Já ti pomohu, praví Bůh. (Iz 41,13) - Biblický citát na dnešní den

Sekce: Knihovna

Marie Svatošová

Svoboda a odpovědnost / modlitba sv. Františka z Assisi (19.11.2003)

Pane, učiň mě nástrojem svého pokoje

z knihy Jak to vidí Marie Svatošová

O čem si budeme povídat dnes?

To si rozhodli posluchači sami. V dopisech dali jasně najevo, že je téma vnitřní svobody hodně zajímá a že jsme ho ještě nevyčerpali. Předevčírem byl 17. listopad. To je datum, které s tímhle naším nakousnutým tématem hodně souvisí. Trochu jsem si zavzpomínala, zamyslela a taky trochu zpytovala svědomí - tak bych ráda povídala o tom.



Opět máte před sebou dopisy posluchačů a v nich některé věty výrazně podtržené - chcete na ně reagovat?

Určitě ano. Ale nejdřív vám musím říct, paní Retková, že my dvě máme těžký hřích. Řekl mi to před týdnem jeden velmi vážený pan docent. Nebudu ho tady jmenovat, abych mu nezpůsobila malér. Prý my můžeme za to, že ve středu, místo aby pořádně pracoval je hodinu nalepený na rádio.



Tak to máme opravdu těžký hřích. Ještě, že jsme na něj dvě, to ho spíš uneseme. Až pana docenta potkáte, tak ho ode mě moc pozdravujte.

Ráda vyřídím. Naštěstí ale máme v ruce něco, čím snad ten hřích vyvážíme. Třeba tenhle dopis z Rychnova n.Kn. Posluchačka tu píše: "Činíte nám ze všedních dnů svátky". To by nás z toho snad vysekat mohlo, nemyslíte?



V každém případě by to mohla být polehčující okolnost.

Víte paní Retková - já mám ráda dobrodružství. A dobrodružstvím je pro mě i to, že si tu spolu jen tak povídáme a vůbec nemůžeme tušit, kdo nás poslouchá a co mu to případně dává. Je to jako když rozsévač kolem sebe rozhazuje hrsti semínek. Některá padnou na půdu neúrodnou a nic z nich není. Jiná padnou na půdu úrodnou a z těch časem vyrostou klasy plné dalších semínek a ty pak možná vydají zase další plody. Z těch dopisů vyplývá, že i naše slova, aspoň v některých případech, zapadla do půdy úrodné. Například 57letá posluchačka ve svém e-mailu píše: "Když přijdu z práce domů, cítím se opuštěná, s pocitem samoty a bolesti. Když jsem vás poslouchala, říkala jsem si, že jste mi ukázala cestu, po které budu moci jít dále. Odpověděla jste mi na řadu otázek, které sama neumím řešit a neznám nikoho, s kým bych se o takových věcech mohla poradit."

A v závěru dopisu nás ujišťuje, že bude i nadále naší pozornou posluchačkou. To potěší, ne?



To skutečně potěší. A co tam máte dál?

Posluchačka, které před rokem v Praze pod koly auta zahynul ještě mladý, milovaný manžel, píše, že naše minulé povídání o lásce, která smrtí nekončí, vnímala jako pohlazení na duši.

A opět jeden úhledný krasopis - tentokrát od 84leté posluchačky z České Lípy. Píše: "Blíží se Vánoce a já bych velmi ráda přečetla svým dětem něco hezkého před štědrovečerní večeří. Pro tentokrát jsem si vybrala báseň o lásce, kterou přednesla pí dr. Svatošová 8.října v pořadu Jak to vidím. Báseň je překrásná a proto prosím, moc a moc prosím o její zaslání." Tak tohle potěšilo nejen mě, ale určitě i samotného autora toho textu, sv. Pavla. Napsal ho před téměř 2000 lety v dopise do Korintu, ale jak naši posluchači dokazují, je opravdu nadčasový. Stačí jenom se jím řídit a máme ráj na zemi. Co víc si můžeme přát?



