Já jsem Bůh a nikdo jiný. (Iz 45,6) - Biblický citát na dnešní den

Sekce: Knihovna

Karen Levine

Terezín 1943–1944

Terezín přeplněnějším a stěsnanějším.

z knihy Hanin kufřík , vydal(o): Portál

Jak ubíhaly dny a měsíce, stával se Terezín přeplněnějším a stěsnanějším. Stále přijížděly další vlaky plné nových lidí. To znamenalo, že jídla bylo pro každého pořád míň a lidé slábli a stále častěji podléhali nemocem. Nejvíce ohroženi byli ti nejstarší a nejmladší.

Po roce stráveném v Terezíně dostala jednoho dne Hana naléhavou zprávu od bratra: Sejdeme se v kasárnách chlapců v šest hodin večer. Mám pro tebe úžasné překvapení.

Jiří nemohl vydržet, až Haně tu dobrou zprávu řekne. „Babička je tady! Přijela minulou noc!“

Děti byly myšlenkou na setkání s babičkou nadšené. Ale také se báli. Hanina babička byla jemná a kultivovaná žena, zvyklá na pohodlný život v Praze. Byla to právě tato štědrá babička, která jim kdysi dala koloběžky. Když ji ve velkoměstě navštěvovali, vždy jim dávala banány a pomeranče. Ale v posledních letech bývala často nemocná. Jak si poradí na tomto strašném místě? Měli o ni strach.


Děti ji našly na slamníku v přeplněném podkroví kasáren mezi dalšími starými nemocnými lidmi. Byl červenec a v podkroví bylo horko k zalknutí. Obě děti byly zděšeny tím, co viděly. Jejich jemná a elegantní babička vypadala hrozně. Její krásné bílé vlasy, v minulosti vždy pečlivě upravené, byly rozcuchané. Šaty měla roztrhané a špinavé. „Přinesla jsem ti jednu ze svých kreseb,“ spustila Hana, doufajíc, že snad přece jen probudí na babiččině tváři úsměv. Babička ale sotva pohnula hlavou. Hana začala tedy papír skládat a udělala z něj vějíř. „Odpočiň si,“ řekla babičce a snažila se vějířem vytvořit chladivý vánek. Hana byla velmi pyšná na to, že může udělat vše pro to, aby se babička cítila lépe.


Hana se brzy dověděla, že starým lidem se v Terezíně dávají ty nejmenší a nejhorší porce. Jídlo, které babička dostávala, nebylo dostačující a často bylo plné hmyzu. A nebylo možno sehnat žádné léky. Děti babičku navštěvovaly, jak to jen bylo možné, a snažily se ji povzbudit, předváděly, jakým dovednostem se naučily, jaké nové písničky znají. „Tyhle špatné časy brzy skončí,“ říkal jí Jiří. „Maminka s tatínkem na nás spoléhají, na všechny, že budeme silní,“ říkala Hana.

Za tří měsíce babička zemřela. Kromě Hany a Jiřího si toho téměř nikdo nevšiml. Smrt byla přítomná všude kolem. Spousta lidí umírala náhle, hřbitov byl přeplněný. Hana s Jiřím se k sobě tiskli, vzpomínali na šťastné časy s babičkou a plakali.


Čím víc lidí proudilo do Terezína, tím víc jich bylo posíláno dál. Byli namačkáni do vozů a posíláni kamsi na východ vstříc neznámému osudu. Zvěsti o transportech se šířily mezi terezínskými zdmi. Někteří se snažili přesvědčit sami sebe i druhé, že lidi, které vlaky odvážejí do dálky, čeká lepší život. Během doby však začaly kolovat hrozné zprávy o táborech smrti, brutalitě a masovém vraždění. Když o tom lidé mluvili, Hana si zacpávala uši.


Jednou za pár týdnů byly na všech budovách vyvěšovány hrůzné seznamy. Lidé, jejichž jména byla na seznamu, se museli do dvou dnů hlásit v montážní hale vedle nádraží.

Seznamy. Všude byly seznamy. Nacistické záznamy byly systematické a věznitelé chtěli, aby si toho byli všichni vězni vědomi. Stálým počítáním lidí a sepisováním jejich seznamů nacisté připomínali vězňům, kdo je tu vládcem. Každý věděl, že pokud na sebe upozorní, může to znamenat transport a další izolování od rodiny a přátel.

Jednoho rána, když Hana zrovna plnila své povinnosti, zazněl rozkaz, aby lidé okamžitě všeho nechali a shromáždili se na rozlehlém poli za městem. Všichni, mladí i staří. Na jejich odchod dohlížely ozbrojené nacistické stráže. Na stanoveném místě museli čekat bez jídla a vody, s pocitem, že se chystá něco neblahého. Hana s ostatními dívkami si ani nedovolily mezi sebou šeptat.


