Spravedlivý bude žít z víry. (Řím 1,17) - Biblický citát na dnešní den

Sekce: Knihovna

Marie Svatošová

O modlitbě (21.1.2004)

Reakce na Interview s Bohem

z knihy Jak to vidí Marie Svatošová

Minule jste si tu povídala se Stáňou Dufkovou a já jsem vás poslouchala s chřipkou v posteli a moc jsem na vás vzpomínala.

My jsme tu na vás, paní Retková, vzpomínaly taky. Ale když jste nás poslouchala, tak vám určitě neušlo, že v závěru pořadu paní Dufková přečetla to krásné "Interview s Bohem". Vzpomínáte si na moji bezprostřední reakci? Řekla jsem jí - teď jste si pěkně naběhla, přijde hromada dopisů. A už během prvních hodin se ukázalo, že to byla slova přímo prorocká. Tentýž večer mi paní Dufková volala domů, že je v rozhlase hotové Boží dopuštění. Někdo si prý o ten text zavolal dokonce na generální ředitelství. A jen za první dva dny došlo těch dopisů do rozhlasu tisíc. Kolik jich je celkem, to nevím.


Naštěstí je Stáňa Dufková člověk pohotový a duchapřítomný a když viděla, co jste tu spolu odstartovaly, poprosila posluchače, aby do dopisů vkládali ofrankované obálky se zpáteční adresou. A taky text neprodleně nechala vyvěsit na internetu www.rozhlas.cz, a začátkem února ho otiskne i časopis Rozhlas v čísle 6.
__________________________

Paní doktorko, to jste vždycky takový dobrý prorok? Anebo ta trefa byla pouhá náhoda?

Já bych řekla, že ani jedno, ani druhé. Určitě nejsem prorok a na náhody zásadně nevěřím. Spíše to vyplynulo ze zkušenosti. Dnes jsem tady od září podesáté. Dopisů dostávám hodně, ale jsou tam výkyvy. Kdykoliv ocituji nějaký hezký text, jako tehdy Velepíseň lásky od sv. Pavla z jeho listu do Korintu anebo tu modlitbu sv. Františka z Assisi, počet dopisů velmi prudce stoupne. Ovšem tentokrát ta reakce posluchačů tady asi překvapila každého.


Překvapila, ale určitě mile.

To víte, že mile. Já si dokonce myslím, že z toho můžeme vyvodit jeden velice významný a velice povzbudivý závěr.


A sice?

A sice ten, že to s tím naším českým národem není zas tak špatné, jak se nám občas statistika snaží namluvit. Statistika pracuje s čísly. V ideálním případě pracuje s čísly přesnými, ve skutečnosti ale jde možná mnohem častěji o přesný součet nepřesných čísel. Zkrátka, záleží na tom, jaké dostane podklady, jak dostupná a jak pravdivá jsou vstupní data, která v počítačích dál zpracovává. O tom se my obvykle nic nedozvíme. My se v novinách dočteme až ten konečný výsledek, většinou v procentech. A ten může být hodně tristní a zdrcující, jako například ten, že my Češi patříme k nejateističtějším národům na světě. Když jsem se zamyslela nad tou nečekanou reakcí našich posluchačů, napadlo mě, jestli se zrovna v tomhle případě těm statistikům nevloudila chybička. Myslím hned na začátku, už při získávání podkladů. Statistika může pracovat s údaji, které jí my sami o sobě poskytneme. Třeba v nějakém dotazníku. Ale kolik lidí má ke statistice takovou důvěru, aby jí dokořán otevřeli svá srdce? Určitě ne takovou, jakou mají ke své oblíbené stanici Český rozhlas 2- Praha.

Tohle jsem si nevymyslela, to čtu stále znovu a znovu v dopisech posluchačů. Někteří tuhle stanici důvěrně oslovují "moje milované rádijko, díky tobě tu nejsem sama, poslouchám tě od rána do večera". A když už je navozen a vybudován vztah důvěry na takhle vysoké úrovni, pak o sobě lidé, jak je vidět, řeknou mnohem víc. Tím, že se nám v tak velkém počtu ozvali, říkají o sobě přinejmenším to, že je ten text nenechal lhostejnými. Oslovil je, něco v každém z nich vyvolal. Nejspíše touhu taky být - podobně jako ten pomyslný novinář - přijat Bohem při soukromé audienci. Touhu taky mít příležitost interview s ním.


