Učte se ode mě. (Mt 11,29) - Biblický citát na dnešní den

Sekce: Knihovna

Václav Vaško

Ruzyňská kartouza

Politickým vězněm

z knihy Ne vším jsem byl rád , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Pátého února 1953 jsem se vrátil jako obvykle v sedm ráno z noční. Celé dopoledne jsem byl neklidný, a tak se mi až po obědě podařilo usnout. Probudil mě silně rozrušený táta: "Václave, jsou tady páni od estébé." Nestačil jsem se vzpamatovat a už stáli dva z nich nade mnou:
"Jste pan Václav Vaško, narozený 26. dubna 1921?" "Ano."
"Oblečte se, potřebujeme se vás na něco zeptat."

Jeden z pětice estébáků v civilu mě doprovodil do koupelny, počkal u pootevřených dveří záchoda, nedovolil je zavřít, a stál při mně, dokud jsem si nedooblékl zimník. Nenamítal, abych se šel rozloučit do pokoje s rodiči. Máma i táta stáli uprostřed, soudruzi přecházeli sem a tam, nikdo ani slovo.

S rodiči jsme se objali a políbili, udělali mi křížek na čelo. Táta řekl: "Jsem na tebe hrdý," a máma: "Hlavně nezraď," a pokusila se o úsměv. Na psacím stole jsem v té chvíli zahlédl adresář. Očima jsem ukázal tím směrem, maminka pochopila a adresář zachránila.

"Ve jménu zákona jste zatčen," řekl mi velitel zásahu, když mě usadil do auta a podal neprůhledné brýle, abych si je nasadil. Podle toho, jak auto zatáčelo, jsem pochopil, že jedeme do Ruzyně. Ospalost mě přešla. Ovládly mě dva protichůdné pocity, strach a úleva, že zatčení mám za sebou.



Uvítání

Dojeli jsme. Zaskřípěla vrata. "Vystupte!" Někdo mě popadl za loket a vedl přízemní chodbou. Vstoupil jsem do místnosti, zabouchly dveře, zarachotily klíče, mohl jsem si sundat brýle. V místnosti několik uniformovaných příslušníků StB. Na stůl jsem musel vyložit vše, co jsem měl v kapsách. Podpisem jsem stvrdil, že jsem správě věznici odevzdal do úschovy peníze, snubní prsten a svršky, ve kterých jsem byl dodán.

Po osprchování si mě dva dozorci důkladně prohlédli, dostal jsem oblečení z pytloviny – blúzu a padající kalhoty, též zapáchající pantofle. Zapsali si mě do knihy příchozích pod číslem, které jsem zapomněl a které mně mělo nahradit jméno. To prý nesmím nikomu říct, jinak že budu kázeňsky potrestán. Z věcí jsem si mohl ponechat brýle a kartáček na zuby, který jsem si prozíravě vzal z domu. Dostal jsem tři tenké deky, minikapesník a ručník, kterým jsem si musel zavázat oči. Pak mě opět někdo vedl chodbou ke katru. Jako štafetový kolíček si mě u katrů předával dozorce dozorci. Poslední mě vsunul do ledové cely se slovy: "Vejděte a sundejte si ručník." Oslepilo mě světlo.

Dozorce byl mladý a nevypadal děsivě. Řekl, že budu-li něco chtít, abych se postavil tři kroky proti dveřím, zvedl pravou ruku a čekal, až se otevře okénko ve dveřích, pak že mám stručně říct, co si přeji. Deky jsem si měl složit a položit do kouta pod oknem. Kapesník na deky. "A dejte mi kartáček na zuby a brýle, až je budete potřebovat, budou vám vydány." Zabouchl dveře a zamkl.



Cela

V levém rohu u dveří na stupínku "turecký záchod". Nad ním trubička, vodovod, jak se ukázalo. Vodu zvenčí spouštěl a záchod splachoval na požádání dozorce. Do stěny vlevo byla zapuštěna tři prkýnka: výše stoleček jako ve vlaku, níže sedátka. Naproti dveřím, vysoko nad podlahou, okno s matným sklem, za ním mříže. Nepříjemně odtud táhlo. Že se dalo zavřít, jsem zjistil až druhého dne. Radiátor pod oknem hřál, tak, že nemrazil. Ve zdi vpravo dvě oplechované sklápěcí postele.