To by bylo úžasné, jenže, jak se denně můžeme přesvědčovat, svět kolem nás se zatím ráji moc nepodobá. Nesouvisí to trochu i s tím, že si s tou svobodou, o které tu minule byla řeč, nevíme dost dobře rady?

Já bych řekla, že to s tím nesouvisí trochu, ale hodně. Dobře si vzpomínám na listopadové dny před čtrnácti roky, kdy jsme s manželem nevynechali ani jednu z těch demonstrací na Václavském náměstí. Těšili jsme se na svobodu, spolu s celým tím anonymním davem jsme i my skandovali "už je to tady, už je to tady" nebo "svobodu, svobodu" a zvonili jsme svazky klíčů. Byly to chvíle krásné, nezapomenutelné, protože byly plné naděje. Vzpomínám si ale moc dobře i na to, že už tehdy na tom Václaváku mi přebíhal mráz po zádech. Když jsem se rozhlédla kolem sebe, podívala se do tváří těch neznámých lidí a snažila se z nich vyčíst odpověď na neodbytnou otázku, která se mi stále vracela, říkala jsem si: "Copak si asi tak, chlapče, pod tím pojmem svoboda představuješ? Že si budeš moci dělat co chceš? Tak to snad ne!"

Netrvalo dlouho a bohužel se začalo ukazovat a dodnes ukazuje, že mnoho lidí pojem svoboda skutečně chápe takhle jednostranně a vytrženě ze souvislostí. Bohužel mnozí z nás nerespektují ani to nejzákladnější pravidlo, že svoboda jednoho člověka končí tam, kde začíná právo člověka druhého. Už si ani neuvědomují, že je na tom něco špatného. A to dokonce v situacích, kdy jde o život druhého člověka. A nemusí to být jen nějací primitivové. Zrovna před týdnem jsem se s tím zase setkala.

Byla jsem pozvána do Parlamentu na seminář o umělých potratech. Velký prostor tam dostal jeden nadprůměrně inteligentní a uznávaný univerzitní profesor. Také já si vážím jeho operatérského umění a jeho obdivuhodné zručnosti. Ale tam to končí. Jeho názor mu neberu, má na něj samozřejmě právo, ale souhlasit s ním nemohu. A protože na závěr semináře zbylo jen pár minut na diskuzi k tématu, bohužel téměř nikdo z pozvaných se nedostal ke slovu. O co šlo? Pan profesor tam uplatnil svůj oblíbený trumf, který jsem od něho už slyšela víckrát. Právo na svobodu, o které si tu povídáme, i on uznává jako velkou hodnotu. Dokonce větší než právo na život. Když tímhle argumentem před časem obhajoval v Ostravě eutanázii, pouze jsem nechápala, jak může takhle uvažovat. Vždyť rozhodne-li se svobodně vzdát práva na svůj život, automaticky se tím vzdává i té - podle jeho měřítek - nejvyšší hodnoty: svobody. Jednoduše proto, že když bude mrtvý, tak už se nikdy nemůže svobodně rozhodnout jinak, i kdyby nakrásně chtěl. Takhle nějak jsem mu to tam tehdy řekla.

Tentokrát ale pan profesor použil tentýž argument v ještě absurdnější souvislosti a navíc své tvrzení podtrhl připomínkou hrdinství Jana Palacha. Je pravda, že Jan Palach se svobodně rozhodl obětovat život. Ale obětoval život svůj a obětoval ho za druhé. Vůbec jsem nechápala, jak může někoho napadnout srovnávat tyhle dvě věci. V případě potratu sice matka taky na základě svobodného rozhodnutí obětuje život - ale ne svůj. Obětuje život druhého člověka. Neříkám to proto, že bych si troufala někoho soudit. To mi nepřísluší. Mně jde teď spíš o to upozornit na absurdnost takové argumentace a doložit na konkrétním příkladu, že svoboda jednoho člověka skutečně končí tam, kde začíná právo člověka druhého. A taky, že tohle základní pravidlo zdaleka není jasné všem.



Možná je to tím, že málo přemýšlíme. Anebo nechceme slyšet, že mít svobodu zároveň znamená mít odpovědnost.

