V Platónově jeskyni

Pravdivé vědění

z knihy Šimon v říši filozofů , vydal(o): Trinitas

Místo, kde jsem se ocitl, nepáchlo ani nevonělo. Napnul jsem zrak: byl jsem v nějaké tajemné propasti nebo v něčem jako jeskyně. Vtáhl jsem znovu nosem vzduch, opravdu to tu nepáchlo jeskyňovitě - ani zatuchle, ani zemitě. Zato jsem uviděl lidi sedící na lavicích, kteří koukali na kmitající a třesoucí se obrazy na stěně.

"Jé, paráda!" zaradoval jsem se. "Tím tunelem jsem vklouzl přímo do kina."
Tak oni tu mají biják! To bych si nikdy nebyl pomyslel. Zvědavost mne přitahovala blíž k promítací stěně. Byly na ní rostliny a zvířata. Bylo tam všechno, co je možno vidět na světě: hory, řeky, moře - i to, co je na nebi, i to, co je pod vodou. "Ale mají skvělou aparaturu!" divil jsem se. "Všechno je jako živé!" Chvíli jsem zkoušel sledovat to, co se dělo na promítací ploše, ale překážely mi v tom okolní hlučné rozmluvy, zesilované ještě řinčením řetězů. Bylo jasné, ze se diváci v kině neumějí pořádně chovat. Bez přestání si povídali o tom, co se právě promítá, co bylo předtím, co bude potom, jak se čemu říká - samé hlouposti. Když například viděli zamračené nebe, tak předpovídali déšť - a opravdu, hned začali promítat déšť. Pořád opakovali; Je-li tohle, pak bude tamto a tak dokolečka. Řekl jsem si, že s takovou společností chodit do kina - pěkná otrava! Strčil jsem jemně do nejbližšího diváka, aby se trošku posunul a udělal mi kousek místa k sedění, ale on vůbec nezareagoval, jako by mě nevnímal.
A tu jsem uviděl něco neuvěřitelného.

Ten člověk i ostatní, všichni lidé, kteří byli v jeskyni, ovšem kromě mne, byli spoutání řetězy! Nohy a krky měli svázané řetězy tak, že nikdo z nich nemohl vidět nic jiného než to, co se dělo na stěně. Strašně jsem se polekal. To není kino! Kde to jsem? Pomoóóc! Musím vzít roha, dokud to ještě jde. Kdo ví, co se tu může za chvíli stát. Na té hostině nás zdobili věnci se stužkami a tady nám mohou zas nasadit pouta. Musím pryč! Když jsem však pohlédl ve směru, kde - jak se mi zdálo - musí být vchod do jeskyně, upadl jsem na zem sražen světlem.
Nějaký čas jsem ležel na zemi, než jsem přišel k sobě. Rozhodl jsem se pro větší opatrnost. Zaclonil jsem si oči, zvedl hlavu a pootevřel víčka. Neznámé světlo mne oslňovalo ohromnou silou. Přesto mne oči nebolely. Naplňoval je takový svit, který mne prosakoval jako houbu voda.

Pocítil jsem divnou lehkost v mozku, a nakonec jsem uviděl to, co nikdy předtím. To byla... to byla... rajská zahrada! Nejdřív jsem spatřil, jak se z kouzelné záře vynořovaly květy, spíše jeden ani fialový a zároveň byl růžový, žlutý i fialový. Nebyl to ani karafiát, ani růže, ani fialka, a přesto jsem v něm rozeznal růži, karafiát, fialku i jiné květiny.

Postupně, jak si mé oči zvykaly na ten kouzelný jas, uviděl jsem v zahradě všecko, co se předtím promítalo v jeskyni, tedy lidi, rostliny, hory, moře, a dokonce stoly, židle a jiné věci. Byly však docela jiné. Tamty na stěně byly pouze jasně zobrazené, ale ty v rajské zahradě byly nadto i krásné a tak skutečné jako nic, co jsem do té doby viděl na světě. Byly prostě dokonalé!