Strašně se mi chtělo spát! Rozložil jsem na zem deky a ulehl. Rozletěly se dveře. "Vstát!", zařval bachař. "A okamžitě složte deky a dejte je na místo!" Učinil jsem tak, ale nebyl spokojen: "To jste nebyl na vojně?"
"Byl, za slovenského povstání a tam jsme se to neučili." "Nebuďte drzý!" Nicméně mi ukázal, jak skládat deky.
Pak byl nějakou dobu klid. Sedl jsem si na sedátko, přemáhal spaní a pošilhával po špehýrce, kterou co chvíli někdo nahlížel. Znervózňovalo mě to a dodnes se necítím dobře při nezavřených dveřích a večer při nezastřených oknech.

Po nějaké chvíli, neměl jsem, zdání, kolik může být hodin, se do cely vřítili dva dozorci. Chtěl jsem se hlásit, jak jsem byl poučen, ale nestáli o to: "Uhněte!" Nebylo kam, než na záchodový stupeň. "Neohlížejte se!" Podle zvuku jsem pochopil, že do zdi uzavírají sedátka a stoleček a ze zdi spouštějí železnou pryčnu. Vše bylo dílem okamžiku. Konečně si mohu lehnout! Ale kdepak, musel jsem počkat na zvukové znamení.



Výslech

Zkřehlý zimou jsem se zamotal do dek a usnul. Rány pěstí do dveří: "Jak to ležíte?! Lehněte si na bok, obličejem ke dveřím! A ruce ven z deky!" Měl starost, abych si nepodřezal žíly. Čím asi? Opět jsem usnul, přestože silná žárovka svítila dál.

"Vstaňte!" křikl jiný strážný. Stál nade mnou a podával mi ručník: "Zavažte si oči!" Zavázal jsem si je. Popadl mě za paži a dovedl ke katru, kde mě předal někomu dalšímu. I ten mne popadl za paži a manipuloval mnou jako koloběžkou. Upozorňoval: "Pozor, schod!" - "Výtah." - "Vystoupte." - "Tři schody dolů." Celou cestu jsem prosil o Boží smilování, o přímluvu Matky Kristovy a "Svatý Michale archanděli, braň mě v boji, proti zlobě a úkladům ďáblovým buď mi záštitou!"

Zastavili jsme. Odemknul dveře, vsunul mě do místnosti, popošel pět kroků a zavelel: "Sundejte si ručník!" Dnes si už nedovedu vybavit muže, v jehož moci jsem se ocitl. Byl v civilu a čtyřicítku ještě neslavil. Oči měl rentgenové, jako všichni od jeho řemesla. Prohlíželi jsme se navzájem. On mě jistě neviděl poprvé, předpokládám, že špehýrkou nahlížel do mé cely a čekal, až usnu, aby mě vzápětí nechal vzbudit.

"Posaďte se!" V koutě místnosti vsazené do zdi trojuhelníkové prkýnko. Sedl jsem si.
"Tak abychom se představili. Já jsem váš referent." Odmlčel se a pozoroval, jaký to na mě učinilo dojem. Po chvíli: "Jak se jmenujete?"
Řekl jsem své číslo.
"Ne číslo, vaše jméno chci."
"Nesmím ho nikomu říct."
"Ale já jsem váš referent, mně to musíte říct."
Bylo logické, co říkal, přesto jsem si nebyl jist, zda neprovokuje. Nevěř mu, nevěř zde na logiku, vše je podvod, blýskalo mi hlavou. Přesto jsem řekl: "Jmenuji se Václav Vaško."
"No vidíte, že to jde. Narozen?"
"Šestadvacátého čtvrtý tisíc devět set dvacet jedna ve Zvolenu."

Když jsme vyčerpali bez problémů mé nacionálie, zeptal se: "Víte, kde jste?"
Odpověděl jsem, že nevím, ačkoli jsem si byl téměř jist, že v Ruzyni.
"Jste," odmlčel se, pak slavnostně: "na Hlavní správě Státní bezpečnosti v Ruzyni." Pauza a hypnotizující pohled.
Podařilo se mi neuhnout očima. Ruzyně! To mělo zvuk! Jako za nacistů Pečkárna.

Z termosky si nalil do hrníčku čaj a pořád na mě hleděl. Konečně se napil a pronesl klasickou otázku, kterou, jak dnes vím z různých memoárů, dávali vyšetřovatelé StB, stejně jako gestapáci, na začátku výslechu: "Víte, proč jste zde?"
"Ne," řekl jsem, i když po procesech s Mádrem a Zvěřinou mi bylo jasné, že to bude kvůli Katolické akci.