Pro Hanu bylo nejstrašnější pomyslet na to, že by ji mohli odloučit od Jiřího. Nebo od dívek z budovy L410, které už považovala za své sestry. Copak nestačilo, že jí odvezli rodiče, a to kamsi do neznáma? Anička stála vedle ní, mrkala na ni a snažila se ji povzbuzovat úsměvy. Ale po čtyřech hodinách stání Hana nemohla ovládnout zoufalství. Rozplakala se. Anička jí podstrčila maličký kousek chleba, který schovávala pod kabátem. „Sněz to, Hano,“ naléhala tiše. „Uleví se ti.“ Ale Hana nepřestávala plakat. Starší kamarádka se k ní naklonila. „Dobře mě poslouchej,“ zašeptala. „Jsi nešťastná a máš strach. Přesně takové nás chtějí nacisté vidět. Všechny. Nesmíš jim to dopřát, Hano. Nesmíš jim dát, co chtějí. Musíme být silní. Utři si slzy a tvař se statečně.“ A Hana to kupodivu udělala.

Nacističtí velitelé začali scítat vězně, ale nějak se nemohli dopočítat. Každý byl zkontrolován. Nakonec po osmi hodinách stání v řezavém větru bylo všem nařízeno vrátit se do ghetta.

Nastalo září roku 1944. Nacisté si začínali uvědomovat, že prohrávají válku. Rozhodli se tedy zlikvidovat co největší množství lidí. A seznamy s lidmi se začaly objevovat každý den. Během několika dní odjelo deset transportů směrem na východ.

Každé ráno běžela Hana k hlavnímu vchodu budovy a s tlukoucím srdcem pročítala seznamy. Jednoho dne se stalo to, čeho se obávala: na seznamu našla jméno Jiří Brady. Zachvěla se jí kolena. Sedla si na zem a rozplakala se. Jiří, její milovaný bratr, její ochránce, je poslán někam daleko na východ. Ten skvělý chlapec, nyní už mladý muž, se má hlásit u vlaku spolu s dalšími dvěma tisíci muži.

Naposledy se setkali na špinavé cestě mezi chlapeckými a dívčími kasárnami. Jiří Hanu požádal, aby ho pozorně poslouchala. „Zítra odjíždím,“ řekl. „Víc než kdy předtím teď musíš hodně jíst. Musíš využívat každé příležitosti, aby ses nadýchala svěžího vzduchu. Musíš dbát o své zdraví. Sníst i ten poslední drobeček.“

Pevně Hanu sevřel v náručí, potom jí jemně odhrnul vlasy z očí. „Slíbil jsem mamince a tatínkovi, že se o tebe budu starat a bezpečně tě přivedu domů, abychom zase mohli být všichni pohromadě jako rodina. Nechci ten slib porušit.“ Potom se ozval signál oznamující zákaz vycházení a Jiří zmizel.

Hana propadala malomyslnosti. Nemohla se smířit s odloučením od bratra. Nejdřív rodiče, teď on. Cítila se na celém světě zoufale sama. Když se ji snažily ostatní dívky utěšit, otočila se k nim zády a vykřikla: „Nemůžete mě nechat na pokoji?“

Jedině jemná Anička dokázala Hanu přesvědčit, aby jedla své skrovné příděly jídla. „Vzpomeň si, co ti říkal bratr. Musíš se teď o sebe starat sama a zůstat silná – kvůli němu.“

Za čtyři týdny se Hana dověděla, že také pojede na východ. „Zase budeme s Jiřím spolu,“ říkala každému. „Čeká na mě.“

Vyhledala Aničku. „Můžeš mi pomoci?“ požádala ji. „Až se setkám s Jirkou, chci vypadat hezky. Chci, aby viděl, že jsem se snažila splnit, o co mě žádal.“ Navzdory svým vlastním obavám se Anička rozhodla podpořit naděje své malé sestřenice. Usmála se na Hanu a dala se do práce. Z pumpy načerpala vodu a použila svůj poslední kousek mýdla, aby Haně omyla obličej a zacuchané špinavé vlasy. Kouskem hadru Haně vlasy vysušila a svázala do copánku. Štípla Hanu do tváří, aby alespoň trochu zčervenaly. Anička poodstoupila, aby se podívala na výsledky svého úsilí. Hanin obličej zářil očekáváním a nadějí. „Děkuji, Aničko,“ řekla Hana a objala svou velkou sestřenici, „nevím, co bych si bez tebe počala.“ Poprvé od chvíle, kdy Jiří odjel, zářila štěstím.


V noci Hana balila kufr. Nebylo toho mnoho: několik kousků oblečení, jeden z oblíbených výkresů z hodin výtvarné výchovy a knížka příběhů, kterou jí darovala Anička. Když byla hotova, vylezla na palandu, aby tam naposledy přespala.