Ale v tom odvysílaném interview právě tohle Bůh výslovně nabízí. Říká, že nám je k dispozici kdykoliv, 24 hodin denně.

Ano, říká tam "jen se kdykoliv zeptej a já ti odpovím". Na jeho bezplatnou linku důvěry může člověk zavolat kdykoliv, ve dne i v noci. Nikdy není obsazeno, nikdy nepřijdeme nevhod, vždycky jsme vlídně, s láskou a s maximálním pochopením přijati. Pokud ovšem zavoláme. Problém je v tom, že leckterý člověk nezavolá, protože neví jak. Nikdo ho to nenaučil. Anebo ho to naučil špatně. Problém může být i v tom, že člověk sice zavolá, mluví a mluví, přesněji řečeno mele si pořád to své - a nepustí toho druhého ke slovu. Pak samozřejmě nic slyšet nemůže. A když se mu tohle stane víckrát (že žádnou odpověď neslyší), volat přestane.

Pro interview s Bohem je u nás více vžitý pojem modlitba. O té byla napsána spousta velmi kvalitních knížek a v posledních letech není problém si je opatřit i u nás. Existují různé způsoby, metody a techniky takového dialogu s Bohem, ale všechno to jsou pořád jenom prostředky. Prostředky k cíli. Takové interview s Bohem není cíl, nýbrž prostředek, jak se k cíli dopracovat. Neexistují žádné univerzální, všem lidem vyhovující metody. Univerzální metodou není ani to krásné interview z minulého vysílání, i když mělo takový ohlas u našich posluchačů. Spíše bych řekla, že existuje mnoho různých prostředků pro různé lidi v různých obdobích jejich duchovní cesty. Co člověku pomáhá na začátku jeho duchovní cesty, to mu už nemusí vyhovovat, když pokročí dál. Dobrá modlitba má taky hodně společného s opravdovým uměním. Obojí potřebuje inspiraci. Inspirace se nedá koupit, inspirace se ale dá vyprosit. Celá řada nadčasových hudebních děl (např. Biblické písně, ale i mnoho dalších) jsou tak úžasné právě proto, že nejsou pracně vymyšlené nebo dokonce pracně sesmolené, ale inspirované. Inspirované, to znamená vnuknuté při interview talentovaného skladatele s Bohem.


Jenže většina z nás není talentovaným skladatelem.

Zase jsme talentovaní jinak. Každý nějak. Ale každý je uschopněn k tomu, zvednout pomyslné sluchátko a uskutečnit upřímný rozhovor s Bohem. Na to nepotřebujeme ani maturitu. To bez problémů umí a zcela spontánně odnepaměti praktikují i ty nejprimitivnější národy. Dovedou se modlit naprosto spontánně, zatímco leckterý vzdělanec to neumí, anebo si spontánní modlitbu plete s nějakým vyléváním citů. O tom to není. David Torkington začátečníkům radí: "Modli se tak, jak umíš, ne, jak neumíš." Jakákoliv modlitební metoda, která člověku pomůže udržet srdce a mysl pozvednuté k Bohu, a zároveň podrží rozptylující myšlenky stranou, je pro něho v tu chvíli metodou ideální. Ale pozor - rozptylující myšlenky nemusí být nic špatného, neřkuli hříšného. Kdosi vtipně poznamenal, že se bez nich vlastně při rozhovoru s Bohem nemůžeme obejít - prý když zjistíme, že úplně zmizely, tak jsme nejspíš usnuli.


To by ale bylo dost nezdvořilé, nemyslíte?

Bohužel, z vlastní zkušenosti musím potvrdit, že se to stává a není to zas až tak vzácné. Kdyby někdo usnul při audienci třeba u pana prezidenta, to by určitě jako velmi nezdvořilé chápáno bylo. Ale Pán Bůh má pro tyhle věci pochopení. Koneckonců - vždyť nás takhle udělal. Nejsme žádné perpetuum mobile, jsme unavitelní a na únavu platí spánek. A protože Bohu na čase nesejde, má ho celou věčnost, klidně si počká, až se vyspím, probudím a pak si to dopovíme. A kdyby chtěl, může ke mně promluvit i ve spánku, třeba ve snu.


Ale co když si chcete o něčem důležitém popovídat a ty dotěrné myšlenky dotírají a opravdu ruší?