"Tak vy nevíte? Vy máte ovšem čisté svědomí! Viďte? Podívejte," vstal od stolu, otevřel velkou plechovou skříň a gestem pravé ruky přešel několik hromádek naskládaných spisů, "to vše je o vás a vašich komplicích. S kýmpak jste se stýkal?"
Tuto otázku jsem čekal. O kom vědí, o kom ne? Mají můj adresář, podařilo se ho mamince schovat? Bože, jen ať nikomu neuškodím, opakoval jsem si vytrvale od chvíle zatčení.
"Vy nevíte, s kým jste se stýkal?"
"Samozřejmě že vím, ale přece nechcete, abych vyjmeno
vával stovky lidí, s kterými jsem kdy přišel do styku?"
"Jen do toho, my si už vybereme!"
Mlčím.
"Mám vám pomoct? Buďte přece chlap!"
Nezraď, nezraď, říkal jsem si v duchu.
"Hergot, chlape, nemlčte pořád. Snad si nemyslíte, že nevíme, jaké jste měl styky!"

Nikdy jsem nemyslel, jak je těžké neodpovídat na otázky a mít přitom nutkání říct všechno, co vím.
"Tak to zkusíme jinak. Říkají vám něco jména: Silvester Krčméry nebo Vladimír Jukl?"
"Ano," zaslechl jsem, jak se mi rozvázal jazyk. Nakonec, proč to neříct, nemá přece smysl zapírat nos mezi očima. Kromě toho oba byli už dávno zatčeni a Jukl měl dokonce po procesu.
"Odkud je znáte?"

To jsem si mohl myslet, že odpověď na jednu otázku uvolní stavy pro desítky dalších. Nicméně už ve větách odpovídám: "Krčméryho znám od dětství z Banské Bystrice a Jukla ze studií v Bratislavě."
"Vy jste spolu studovali?"
"Ne, on byl na přírodních vědách a já na vysoké obchodní." "Ale někde jste se přece museli setkat, ne?"
"To si nemohu pamatovat, byli jsme prostě přátelé." "Nebylo to náhodou na Jakubově náměstí v ústředí Sdružení katolické mládeže?"
"Je to možné."
"Vy jste byl členem Sdružení, nebo jste tam snad za někým
chodil? Jen si vzpomeňte!"
Dlouhé ticho. V duchu jsem se modlil, jako už pokolikáté v této dlouhé noci. Fixoval mě pohledem Já bloudil očima po místnosti a rozvažoval, zda má smysl hrát si na nechápavého, když vím stejně dobře jako on, že jsem tady v nějaké souvislosti s profesorem Kolakovičem. Nadechl jsem se, odkašlal a ne svým hlasem řekl: "Zřejmě máte na mysli profesora Kolakoviče. Tak ano, za ním jsem tam chodil."

"To vám to trvalo! Vstaňte a zavažte si oči."
Odvedl mě ke katru "mé" chodby. Dozorce, který mě uvedl do cely, jsem se zeptal: "Kolik je hodin, prosím?"
"Ještě jednou se na něco zeptáte a půjdete do korekce!" Svalil jsem se na lože Záhořovo a v předepsané poloze rázem usnul. Kolik asi minut jsem spal, deset, dvacet?



Všední ruzyňský den

Budíček. A začíná všední ruzyňský den. Pořadí léty propracovaných úkonů zrůdné estébácké rutiny si už nepamatuji, denně se však opakovalo totéž: Dozorce ve dveřích, hlášení. Do rukou dostávám ručník, kartáček na zuby, čtyři toaletní papírky,"ranní toaleta. Pak jako večer: dva dozorci se vřítí do cely, uskakuji na záchod, bleskově zavírají postel a sklápějí židli a stolek. Následuje snídaně položená jako psovi v plechovém šálku na zem. V šálku je záhadná černá, ale příjemně teplá tekutina a na příklopu kousek chutného chleba. Po dalším otevření dveří zakrývá výhled na chodbu dozorce s poznámkovým blokem a tužkou v rukou: "Přání, stížnosti?" Než jsem se vzpamatoval, byl pryč. Pak se dveře otevřely k obědu a večeři a nakonec k přestavění "obývací" místnosti na "ložnici".

V mém prvním ruzyňském dnu se dveře otevřely mimořádně ještě dvakrát. Poprvé mě odvedli k fotografovi. Posadili mě do křesla, cvak, a byl jsem zvěčněn en face, pootočení i s křeslem, cvak, a byl jsem zvěčněn z pravého profilu, cvak a ještě z levého. Můj trojportrét mě pak provázel, nalepen na první stránce mého osobního spisu, k soudu, a pak z věznice do věznice a z tábora do tábora. Po druhém mimořádném otevření dveří mě odvedli k lékaři. S úzkostí jsem očekával, že mně píchne skopolamin, po kterém se prý oběť stane hříčkou v rukou vyšetřovatele. Ostatně, kdo ví, zda jsem už jednu dávku nedostal v ranní "kávě". Lékař se mě zeptal, zda jsem zdráv, běžně mě prohlédl a sestra zvážila.

