa. Co mu ale řeknu? V tomhle kraválu toho moc neuslyší. Bude mě vůbec poslouchat? Co by se staral o nějakou nervózní ženskou, která na něj bude ječet. Já na něj přece nemůžu ječet! Už jsem u maringotek a ptám se dělníka popíjejícího z velké lahve červenou limonádu, kde je šéf. Ukazuje na muže s velkým černým kloboukem na hlavě. Jdu za ním a sama jsem zvědavá, co budu říkat.

Zdravím vysokého muže a slyším se, jak na něj šveholím, že to je ohromná práce, co on tady řídí, že to musí být hrozně náročné, jak to může vydržet celé dny v tom hluku, že ho teda obdivuju, protože já už jsem z toho vyřízená, a to tam ten bagr jede naprázdno teprve půl hodiny a nešlo by to vypnout? To bych mu tedy byla opravdu vděčná, protože já fakt nemůžu pracovat, ale kdyby to nešlo a už by s tím ten pán chtěl zase pracovat, tak to já tedy respektuju, kdepak v práci já nebudu bránit, to určitě ne, ale když tam ten bagr už tak dlouho jen stojí s puštěným motorem, tak snad by to na chvíli šlo, ne? Šéf na mě chvíli nevěřícně hledí a pak pokývá hlavou v černém klobouku a hrne se k bagru. Odtud mobilem přivolá jakéhosi Karla a je to. Je ticho. Pěkně děkuju a přeju hodně zdaru do té dřiny.

Domů přicházím jako vítěz. Nicméně se domnívám, že hlavní vítězství jsem dobyla sama nad sebou. Chtěla jsem být nepříjemná, hodlala jsem dát průchod svému hněvu a podrážděnosti, a místo toho jsem toho šéfa dělníků obdivovala, děkovala mu a přála zdar. Nepochybně to bylo lepší řešení než to, co jsem plánovala. Nebyl by to vůbec lepší postoj v té situaci jaksi celkově? Třeba bych všechny ty útrapy spojené se stavbou snášela líp, kdybych za to všechno byla vděčná? Místo nadávání bych měla být ráda! Nejsem já hloupá? Někdo tady pracuje pro mne a já se ještě vztekám.Vždyť opravují vodovod i kanalizaci pro mne. Vždyť budeme mít v naší ulici novou silnici. A ten řidič červeného bagru, co mě vždycky zdraví, když jdu s dětmi kolem, ten přece říkal, že by to mělo vydržet bez dalších oprav aspoň sto padesát let.

Tak jsme začali všem těm dělníkům fest žehnat. Každý den se za ně modlíme, aby jim šla práce od rukou i od lopat, aby se jim všechno podařilo a aby vydrželo počasí, dokud svou práci nedokončí. Radujeme se z každého pokroku. Málem jsme oslavili nové obrubníky u chodníku. Nový asfaltový povrch vozovky byl důvodem k jásotu.

Ten kravál je pořád nepříjemný, dělníci se jen posunuli v ulici o kus níž, ale s postojem vděčnosti mi to všechno nějak míň vadí. Jsem za tu lekci ráda. Nikdy bych si nepomyslela, že Bůh může k proměně mého charakteru použít i těžkou stavební techniku. Asi to bylo potřeba.