To je přesně ono. Čím víc mám svobody, tím větší mám odpovědnost. A jestliže tohle nerespektujeme, sami sebe odsuzujeme k životu v džungli. Tam platí zákony jiné. Zákony džungle. Zákony zvířecí. Lidský druh ale, na rozdíl od všeho ostatního stvoření, dostal do výbavy jednu úžasnou schopnost. Tahle schopnost má jméno: svědomí. Svědomí provází člověka na každém kroku celým jeho životem a jasně mu říká, co je dobré a co je zlé. Umožňuje mu rozhodnout se učinit v dané situaci to nejsprávnější rozhodnutí. Umožňuje, ale nenařizuje. Je plně na každém jednotlivém člověku, zda ho poslechne nebo neposlechne. Za své svobodné rozhodnutí však přebírá plnou odpovědnost se všemi důsledky. Hlas svědomí je naprosto jednoznačný a můžeme se na něj spolehnout. Ale jenom za předpokladu, že je zralé, že je pěstované, že je vytříbené. A to není samo od sebe. Na tom je zapotřebí soustavně celý život pracovat. I tady totiž platí - co se nepoužívá, to zakrní.



To je jistě pravda. Ale já bych se ještě vrátila o těch čtrnáct let zpátky. Na to Václavské náměstí. Bylo plné lidí, kteří se těšili na svobodu. V těch dnech se opravdu zdálo, že potáhnou za jeden provaz a že ten "zemský ráj", o kterém tam zpívali v hymně, mají téměř na dosah ruky. Měli nebo neměli?

Já bych řekla, že měli. Nemám na mysli ráj nebeský, ten je samozřejmě zde na zemi nedosažitelný - ale aspoň se máme na co těšit. Mám na mysli ten ráj pozemský, o kterém se zpívá v hymně Kde domov můj. Prostě hezké podmínky pro každodenní život docela obyčejných lidí. To se nám zatím moc nepovedlo.



Otázka je proč. V čem vidíte vy hlavní příčinu toho našeho společného nezdaru?

Každý z nás, každý člověk na téhle planetě, úplně každý v historii celého lidstva se narodil jako originál, se svým jedinečným neopakovatelným posláním. To je úžasná věc a stojí za to ji domyslet, protože teprve pak si budeme jeden druhého patřičně vážit. To je základ - úcta k druhému člověku a k jeho jedinečnosti. Proč? No protože se jeden bez druhého neobejdeme. Potřebujeme se navzájem. Jeden k druhému máme odpovědnost. Svoboda a odpovědnost jsou dvě strany téže mince. Za symbolickou minci, na které je z obou stran vyražena svoboda a žádná odpovědnost, nejenže nekoupíme dvojnásobnou svobodu, ale my za ni nekoupíme nic, protože je to neplatný zmetek. Natož abychom za ni koupili vstupenku do ráje. Bez odpovědnosti každého jednoho z nás to zkrátka nepůjde. A nedělám si iluze, že to za nás vyřeší nějací politici.

Ten ráj si taky můžeme představit jako krásnou mozaiku, ve které je každý z nás jedním z mnoha kamínků. Sice pouze jedním z mnoha, ale zato jedinečným, nenahraditelným. Kdyby můj kamínek v mozaice chyběl, už by nebyla dokonalá. Žádný jiný do toho místa nepasuje - tvarem, barvou - prostě každý z nás je svým způsobem nenahraditelný. A tady někde vidím příčinu toho našeho společného nezdaru. Mnoho kamínků v naší společné mozaice chybí, protože neděláme to, co nám svědomí říká, že dělat máme a naopak děláme spoustu toho, co bychom dělat neměli. Často myslíme jenom na sebe, maximálně na svou rodinu, ale nemyslíme na druhé. Silní požírají ty slabší, tak jako v té džungli.



Tohle jste měla na mysli tehdy na tom Václaváku, když, jak jste řekla, vám běhal mráz po zádech?