Kdysi jsem se z té nesoustředěnosti při modlitbě i zpovídala. Už to ale nedělám. Nedělám, protože jsem pochopila, že ani ty dotěrné myšlenky tu nejsou náhodou. Většinou se totiž jedná o menší nebo větší starosti, které se při modlitbě vytrvale a neodbytně připomínají. Dnes už vím, že tu vůbec nemusí být proto, aby mě rušily, ale právě naopak. Mohou to být dokonce hlavní témata, které se mnou Bůh chce prodiskutovat. Chce mi k nim říct svůj názor, svoji představu, jenže když já ho pokaždé hned umlčím a nepustím ke slovu, tak se samozřejmě taky nic nedozvím. Pak to ale není interview, pak to není dialog, pak je to můj monolog. Kdo se někdy zkoušel modlit tímto stylem - formou monologu - pravděpodobně to dříve nebo později zklamaně vzdal, protože zjistil, že to k ničemu nevede.


Takže, aby modlitba byla skutečně prostředkem k cíli vedoucím, musí být dialogem. Ale kde se to má člověk naučit?


Nejlepší školou je určitě příklad rodičů, případně prarodičů anebo kohokoliv důvěryhodného, s kým se člověk i později během života setkává. Bohužel, mnoho zbožných rodičů to sice myslí se svými dětmi dobře, ale dopouští se hrubých chyb. Především tím, že děti k modlitbě nutí. Před týdnem měl v Praze pohřeb věhlasný pražský farář z Týnského chrámu, Mons. Jiří Reinsberg. Nesčíslněkrát svými hláškami rozesmál celý kostel. Jednou se v kázání snažil vyložit, jak je důležité dětem srozumitelně vysvětlit každé slovo modlitby. Vyprávěl, jak se mu při první svaté zpovědi svěřil chlapeček, že měl nemravnou představu o Bohu.


Prosím vás, jak je to možné?

P. Reinsbergovi to bylo taky divné a tak si to nechal vysvětlit: "Jo, měl jsem. Představoval jsem si Pána Boha s vemenama." "A jak jsi na to prosím tě přišel?" "No přece se modlíme "venono Otce…". Podobných chyb se dospělí dopouštějí častěji, než se na první pohled zdá. Já sama si vzpomínám na svá předškolní léta, kdy jsem odříkávala modlitbu Zdrávas Maria a dlouho mi vrtalo hlavou, kde se v ní vzal ten plot s "t" na konci, až jsem se zeptala maminky a ta mi vysvětlila, že se jedná o plod a nikoliv plot. Jedna sestřička v hospici mi nedávno vyprávěla, že měla podobný problém. V raném dětství se naučila modlitbu k andělu strážnému, ne tu dětskou, ale pro dospělé. A v ní místo "tělo, svět, ďábla přemáhám", říkala "tělocvik ďábla přemáhá". Chyby tohoto druhu se časem objeví a napraví a nakonec se jim zasmějeme.

Přesto si myslím, že jsou zbytečné. Nebezpečnější ale je, když rodiče dítě k modlitbě anebo k návštěvě kostela nutí, nebo ho za neposlušnost a odpor nepřiměřeně trestají. Dělalo se to tak celá staletí, ale ani na jednom místě v Evangeliu nenajdeme, že by podobnou metodu používal Ježíš. Nikdy nenutil apoštoly, aby se modlili, ale sám se modlil. Často si za tímto účelem vyšlápl na blízký kopec. Celé noci si tam povídal s Otcem, celé noci uskutečňoval interview s Bohem, v tichu, o samotě. A jednoho dne, když ho jeho přátelé viděli, jak se vrací, plný světla, proměněný, zářící, vznešený, plný míru a štěstí, vrtalo jim to hlavou a říkali si: "Odkud přichází? Co se to s ním děje? Co se mu přihodilo?" A nakonec mu řekli: "Pane, nauč nás taky se modlit." A teprve pak je naučil Otčenáš. Podobně by (podle mého názoru) měli postupovat i rodiče, nechtějí-li napáchat víc škody než užitku.


Ono to není tak snadné. Na jedné straně nic neuspěchat a na straně druhé nic nezanedbat.