Po večerce opět, jen co jsem usnul, výslech. Tak tomu bylo čtrnáct nocí po sobě. Jen výslechy byly o něco kratší než poprvé. Točily se kolem Kolakoviče, Moskvy a kroužku Katolické akce "Rodina". Z noci na noc přibývalo jmen, o kterých jsme mluvili, přestože jsem se řídil zásadou, že neřeknu jediné jméno, které by nevyslovil napřed referent. Doufám, že jsem neřekl nikdy nic, co by StB nevědělo už odjinud.

I když jsem se při výsleších snažil zmobilizovat veškerou vůli a mozek, musel jsem především přemáhat spánek. Přes den mi padala hlava na stolek. Křičeli na mě. Podepíral jsem si hlavu, ale zavíraly se mi oči. "Nespěte!", řval neznámý za dveřmi. Musel jsem chodit, nanejvýš stát. Spal jsem vestoje. Byla mi zima a měl jsem hlad. Při výslechu jsem se aspoň trochu ohřál. Poručík Kropáček jeho jméno jsem zjistil, když jsem se připravoval k rehabilitaci - popíjel po příkladu sovětských poradců čaj a jedl vánočku. Sbíhaly se mi sliny. Omlouval se: "Promiňte, ostýchám se vám ji nabídnout, už není čerstvá."

Musel bych si moc vymýšlet, kdybych chtěl dát dohromady mé nekonečné "besedy" se soudruhem Kropáčkem. Jeho otázky, mé odpovědi, jeho výhrůžky, má mlčení, jeho lži, mé vytáčky, ale i lži: "Nevím. - Nepamatuji se. - Nebyl jsem tam."



Trestný čin - velezrada

V soudním archivu jsem v roce 1969 našel příkaz k mému zatčení. Byl vydán v den mého zatčení (5. 2. 1953). Cituji: "Zjistila jsem po prozkoumání materiálu o protistátní a špionážní činnosti dnes již odsouzených osob, že JUDr. (nejsem JUDr.) Václav Vaško, nar. 26. 4.1921, Zvolen, národnosti české, státní občanství československé, ženatý, římský katolík, je podezřelý z provádění špionážní činnosti ve prospěch Vatikánu. Odsouzený N. N. (neuvádím jeho jméno, protože vím, že ho ve vyšetřovací vazbě přivedli bitím i jinak do takového stavu, že si vůbec neuvědomoval, na co se ho ptají a co říká) vypovídá: 'Od Kolakoviče po jeho příjezdu z SSSR jsem se dověděl, že vybídl Vaško, aby se dostal na naše vyslanectví v SSSR s tím, aby pracoval mezi tamním obyvatelstvem ve prospěch římskokatolické církve a tím připravoval půdu pro politiku Vatikánu. Kolakovič jej doporučil na římskokatolického kněze v kostele sv. Vavřince (omyl, sv. Ludvíka) v Moskvě z toho důvodu, aby provázel s ním spolupráci v Katolické akci a s dalšími osobami, které by byly do této akce zapojeny. Vaško tento úkol splnil.' V dalším materiálu je usvědčován z rozvratnické práce mezi mládeží a ze styku s osobami, které tuto činnost řídily."

Ruzyně nebyla spokojena s průběhem mých výslechů, proto Hlavní správa StB, Praha-Ruzyně žádala Generální prokuraturu celkem třikrát o souhlas k mému ponechání ve vazbě: "Jmenovaný dosud přiznal, že prováděl nepřátelskou činnost proti lidově demokratickému zřízení, a to společně s N. N. (t.č. odsouzeným), agentem Vatikánu Kolakovičem a dalšími. Dosud však popírá to, že byl vyslán do SSSR právě Kolakovičem za účelem vytváření sítě pro spolupráci s Vatikánem, z čehož jej usvědčuje právě zatčený N. N. Dále dosud popírá svoji rozvratnou činnost mezi mládeží. Proto jest nutno prodloužiti lhůtu vyšetřovací vazby."