Druhý den ráno se vydala společně s ostatními dívkami z budovy L410 k železniční trati. Nacistické hlídky vykřikovaly příkazy a jejich psi cenili zuby a zle vrčeli. Nikdo si nedovolil vykročit z řady.

„Kam myslíš, že jdeme?“ šeptem se Hana ptala Aničky. Nikdo nevěděl. Dívky jedna za druhou nastupovaly do temného vlaku, až byl zcela zaplněn. Vzduch byl dusný. Kola se dala do pohybu.

Vlak ujížděl pořád dál po celý den a celou noc. Bez jídla. Bez vody. A místo záchodu kbelík. Dívky neměly tušení, jak dlouhá bude jejich cesta. Hrdla měly sevřená, těla rozbolavělá, žaludky se svíraly hlady.

Snažily se utěšovat navzájem a zpívaly písně o domově. „Opři se o mě,“ řekla Anička jemně, „a poslouchej, Hano.“

Mám-li vztek víc než trošku,
že bez práce mám jenom hlad,
vzpomenu na stonožku
a jsem na světě rád.


Dívky se držely za ruce. Zavřely oči a představovaly si, že jsou někde jinde, někde daleko odsud. Každá si přestavovala něco jiného. Když Hana zavřela oči, viděla rozesmátý obličej svého silného bratra.

Najednou se uprostřed noci 23. října 1944 kola vlaku se skřípotem zastavila. Dívkám bylo nařízeno, aby vystoupily. Byly v Osvětimi.

Klející hlídka dívkám nařídila stát tiše, zpříma a bez hnutí. V ruce pevně svíral napjatý provaz, na jehož konci byl pes, velké zlověstně vypadající zvíře připravené k útoku. Zběžně si skupinu dívek prohlédl. Práskl bičem směrem k jedné dívce, která se vždycky trochu styděla za svou výšku. „Ty,“ řekl, „běž támhle, doprava!“ Práskl bičem ještě jednou, směrem k jiné starší dívce. „Ty také.“ Potom zavolal na skupinu vojáků, kteří stáli na okraji nástupiště. „Odveďte je, ihned!“ nařídil, ukazuje na Hanu a zbytek skupiny (Podle George Bradyho na nástupišti rozděloval dívky doktor Mengele.) Velké reflektory dívky téměř oslepily. „Kufry nechte na nástupišti,“ zavelel voják.

Pod bdělým dohledem zlých psů a mužů v uniformách prošly Hana a její kamarádky velkou železnou branou. Hana pevně svírala Aniččinu ruku. Minuly rozsáhlé baráky, zahlédly obličeje vězňů, které připomínaly kostlivce, viděly jejich vyzáblá těla v pruhovaných uniformách, jak nakukují ze dveří. Dívkám bylo nařízeno, aby vešly do Velké budovy. Dveře se za nimi s mohutným rachotem zavřely.


Výpis všech kapitol z této knihy: Nové Město na Moravě 1939 / Nové Město na Moravě podzim 1941 / Terezín 1943–1944 / Tokio 2001

Autor: Karen Levine

Související texty k tématu:

Holocaust, šoa, genocida
Den památky obětí holocaustu 27.1.
- Povstání z popela rwandské genocidy (Immaculée Ilibagiza)
- Hanin kufřík Příběh dívky, která se nevrátila (Karen Levine)
- Rudolf Vrba: Utekl jsem z Osvětimi
Knižní tipy k tématu holocaust, šoa:
- Psycholog Viktor E. Frankl vzpomíná koncentračn tábor: A přesto říci životu ano 
- Deníky mladé Židovky Etty Hillesum, Přervaný život
- Heslo Holokaust, holocaust v iEncyklopedie.cz

Zápas o každodenní modlitbu - P. Józef Augustyn

(19.10.2017) Již tradiční rekolekce s P. Józefem Augustynem pořádá Pastorační středisko od 10. do 11. listopadu 2017...

Bůh sám je původcem krásy, aneb podzimní variace

(14.10.2017) Boží věčná moc a jeho božské bytí je možné poznat světlem rozumu z toho, co stvořil (Řím 1,20)

Výzva ČBK k nadcházejícím volbám do PS Parlamentu ČR

(12.10.2017) Lidé dobré vůle, sestry a bratři v Kristu našem Pánu, obracíme se na Vás v době blížících se...

Modlete se za politiky, i za ty chybující

(9.10.2017) „Nemodlit se za své vládce je hřích“, řekl papež František. Mnozí možná kroutí hlavou.

Říjnové číslo časopisu pro dívky IN!

Říjnové číslo časopisu pro dívky IN!
(9.10.2017) Zveme vás k přečtení říjnového čísla.

Kurzy Alfa - kurzy o křesťanství ve vašem okolí
Chcete se dozvědět více o křesťanství? Navštivte kurzy Alfa ve vašem okolí.