Malé děti mají celý život, tedy i život modlitební, teprve před sebou. Modlitba není povinnost, modlitba je úžasná výsada. V tom je velký rozdíl. Základ pro budoucí hodnotný modlitební život mohou rodiče dát dítěti různými způsoby. Sotva ale tím, že ho naučí bezmyšlenkovitě oddrmolit "andělíčku, můj strážníčku". Pevný základ mu mohou dát spíše tím, že se dítě v každodenních všedních situacích přesvědčuje, že tatínek a maminka se v životě bez Pána Boha neobejdou. Že ho potřebují, že s ním počítají, že s ním komunikují, snaží se mu udělat radost a dávají si velký pozor, aby ho něčím nezarmoutili.

A když se jim to přece jen stane, klidně ho v přítomnosti dětí za to odprosí. Tak se dítě postupně učí nejen dialogu s Bohem, ale i vztahu s Bohem. Vztah je totiž základ. Jak říká Robert Farici: "Bůh je nám nablízku. Musíme si jen zcela vědomě uvědomovat jeho přítomnost. Když to činíme, už se modlíme." Bůh naši modlitbu nepotřebuje - ale my ji potřebujeme.



To je, jak se ukázalo, mnoha našim posluchačům jasné. Jinak by si o to interview asi nepsali.

Taky si to myslím. A proto tvrdím, že to s tím naším českým národem není tak špatné. Docela by mě ale zajímalo, která ta věta kterého posluchače oslovila nejvíc. Většinu lidí možná oslovil text toho interview jako celek. Mě taky, ale přece jenom, kdybych měla říct co nejvíc, tak to asi byly dvě pasáže, ve kterých se vlastně vůbec nemluvilo. Po několika prvních větách se tam najednou objevilo: "Bůh mě vzal za ruce a chvíli jsme mlčeli." A někde ke konci byla věta: "Chvíli jsem seděl a těšil se z Boží přítomnosti."



To je moc hezké, ale možná teď někdo namítne, že nemá čas jen tak si sednout a těšit se z Boží přítomnosti. Třeba člověk v produktivním věku, který opravdu neví, co dřív.


Někdy na podzim jsme si tu spolu povídaly o čase, o tom jak letí a jak ho co nejlépe využít. Na krátké zastavení se a posezení v Boží přítomnosti si myslím každý, kdo chce (a to je podmínka: kdo opravdu chce), tak si ten čas najde. Nejlepší je, když si takové chvilky v tom denním harmonogramu už předem naplánuje. Nemusí být nijak dlouhé. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že čas, věnovaný Bohu v modlitbě není čas ztracený, ale naopak velmi bohatě zúročený. O tom ale asi těžko někoho přesvědčím, dokud tu zkušenost neudělá sám.

Je pravda, že člověk pracovně hodně vytížený těch chvilek na soustředěnou modlitbu během dne mnoho nemá. Anebo se na to aspoň vymlouvá. Teď opět mluvím z vlastní zkušenosti. Když jsem už poněkolikáté svému zpovědníkovi vysvětlovala, že fakt nestíhám a že to musí přece uznat, když je sám původním povoláním lékař - uvedl mi konkrétní příklad, kde ten čas vzít. Uznal, že při osmdesáti pacientech za den si těžko mohu dovolit přestávky. Ale zeptal se mě, jestli jdu taky někdy v pracovní době na záchod. Když jsem přikývla, že jo, zeptal se mě: "A tam se modlit nemůžeš?"

Časem jsem sama přišla na to, že kdykoliv poslouchám fonendoskopem srdce a plíce, pacient i sestřička ani nedutají a já nějakou tu vteřinku pro modlitbu mohu získat i tady. Nebo než se pacient svlékne, než se oblékne, než se vyčůrá do šampusky - ono se to nezdá, ale je to vteřinka ke vteřince… A jejej. Jestli nás poslouchá manžel, tak to zase slíznu. Dávno se prý už neříká vteřina, nýbrž sekunda. Jenže na to já už si asi nezvyknu.



Buďte klidná, posluchači vám určitě rozuměli.

Já taky doufám. No a co, vteřina nebo sekunda, podle mě je důležitější umět si najít čas pro interview s Bohem. K tomu může být dobrá i obyčejná tramvaj. V ní sice moc klidu není, ale když se člověk naučí ten hluk kolem sebe odfiltrovat a nevnímat, najednou má k dispozici celou půlhodinku. Tu mohu prozevlovat, mohu ji promodlit, zkrátka jak s ní naložím, to už záleží jen na mém rozhodnutí.