První sérii výslechů uzavřel poručík Kropáček protokolem o mé výpovědi dne 23. února 1953. Nešlo ovšem o mou výpověď, ale o ruzyňskou interpretaci mé výpovědi. Prý jsem doznával:
"Prováděl jsem nepřátelskou činnost proti lidově demokratickému zřízení v Československu. Společně s dalšími osobami, které byly rovněž nepřátelsky zaměřeny proti lidově demokratickému zřízení v ČSR, jsem rozvracel a narušoval lidově demokratické zřízení v Československu. Již v r. 1943 jsem docházel do ústředí Sdružení katolické mládeže v Bratislavě, kde v té době působil dr. Tomislav Kolakovič, agent Vatikánu. Jednalo se o kroužky, které byly vedeny Kolakovičem a účelem jejich bylo, aby byla podchycena mládež římskokatolického vyznání pro vatikánskou Katolickou akci a proniknutí do prostředí, ve kterém se tato mládež pohybovala. Do těchto kroužků jsem docházel až do mého odchodu do Banské Bystrice, kde jsem se v r. 1944 zúčastnil slovenského povstání. Do Banské Bystrice jsem odjel s Kolakovičem a Juklem.

Byl jsem informován, že účelem Kolakovičovy cesty do SSSR je navázání neoficiálních rozhovorů s kompetentními činiteli sovětské moci o případném jednání o dorozumění mezi SSSR a Vatikánem. Skutečný účel jeho cesty mi není znám. S Kolakovičem jsem se setkal v květnu 1945, po osvobození, v Košicích. Toto bylo ještě před jeho cestou do SSSR. Sdělil jsem Kolakovičovi, že bych nejraději přijal místo v ministerstvu zahraničních věcí a tento mně také doporučil, abych do služeb ministerstva zahraničí vstoupil. Jaký měl Kolakovič zájem, abych vstoupil do ministerstva zahraničí, nevím, neboť Kolakovič mně nic otevřeně neřekl. Popírám, že bych dostal od Kolakoviče nějaké bližší úkoly pro svou službu v ministerstvu zahraničních věcí."


Nejzávažnější ze všeho je první odstavec, který vyšetřovatel sestavil tak, aby byla alespoň slovy naplněna skutková podstata trestného činu velezrady. Dlouhé hodiny jsme se přeli, než
jsem, nevím v kolikáté verzi, protokol podepsal. Říkal jsem si, stejně s ním nehnu a před soudem se obhájím. Nemohou mě přece odsoudit bez prokázání konkrétního trestného činu. Domníval jsem se, že absurdita mého "doznání" je tak průzračná, že na to nemusí být právník, aby to poznal. Doznával jsem se k pokusu o rozvrat lidově demokratického zřízení, přitom jsem to "spáchal" ještě před únorem 1948, tedy před vznikem lidově demokratického zřízení. Dnes vím, že myšlenka, že se obhájím před soudem, nebyla vůbec originální, tak uvažovalo mnoho muklů.



Život poustevníka

Po podepsání mého prvního protokolu o výpovědi nastala přestávka ve výsleších. Zpočátku jsem byl rád, že se aspoň vyspím. Byl to však podivný spánek. I když jsem si po několika probdělých nocích zvykl na nikdy nezhasínající prudké světlo, co chvíli mě budilo bouchání na oplechované dveře mé nebo některé z dalších cel. "Kde máte ruce?" - "Otočte se ke dveřím!" a podobně se rozléhalo po chodbě téměř v pravidelných intervalech po celou noc. Nicméně osm hodin spánku, polospánku, dřímoty stačilo k zotavení po celodenní únavě.
Nebyla to únava kopáče ani únava studenta před zkouškami, byla to zcela specifická únava z nejistoty, ze starostí o rodinu, z očekávání výslechů nebo naopak z jejich absence, únava z překonávání strachu, ponížení, beznaděje, z fyzické nečinnosti, z intenzívní duševní činnosti. Dva měsíce si mě nikdo nevšímal. Referent vyhrožoval: "Nechcete vypovídat? Vaše věc! My máme čas. Rok dva, vůbec se odsud nemusíte dostat!"

Izolace od světa byla dokonalá. Ani návštěva, ani dopis. Tíživá byla samota, dokud.si na ni člověk nezvykl. Proti poustevníkovi jsem měl výhodu, že jsem nemusel sbírat lesní plody, ani se živit kobylkami. Naproti tomu jsem neměl ani knihy,ani, psací potřeby jako svatý Jeroným. Uvědomil jsem si, že izolace od drahých, od světa je vědecky propracovaná součást brain washingu, vymývání mozků. Tak jsem se já, zvyklý na společnost, stal kartuziánským mnichem. Bez slibů, bez řeholního roucha, ale v kajícím šatu vězeňské pytloviny. Nechtěl jsem to, ale smířil jsem se s tím jako s Božím povoláním ke zvláštní službě. Odměnou jsem získal pokoj duše, jaký jsem dosud nepoznal, a nadhled nade vším, co mě obklopovalo.
Zaslechl jsem, jak bachař za dveřmi šeptá bachaři: "Poď sem, koukni, von se usmívá, to bude nějakej farář." Vida, jakou pověst mají kněží! Povzbudilo mě to.