Tam mě děsil hlavně ten dav. Ta anonymní masa. Masa totiž nesnese jedinečnost. Frankl výstižně říká, že masa je souhrn odosobněných bytostí. Problém je v tom, že člověk, který hledá útočiště v mase, v davu, má okamžitě pocit, že se tím zbavuje své odpovědnosti. Jedinečnost a vlastní svoboda se tam ztrácejí a člověk se otrocky připodobní mase a davu. Tam už není jedinečným kamínkem v krásné mozaice, ale spíš se podobá dlažební kostce na chodníku. Vypadne-li, strčí se tam kostka jiná, k nerozeznání od té původní. Chodník nemá estetickou hodnotu jako má mozaika, má pouze hodnotu užitnou. S masou je to stejné - ta zná pouze užitečnost člověka, nezná jeho hodnotu skutečnou, jeho důstojnost a jedinečnost. Pud splynout s davem a zbavit se tak odpovědnosti můžeme pozorovat leckde. Fotbalovými fanoušky počínaje a reklamními nebo volebními kampaněmi konče. Ani si při tom neuvědomujeme, že tyhle věci, tak jako veškerá masová kultura smrtelně ohrožuje původnost a jedinečnost každého jednoho z nás. V davu se zdánlivě odpovědnosti zbavíme. Ale pouze zdánlivě. Odpovědní za své jednání (případně nejednání) samozřejmě zůstáváme i nadále. Ale čeho se v davu zbavujeme skutečně, to je svoboda, po které jsme na tom Václaváku tolik volali.



Takže aby se nám to nestalo, musíme se snažit být každý tím jedinečným kamínkem v té jedinečné lidské mozaice a ne pouhou dlažební kostkou, která se nehodí k ničemu jinému, než aby se po ní šlapalo. Jenže ve společnosti, ve které žijeme, je to jakoby promíchané.

Vždycky je to promíchané a proto to není jednoduché. Svět není černobílý. Jsme jenom lidi, nejsme andělé a v každém z nás je směsice dobra i zla. V každém. Jenom ten poměr dobra a zla se v jednotlivých lidech liší podle toho, jak moc a jak důsledně se řídí hlasem svého svědomí. Frankl tvrdí, že na zemi existují jen dvě lidské rasy, pouze tyto dvě: rasa lidí slušných a rasa lidí bezcharakterních. A tyhle dvě rasy jsou rozšířeny všude, pronikají a mísí se do všech skupin lidí. Žádná skupina není složena výlučně z osob slušných nebo výlučně z osob bezcharakterních. Frankl mluví ze zkušenosti. I v koncentráku zažil bachaře, kteří se snažili, v rámci svých možností, vězňům jejich úděl aspoň trochu ulehčit. A naopak mezi vězni se našli kolaboranti a neřádi, kteří se neštítili ubližovat svým spoluvězňům.

Není to nic nového pod sluncem. Bylo to tak vždycky. Dokonce i mezi apoštoly. Ježíš nevypisoval žádný konkurz na apoštoly, nedělal žádné tříkolové výběrové řízení. Prostě oslovil normální lidi, například rybáře na pobřeží, a tak si dal dohromady tým svých prvních učedníků a nejbližších spolupracovníků: dvanáct apoštolů. Mezi nimi byl Petr, který ho ve slabé chvíli zapřel - ovšem pak toho litoval a v dalším životě to své selhání napravil. Našel se ale mezi nimi i Jidáš, který Ježíše prach sprostě zradil, resp. prodal za mizerných třicet stříbrných. Bohužel na rozdíl od Petra svého hanebného činu nelitoval a co je ještě horší, nevěřil, že by mu to Ježíš odpustil. Jak známo, špinavé peníze zahodil a šel se oběsit.