Tak takhle vy na to jdete. Audienci si dopřáváte v podstatě kdekoliv.

Ty kraťoučké, vteřinové (pardon - sekundové), opravdu v podstatě kdykoliv a kdekoliv. Ty delší samozřejmě už nemohu kdykoliv a kdekoliv, ale když o ně člověku jde, tak si to zařídí. Třeba při cestování vlakem nebo autobusem. Tady taky nestíhám. Ale zase jinak nestíhám. Kdysi jsem si usmyslela, že kdykoliv uvidím, třeba z vlaku, nějaký kostelíček, pozdravím Pána Ježíše, přítomného ve svatostánku, takovou krátkou, snad ani ne minutovou modlitbou. Léta to tak dělám ale někdy mám opravdu problém to stíhat. Když rychlík uhání českou krajinou, těch věžiček vpravo a vlevo se někdy vyloupne hned několik najednou a vzápětí další a další. Sem tam se ještě do toho mihne nějaký hřbitov - ten mi zase připomene, že je třeba přimluvit se za zemřelé, včetně těch z hospiců, a tak vám mohu říct, že se vůbec nenudím.



Já si myslím, že se ve skutečnosti modlí většina lidí. Aspoň tehdy, když jim teče do bot.

Prosebná modlitba v krizi nebo v nouzi je určitě mnohonásobně častější než modlitba díků a chval. Nic proti ní, ale spravedlivé by bylo, kdyby to bylo vyváženější. I když - ono taky záleží o co člověk prosí. A taky jestli myslí jenom na sebe anebo taky na druhé. Třeba zrovna ta modlitba sv. Františka z Assisi, o kterou si posluchači tolik psali - ta byla taky modlitbou prosebnou. Z ní ale měl Bůh určitě velkou radost. František prosil. Ale o co? Pane, učiň mě nástrojem svého pokoje, kde je nenávist, ať přináším lásku, kde je urážka, ať přináším odpuštění, atd.



Ovládat umění modlitby je beze sporu velká výhoda. Ale co mají dělat ti, koho rodiče k modlitbě nevedli. Nedali jim ten příklad, o kterém jste před chvílí mluvila.

Když jim nedali příklad rodiče, může jim ho dát někdo jiný. Třeba spolužák, kamarádka, kdokoliv. Někdy jen stačí zajímat se o to, proč tenhle pohodový a radostný člověk vedle mě je jaký je. A klidně se ho na to zeptat. Začátkem prosince se na internetu uskutečnil online rozhovor s biskupem Škarvadou. Ten nám zrovna může posloužit jako klasický příklad člověka, od kterého se můžeme mnohému naučit. Kdo se s ním setkal, třeba jen prostřednictvím médií, toho určitě upoutal svým nakažlivým optimismem, svou radostností, svým obrovským elánem. Není už žádný mladíček, letos mu bude 80 let, a přesto fascinuje i velmi mladé lidi.

Nějaká Míša z Boskovic se ho na tom internetu bez obalu zeptala, jak to dělá, že je v tom věku pořád ještě tak veselý a usměvavý. Odpověděl jí: "Víte, stárnutí je přibližování se k cíli. A ten cíl stojí za to. Ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo, ani do srdce lidského nevstoupilo to, co Bůh připravil těm, kdo ho milují. Já tomu věřím. A tak se docela těším na ten velký den, kdy se to na mně uskuteční. Není to hezký pohled do budoucnosti?"



Hezká odpověď na upřímnou otázku. Nezeptal se někdo pana biskupa i na to, jak se modlit?

Kdyby jenom jak se modlit. Nějaký Jan M. se ho přímo zeptal, jak se modlí on, biskup. Chtěl poradit a pan biskup poradil. Ve své odpovědi podtrhl především to, že modlitba musí být vždycky osobní. Vztah mezi Božím TY a mým vlastním JÁ. Když člověk jednou prožije, že Bůh je mu blízko (a to je jistě Boží dar) - pak celý jeho další život dostane jinou dimenzi, jiný rozměr. Jeho život se do určité míry začne přetvářet v trvalé interview s Bohem. Ne, že by stále něco recitoval, ale cokoliv ho potká, přijímá z Božích rukou jako dar anebo jako výzvu. Jako výzvu, aby osvědčil svou věrnost.