Denní program "kartuziánského mnicha"

Ráno jsem cvičil, pokud nehlídal obzvláštní sadista. Po snídani jsem odstartoval modlitební maraton. Má ranní modlitba byla tísňovým voláním. Byla jako velkopáteční přímluvy prosbou za církev všude na světě, ale zejména tam, kde je pronásledována. Prosil jsem za svobodu národů, za jejich mravní, kulturní, hospodářský i politický rozvoj. Zcela starozákonně
jsem prosil "Bože, rozmetej komunismus, ať z toho nelidského systému nic nezbyde, ale zachovej národy, které mu podlehly, jejich kulturní i materiální hodnoty. Učiň naše děti a mládež imunními vůči demagogii nelidských ideologií."

Všechny úzkosti a starosti světa jsem najednou vnímal jako své vlastní: "Hospodine, zbav nás válek, tyranie, svárů v národech, rozvratů v rodinách. Navrať vězně, běžence a zajatce do jejich domovů. Dej světu spravedlivý mír a ať se všude může svobodně hlásat tvé slovo. Obrať Rusko, sjednoť křesťany, dej se poznat všem, kdo upřímně hledají pravdu."

Zvláště jsem prosil za řeckokatolíky - uniaty, tak krutě postižené ve všech zemích sovětského bloku. Modlil jsem se za misie, za Svatého otce, za arcibiskupa Berana; za biskupy, kněze řeholníky, řeholnice, za řeholní dorost, bohoslovce, za laický apoštolát, za všechny perzekvované a jejich rodiny, za lidi vyhozené ze zaměstnání, za nemocné, trpící, umírající. Prosil jsem o ctnosti,zvlášť potřebné při výsleších a před soudem: o moudrost, trpělivost, statečnost, o zachování vědomí vlastní důstojnosti. Prosil jsem o sílu odolávat náporům maloduchosti, zoufalství, pochybností ve víře. Často jsem opakoval: "Bože, ať tě nezapřu, ať nezradím nikoho, ani sebe!"



Modlitba za Irinu a Mášenku

Všechny tyto prosby jsem promýšlel, doplňoval, Byla ale modlitba, která šla zcela mimořádným způsobem ze srdce, a to za Irinu a Mášenku. Byl jsem tak naplněn úzkostí o ně a něžnými city k nim,že se mi někdy až zdálo, že přímo fyzicky pociťuji jejich blízkost. Znovu a znovu jsem je svěřoval do ochrany Panny Marie, prosil za náš vztah, za zachování toho hlubokého, co nás spojovalo s nebem a navzájem. Bál jsem se, aby Irinu nezavřeli, aby jí neodebrali i Mášenku, aby netrpěly nouzí, aby byly obklopeny dobrými lidmi, aby Ira dokončila studia, aby Mášenka byla vychovávána ve svobodě a ve víře.

Po ranní modlitbě jsem si dal krátký oddech, abych nabral sílu k duchovní účasti na mši svaté, na svatém přijímání. Postupně jsem si vybavoval v paměti mešní kánon i další části mše, něco doslova, něco v parafrázích. Velmi se mi zalidňovalo memento za živé, kde jsem opět vedle manželky, dcerušky, rodičů, sourozenců a dalších a dalších příbuzných a přátel vzpomínal na každého, jehož jméno padlo při výsleších. Také memento za mrtvé bylo obsáhlé. Denně jsem rozjímal, nakolik mně paměť sahala, na texty evangelií. Nikdy předtím se mi tak nestýskalo po liturgii v chrámě, jako v těchto nekonečných dnech samoty.

Čas od času přicházela pokušení proti víře. A já si musel opakovaně zdůvodňovat, proč věřím v Boha, proč věřím v Kristovo zmrtvýchvstání, v jeho tajemné tělo - církev, jehož je on hlavou a já, se všemi pokřtěnými a po pravdě toužícími, jeho částí. Opakoval jsem si bod za bodem apoštolské vyznání víry a pokaždé dospíval k osvobozujícímu přesvědčení, že má víra není jen zděděná, že je podepřená řetězem logických závěrů.