Mezi apoštoly bychom asi zrádce nečekali a naopak někde jinde zase nečekáme lidi slušné. Ale ono to může být docela jinak. Za totality například jezdívala spousta mladých lidí na faru do Příchovic. Stovka i víc mladých o každém víkendu, o prázdninách, na Silvestra - to se prostě utajit nedalo. Všichni to věděli a moc dobře to věděla i církevní tajemnice na okrese, která byla placená za to, že takové věci uhlídá, ohlásí je výš a nebude to v žádném případě trpět. V náplni práce měla pravidelné, nebo spíš nepravidelné kontroly, jakési přepadovky. Nikdy oficiálně předem nehlásila, kdy na kontrolu přijede, to si ve své funkci dovolit nemohla. Ale pokaždé se předem pana faráře telefonicky zeptala, jestli se zítra někam nechystá, aby nevážila cestu zbytečně. Pan farář mládež ráno vyexpedoval na celodenní túru po horách, kontrola dopadla dobře, a tak to procházelo celá dlouhá léta až do konce totality. Všude se najdou lidé dobří i špatní. Jsou mezi mladými, jsou mezi staršími, jsou ve všech národech, ve všech skupinách - zkrátka jde to, jak se dnes říká - i napříč všemi politickými stranami. Jednoduše proto, že odpovědnost zůstává na každém jednotlivci zvlášť. Tu nám nikdo neodpáře. A to je taky důvod, proč jsem nikdy nevstoupila do žádné politické strany a nikdy do žádné nevstoupím. Představa, že by mě někdo nutil hlasovat pro to, na čem se shodla většina a já s tím nesouhlasím, je pro mě naprosto nepřijatelná. Takže by mě stejně brzy vyloučili.



Od 17. listopadu, kdy se nám nabídla nová šance vybudovat si aspoň ten ráj pozemský, uběhlo 14 let. Moc se nám to nepovedlo, ale ono se to nepovedlo ani těm generacím před námi. A to už tu máme třetí tisíciletí po Kristu. Takže času na to mělo lidstvo dost. Asi to opravdu není tak jednoduché. Co myslíte?

No, kdybyste tuhle otázku položila sv. Františkovi z Assisi, který žil ve 13. století, nejspíš by vám řekl, že to není nijak těžké. Stačí jen, aby každý z nás upřímně a poctivě usiloval o to, co on zformuloval do slov modlitby, kterou si sám složil. Kdysi jsem si ji opsala z některé z těch mnoha mých knížek z KNA, ale bohužel už přesně nevím z které. Zpaměti ji neumím, ale mohu vám ji přečíst:
Pane,
učiň mě nástrojem svého pokoje,
kde je nenávist, ať přináším lásku,
kde je urážka, ať přináším odpuštění,
kde je nesvornost, ať přináším jednotu,
kde je omyl, ať přináším pravdu,
kde je pochybnost, ať přináším víru,
kde je zoufalství, ať přináším naději,
kde je temnota, ať přináším světlo,
kde je smutek, ať přináším radost.
Amen

No řekněte, paní Retková - není to jednoduchý návod na budování ráje na zemi?



Hlavně je moc krásný. Jenom si myslím, že vám teď nezbude, než ho na kopírce mnohokrát rozmnožit, protože opět můžete očekávat dopisy posluchačů, kteří si o něj napíší.

Jen ať napíší. Já jim jej ráda pošlu.


