Tokio 2001

My, děti, uděláme vše pro to, aby se hrůzy holocaustu již nikdy nemohly opakovat.

„Jen klid,“ opakovala Fumiko s úsměvem. „Slibuji, že tu budou co nevidět.“

Ale ať řekla cokoli, nic nemohlo ztlumit obrovskou nedočkavost, kterou děti od rána cítily. Stále chodily centrem sem a tam, pořád dokola pročítaly své básně, upravovaly si šaty už kdoví pokolikáté, vyprávěly si vtipy, jen aby čas uběhl rychleji. Dokonce i Maiko, která obvykle všechny napomínala a zklidňovala, byla sama jako na jehlách.

Nakonec se přece jen všichni dočkali. Jiří Brady přijel. A s ním i jeho sedmnáctiletá dcera, Lara Hana.

Děti se okamžitě utišily. Budova centra byla plná, všichni se tísnili kolem Jiřího. Podle japonského zvyku se mu ukláněli. Jiří se uklonil také. Akira Jiřímu věnoval krásný barevný věnec. Všechny děti se strkaly, aby mohly být u Jiřího co nejblíž. Slyšely o něm během posledních měsíců od Fumiko tolik, že se nemohly dočkat, až ho uvidí tváří v tvář.

Jiří, obklopen dětmi, a Fumiko s Larou, které ho držely každá za jednu ruku, uviděl Hanin kufřík poprvé po více než půl století.

Vtom ho zaskočilo neovladatelné dojetí. To je ten kufřík, který patřil jeho malé sestřičce. Tady vpravo je napsáno její jméno. Hana Brady. Jeho krásná, statečná, rozpustilá, velkorysá sestra, která měla tak ráda legraci. Musela zemřít tak mladá a takovým strašlivým způsobem. Jiří sklonil hlavu a nechal po tváři volně stékat slzy.

Za několik minut vzhlédl a zadíval se na svou dceru. Zadíval se na Fumiko, která tak dlouho pátrala po Haně a snažila se oživit její příběh a najít i jeho samotného. A viděl i tváře všech těch malých japonských dětí, tváře plné očekávání, protože Hana se pro ně stala nesmírně důležitou, blízkou a živou.

Jiří si náhle uvědomil, že jedno z Haniných přání se vlastně uskutečnilo. Stala se učitelkou. Díky ní, jejímu kufříku a celému příběhu se tisíce japonských dětí dověděly o hodnotách, které Jiří pokládal za nejdůležitější, o toleranci, úctě a soucitu. Jaký obrovský dar mi Fumiko a děti daly, pomyslel si. A jakou poctu prokázaly Haně.

Fumiko vyzvala děti, aby se posadily do kroužku. Zářila radostí, když jedno po druhém ukazovaly Jiřímu své básně a obrázky věnované Haně. Když skončily, Maiko se postavila, zhluboka se nadechla a hlasitě přednesla báseň.

Majitelkou tohoto kufříku byla třináctiletá Hana Brady.

Před pětapadesáti lety, dva dny po svých jedenáctých narozeninách, byla dne 18. května 1942 poslána do Terezína.

23. října 1944 byla přeplněným nákladním vlakem převezena do Osvětimi.

Hned poté ji odvedli do plynové komory.

Všem bylo dovoleno si s sebou vzít jen jeden kufr.

Co měla v kufru Hana?

Bylo by jí dnes šedesát devět let, ale její život skončil ve třinácti.

Jaká asi byla?

Zanechala nám jenom několik obrázků, které v Terezíně nakreslila.

O čem vypovídají?

O krásných vzpomínkách na šťastné dětství.

O jejích touhách a nadějích.

Proč musela zemřít?

Byl jen jediný důvod.

Byla Židovka.

Jméno: Hana Brady. Datum narození: 16. května 1931.

Sirotek.

My, Malá křídla, budeme její příběh vyprávět všem dětem v Japonsku.

My, Malá křídla, nikdy nezapomeneme, že je příběhem půl druhého milionu židovských dětí.

My, děti, uděláme vše pro to, aby se hrůzy holocaustu již nikdy nemohly opakovat.

Napsáno Malými křídly v prosinci 2000, Tokio, Japonsko.
Z japonštiny přeložila Fumiko Išioka.