Silně jsem prožíval to, čemu se říká communio sanctorum, onu mystickou komunikaci živých i mrtvých spojených s Kristem. O to se opírala i má důvěra v pomoc svatých, kanonizovaných i těch, o jejichž spojení s Bohem na nebi nebo dosud na zemi ví jen Bůh. Byl jsem přesvědčen o síle jejich modliteb, ale také o účinnosti modliteb mých. Uvědomoval jsem si, že se nalézám v privilegovaném postavení a že mi vlastně byla dána mě přesahující moc. Už v prvokřesťanských dobách se vyznavači - věznění a pronásledovaní pro Krista - těšili zvláštní úctě věřících, kteří se k nim obraceli s prosbou o přímluvu u Boha.

Jako pokušení přicházela otázka: "Jak se opovažuješ pokládat se za vyznavače?" Moudřejší já odpovídalo: "A nejsem? Copak tady nejsem pro to, že jsem v osudové chvíli nezapřel svou víru?" Také otázku: "A jsem toho hoden?" jsem nepokládal za pokušení, ale za napomenutí, abych si o sobě moc nemyslel. Samozřejmě jsem si musel odpovědět, že nejsem hoden, nicméně jsem byl vybrán. Ale proč právě já? Odpověď na to však už spadá do kompetence Boží. On ví, proč koho k čemu vybírá. Přesto je mi úzko, zda je v mých silách zvládnout tak odpovědný úkol. Ale proč jsem najednou malověrný, vždyť vím, že Bůh dává každému, co potřebuje, aby mohl splnit úkol, pro který možná přišel na svět?



Pryč s deštníkem!

Napadl mě obraz: Kráčím v blahodárném květnovém dešti. Tím deštěm je milost Boží. Ale já se proti ní chráním deštníkem nevědomosti, lenosti, lhostejnosti, povrchnosti. Můj deštník je však naštěstí proděravělý, a tak milost, která se na mě, jako na každého člověka vylévá, nestéká jen po povrchu deštníku, ale kape, ať chci nebo nechci, i na mě. Takže jsem nebyl nikdy úplně hluchý k tomu, čím jsem byl obdarováván. Teď však tomu musí být jinak. Pryč s deštníkem!

Mé rozjímání o tajemném společenství svatých přinášelo ovoce. Necítil jsem se na cele sám, byl jsem obklopen nebeskými přáteli. V tak dobré společnosti jsem předtím nebyl.

Nyní o příhodě, která se udála asi dva měsíce před mým zatčením. Zašel jsem na kus řeči k Petře Průchové z naší party. Na stole měla hromádku lístků se jmény svatých.
"Co to je," ptám se.
"Víš, my terciáři" - byla dominikánskou terciářkou - "máme ve zvyku volit si před začátkem nového roku patrona na příští rok. Jako při losování taháme si jeho jméno z klobouku."
"To mi připadá," ušklíbl jsem se, "jako když v mém dětství chodili flašinetáři s papouškem a ten vytahoval svým zobáčkem z krabice lístek s předpovědí, co tě čeká a nemine. Když už patron, tak proč si hrát na loterii a nevybrat si ho sám?"
"Jseš vošklivej a ničemu nerozumíš!" Řekla, že bych se měl cvičit v pokoře a že i "náhodný" patron může být směrovkou
v nastávajícím roce. .
"Tak ukaž, já to zkusím," řekl jsem jednak ze zvědavosti, jednak, abych jí udělal radost.
"Houby," odpověděla a odkládala kartičky, které měla zřejmě nachystány na mě. Nakonec mi je přece jen podala.

Vytáhl jsem si svatého Pavla, apoštola a mučedníka. Trochu mě to zarazilo, protože, kdybych někoho chtěl za patrona na rok 1953, vybral bych si právě jeho. Otázku, zda to není předzvěst mé nejbližší budoucnosti, jsem odvrhl, přece mě nebude zneklidňovat něco tak iracionálního! A tak mě svatý Pavel provázel nejen prvním rokem mého vězení, ale i v dalších letech, kdy jsem si pro každý rok vybíral patrony už bez kartiček. Vzpomněl jsem si také na svatou Terezii od Ježíška, která ač uzavřená v klášterní cele, stala se patronkou misií, a ty mě od dětství lákaly.