Výpis všech kapitol z této knihy: Jak je v Česku rozšířena domácí péče o dlouhodobě nemocné či umírající? / Záznam rozhovoru z ČRo Hradec Králové 26.2.2006 / Kdo je pro Boha V.I.P.? / Aby bílá byla bílá / Anděl s botami / Bílé vrány / Štěstí? Smůla? Kdo ví?! / Stačí opěrný bod, páka a hej rup / Nebojte se! / Dva lotři těchto dnů, / Všechno je naopak / Naše pusa je jako hlaveň kulometu / Dvě mouchy jednou radnou / Rošťák hodný následování / Poslanecký plat – Jidášův měšec? / Ohlášená neohlášená inventura (29. 12. 2004) / Možná i to slunce v duši se objeví (15.12.2004) / Čert nikdy nespí (1.12.2004) / Různé motivy k emigraci (17.11.2004) / Leží štěstí za kopečky? (3.11.2004) / Původně jsem chtěla zvolit veselejší téma (20.10.2004) / Je problém rozlišit, které z knih přicházejí na pult z Boží vůle a které z Božího dopuštění... (6.10.2004) / Živý odkaz zavražděného kněze (aneb: mimo mikrofon 8, 22.9.2004) / Na kopec ! (Aneb: mimo mikrofon 7, 8.9.2004 ) / Je odpočinek právem, anebo povinností člověka? (aneb: mimo mikrofon 6, 23.6.04) / Když Bůh mlčí (aneb mimo mikrofon 5, 9.6.2004) / Letnice - svátek skutečné plnosti života (záznam rozhlasového pořadu 26.5.2004) / Jestli jsi, Bože, dej se mi poznat ! (aneb: mimo mikrofon 4, 12.5.2004) / Nezbytná podmínka štěstí (aneb: mimo mikrofon 3, 28.4.2004) / Co je to štěstí (aneb: mimo mikrofon 2, 14.4.2004) / Kdo hledá, najde, aneb POKRAČOVÁNÍ pořadu (ale MIMO MIKROFON 1, 31.3.04 ) / Kde se stala chyba? Aneb proč Dr. Svatošová JIŽ NENÍ ZVANÝM HOSTEM do pořadu Host do domu (17.3.2004) / Sodoma a Gomora a desítka spravedlivých (3.3.2004) / Internet a senioři / Modlitba Tomáše Mora (18.2.2004) / Záznam internetového rozhovoru na www.vira.cz z 10.2.2004 / Krása stáří / Modlitba dříve narozeného (4.2.2004) / O modlitbě (21.1.2004) / Věda a víra / Interview s Bohem (7.1.2004) / Vánoce / Porod o půlnoční v africké buši (17.12.2003) / Advent / Kde se vzala radost (3.12.2003) / Svoboda a odpovědnost / modlitba sv. Františka z Assisi (19.11.2003) / Vnitřní svoboda / Odpuštění (5.11.2003) / Dobrá kniha / Dušičky (22.10.2003) / Jak ten čas letí / Přítomný okamžik (8.10.2003)

 


Marie Svatošová - citáty a modlitbyMUDr. Marie Svatošová (* 1942)
www.vira.cz/svatosova

Do roku 1990 praktická lékařka. 1990 opouští ordinaci, aby realizovala myšlenku hospice, kterou zná ze samizdatové literatury. Roku 1993 zakládá Sdružení Ecce homo pro podporu domácí péče a hospicového hnutí. 8.12.1995 je pak otevřen první český hospic v Červeném Kostelci. Marie Svatošová je ale známa nejen jako iniciátorka hospicového hnutí, ale také jako autorka řady článků a publikací. Čtenářsky nejúspěšnější je její knížka "Hospice a umění doprovázet", která vyšla v několika vydáních v nákladu několika desítek tisíc výtisků... Další dostupné tituly Marie Svatošové naleznete zde.
- Na webu vira.cz proběhl s Marií Svatošovou i online rozhovor na téma: Může mít život smysl i v nemoci a umírání?. - Na webu vira.cz naleznete i její zajímavý text o eutanazii...
- 15-ti minutové představení Marie Svatošové na ČT 24 ke shlédnutí on-line

 

Vánoce z různých úhlů

Vánoce z různých úhlů
(21.12.2017) Vánoce - informace, koledy, omalovánky, mp3, recepty

Betlémské světlo

Betlémské světlo
(21.12.2017) Informace, rozvoz, mapa, historie, náměty, fotogalerie, kontakt. (odkaz na betlemskesvetlo.cz)

Když Bůh mlčí – nyní i jako audiokniha

Když Bůh mlčí – nyní i jako audiokniha
(12.12.2017) Když naše modlitby narážejí jakoby na zavřené nebe….

Jak obdarovat i někoho opravdu potřebného

(7.12.2017) Každý rok rostou hromady dárků, které nakonec skončí někde v šuplíku. Může to vypadat i jinak....

Adoptuj si politika

(4.12.2017) Modlitební iniciativa, která místo neustálé kritiky a odmítání politiky chce podpořit postoj, který bude...

Kurzy Alfa - kurzy o křesťanství ve vašem okolí
Chcete se dozvědět více o křesťanství? Navštivte kurzy Alfa ve vašem okolí.