Ve svém životě jsem už uviděl hodně stolů z různých materiálů a různých tvarů. Byly kulaté, čtvercové, stály na čtyřech, na třech nohách a kdysi v muzeu jsem viděl překrásný stůl na jedné vyřezávané noze a s mramorovou deskou. Přesto se žádný z nich nemohl rovnat stolu v rajské zahradě. Nebyl ani dřevěný, ani mramorový, nestál ani na čtyřech nohách, ani na jedné, a přece to byl stůl. Věděl jsem, že je to stůl, a k tomu nejlepší ze všech stolů, které byly kdy vyrobeny.

Tak jako výraz STŮL, ač není ani dřevěný, ani mramorový, znamená vždycky STŮL, tak i ten stůl v rajské zahradě byl stůl. Byl vtělená STOLOVATOST.

Rozumí tomu někdo? Já, Šimon z Gdaňska, jsem tomu rozuměl bez nejmenší námahy a čím déle jsem pohlížel do toho divného světla, stále líp jsem rozuměl. Teprve teď jsem pochopil, co měl na mysli Sókratés a o co šlo Thalétovi, Hérakleitovi, Zénónovi, Démokritovi - prostě věděl jsem to, co oni nevěděli. Byl jsem šťasten. "Znám odpověď na každou otázku, vím, vím vše, tralala tralala - vím! Hned půjdu povědět těm v jeskyni, že na stěně vidí jen stíny dokonalých květin, zvířat, že si prohlížejí jen stíny, stíny," poskakoval jsem a zpíval do taktu. Byl jsem celý bez sebe radostí z toho objevu.

Běžel jsem ihned k člověku sedícímu nejblíž s úmyslem oznámit mu i všem jeho společníkům, že prohlížejí na stěně jen stíny něčeho, co existuje v mnohem krásnějším a mnohem opravdovějším světě, než je jeskyně, ve které sedí.

"Člověče, víš, že vidíš na stěně jen stíny, otoč hlavu, hele, tam jsou opravdické věci," řval jsem mu přímo do ucha a škubal ho za šaty. On se na mě podíval, ne, vlastně koukal skrz mě, jako bych byl duch - a ani ň.

Propánajána - snad jsem se neproměnil v ducha?! Rychle jsem překontroloval, mám-li všecko v pořádku. Všecko bylo tam, kde to má být: nos a uši i obě nohy. Uklidnil jsem se a bez otálení jsem začal vysvětlovat lidem v jeskyni, v jaké jsou situaci - to znamená, že jsem to chtěl udělat, ale nemohl. Teď, když už jsem se nedíval přímo do světla, měl jsem úplně prázdnou hlavu. Znova jsem věděl jen tolik, kolik bylo vidět na stěně, a mohl jsem jen uhádnout, co se stane, na základě toho, co se mi tam ukáže. Nadto jsem nevěděl zhola nic - mohl jsem se pouze spolu s ostatními bavit tím jejich hloupým hádáním.

Byl jsem zaražený a zoufalý. Rychle jsem se obrátil směrem k východu z jeskyně. Světlo pronikající sem zvenčí mne znovu obklopilo a rozsvítilo se mi v hlavě. Stejně jako předtím se mé myšlenky stávaly lehčími a jasnějšími. Byl jsem zachráněn! S úlevou jsem si oddechl. Snad se mi teď povede předat druhým aspoň trošku PRAVDIVÉHO VĚDĚNÍ.

Bohužel - stačilo, že jsem se obrátil do hloubi jeskyně, a můj rozum se znovu zatemnil; připomínal hustý, temný les - a to ještě v noci.

"Ó, já chudák!" zasténal jsem. "Co se mnou teď bude?"
Kdo jednou poznal pravdu plynoucí z rajské zahrady, jak by mohl vydržet v tmavé jeskyni?! Moje duše i celé mé já tíhlo ke světlu. "Chci do rajské zahrady!" křičela každá částečka mé bytosti.