Duchovní spojení s rodinou a přáteli

"Apoštolským" cestám jsem si vyhradil odpoledne. Prochodil jsem desítky kilometrů: ode dveří k oknu, od okna ke dveřím, občas jsem pod oknem postál. Modlil jsem se přitom kompletní růženec, radostný, bolestný a vítězný. O jeho tajemstvích jsem rozjímal nejrůznějším způsobem, jednou že jdu v Ježíšových stopách, jindy jsem uvažoval o skutcích tělesného nebo duchovního milosrdenství, také o Desateru nebo Kázání na hoře. Představoval jsem si, že působím misijně, dnes bychom řekli evangelizačně, v Rusku, v Čechách (netušil jsem, jakým misijním územím se staneme) a modlil jsem se v Kristově duchu, aby všichni jedno byli, za pravoslavné, České bratry, husity, židy, za věřící i nevěřící, za sjednocení křesťanů, porozumění mezi národy, zejména mezi Čechy a Slováky.

V souvislosti s růžencem si vzpomínám na setkání s Hankou Vrbíkovou, dnes Plockovou: "Hele, Vašku, byla jsem za Pepíkem na Bytízu. Řekl mi, že se tam kluci modlí řetězový růženec a že by byli rádi, kdyby se do toho řetězce zapojili i přátelé venku." Nevěděl jsem, co je "řetězový růženec". Vysvětlila mi, že každý, kdo se do něho zapojí, se modlí denně jeden z patnácti desátků, čímž vytvoří s dalšími čtrnácti jeho účastníky řetěz celého růžence. "Tak bychom byli duchovně spojeni my venku s těmi, co jsou zavření. Ještě mi chybí čtyři do počtu."

Přidal jsem se, vždyť bylo hezké být v duchovním spojení s kamarády odsouzenými v prvním procesu s Katolickou akcí. Do řetězce živého růžence se zapojili také moji rodiče. Když jsem pak byl zatčen, měl jsem dobrý pocit zvláštní duchovní blízkosti nejen s mukly na lágrech, ale i s rodiči a přáteli doma.

Po večeři, která bývala v Ruzyni v podvečer, jsem si v duchu promítal film mého života. Vzpomínal jsem hlavně na mé moskevské období. Abych se příliš nerozcitlivěl, dával jsem svému vzpomínání formu literárního díla. Jednou to byl filmový scénář, jindy drama a ještě jindy první varianta toho, co nyní, po více než čtyřiceti letech, píši.


Výpis všech kapitol z této knihy: V rukou nepřítele / Aféra / Ruzyňská kartouza / Amnestie

Související texty k tématu:

Věda, rozum a víra:
- Jiří Grygar a jeho pohledy na vědu a víru - soubor textů
- Odporují si věda a víra? Prof. RNDr. Jan Fischer DrSc
- O vztahu víry a rozumu - průřez encyklikou Fides et Ratio (ThDr. Jiří Skoblík )
- Mystérium a rozum - o Bohu systematicky (Dominik Pecka)
- Další texty k tématu věda, rozum a víra zde

Komunismus a socialismus:
Milada Horáková - slova před popravou- Komunismus v prorocké předpovědi filosofa z 19. století
- Komunismus je mrtvý, avšak je třeba se z něj poučit
- Čechoameričan biskup Esterka v boji proti komunismu
- Další texty k tématu komunismus a socialismus zde

Krize, utrpení:
- Utrpení se zdá být nesdělitelné - základní pohled
- Co dělat, když život ztrácí smysl (Benedikt Groeschel)
- Bůh působí i v naší temnotě, kde nemáme nic pod kontrolou…
- Stopy v písku aneb: jak jsi mne Bože mohl nechat samotnou?
- Další texty k tématu utrpení zde

Vánoce z různých úhlů

Vánoce z různých úhlů
(21.12.2017) Vánoce - informace, koledy, omalovánky, mp3, recepty

Když Bůh mlčí – nyní i jako audiokniha

Když Bůh mlčí – nyní i jako audiokniha
(12.12.2017) Když naše modlitby narážejí jakoby na zavřené nebe….

Jak obdarovat i někoho opravdu potřebného

(7.12.2017) Každý rok rostou hromady dárků, které nakonec skončí někde v šuplíku. Může to vypadat i jinak....

Adoptuj si politika

(4.12.2017) Modlitební iniciativa, která místo neustálé kritiky a odmítání politiky chce podpořit postoj, který bude...

Svatý Mikuláš (6. 12.)

Svatý Mikuláš (6. 12.)
(3.12.2017) Skutečná historie, legenda a tradice se spojují u oblíbené Mikulášovy osoby v pestrý celkový obraz.

Kurzy Alfa - kurzy o křesťanství ve vašem okolí
Chcete se dozvědět více o křesťanství? Navštivte kurzy Alfa ve vašem okolí.