Přijmout hezké věci v životě jako dar, to je snadné. Ale věci těžké, jako je třeba nemoc vlastní nebo někoho blízkého, to už je horší.

Právě proto doporučuji brát je jako výzvu. Neptat se "proč", ale ptát se, co mi tím asi chce Bůh říct?





REZERVA 1.

Mně se na tom internetovém rozhovoru líbila upřímnost a otevřenost na obou stranách - jak tazatelů, tak biskupa Škarvady. Například nějaký Jiří mu tam napsal, že jedním dechem přečetl jeho knihu rozhovorů s názvem "Svedl jsi mě, Hospodine". Moc se mu líbil jeho životní příběh a netajil se tím, že mu trochu závidí. Říká doslova: "Prožil jste napínavý, zajímavý a plodný život. Já mám život před sebou, ale s obavami hledím do budoucna - terorismus, životní prostředí, nezaměstnanost, smutný stav politiky, nemoci, vrtkavost lidských vztahů atd. Co byste mi k tomu řekl? Jak já se mám vydat do života? Čeho se mám držet, abych se jako vy, za takových nějakých šedesát let mohl ohlídnout zpátky jako vy?" Žádal odpověď bez zbožných frází a té se mu dostalo: "S obavami hledíte do budoucnosti. Myslíte, že já jsem podobné obavy neměl? Když mně gestapo zavřelo tatínka, když jsem nevěděl, zda se mi podaří dokončit gymnázium, když jsem se potom po ukončení studia v Římě najednou dozvěděl, že se nemohu vrátit do vlasti, nebylo to moc veselé. Ale když ono je to všechno v režii Boha, který nás za všech okolností miluje! A z té knížky jste poznal, že to nakonec všechno dopadlo dobře a já jsem přesvědčen, že dopadne dobře i moje konečné setkání s Bohem. Tak čeho bych se bál?






REZERVA 2.

Mezi tazateli se objevila i "velmi silná pesimistka Jana", sama se takhle definovala, a chtěla poradit, jak žít v době, kdy vítězí většinou to špatné - ve společnosti i v jednotlivých lidech. Že vítězí spíše to špatné, to jí biskup Škarvada nevymlouval. Ale zeptal se jí, co vítězí v její mysli. Vzpomínal, že na gymnáziu měl velmi moudrého zpovědníka a ten se ho vždycky ptal, jaká je v jeho četbě proporce mezi literaturou dobrodružnou a literaturou duchovní. Ono totiž všechno, co člověk čte, co vidí ve filmu, o čem mluví - to všechno se vtiskuje do jeho paměti. Bude-li většina tohoto materiálu smutná, bezútěšná, pesimistická, pak celá mysl bude taky taková. Naplním-li naopak svou mysl obrazy radostnými, útěšnými, pak u mě začne také převládat radost. Takže pozor na televizní programy a na výběr knih.

_______________________

Pan biskup Škarvada není jenom člověk radostný a optimistický, on je i velice moudrý.

A dovede se o to všechno s lidmi kolem sebe hezky podělit. Ono je opravdu zapotřebí, jak často radí, dávat pozor na výběr všeho, co na sebe necháváme působit. Pokud nás teď poslouchá, tak má určitě radost ze zprávy, že Český rozhlas 2 - stanice Praha v minulých dnech rozeslala spoustě svých posluchačů onen text Interview s Bohem. A pokud posluchači tenhle text pouze nezaloží do své sbírky hezkých citátů, ale skutečně ho použijí jako návod, budou se i oni jednoho dne bez obav a s radostí těšit na to, "co ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo, na to, co Bůh připravil těm, kdo ho milují".


---

Tentokrát jsem žádný citát v pořadu neuvedla, ale abyste "neodešli s prázdnou", nabízím kapitolku č. 40 z mé knížečky O naději:


SPOLEHLIVÁ POJISTKA

Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. (Mt 6,10)

Není v tom rozpor? Žalmista nás ujišťuje, že "Blízko je Hospodin všem, kdo ho vzývají, všem, kdo ho vzývají upřímně. Vyplní vůli svých ctitelů, slyší jejich volání a zachrání je." (Žl 145, 18-19) Výslovně slibuje, že Hospodin vyplní vůli svých ctitelů. A když později apoštolové požádají Ježíše, aby je naučil modlitbě, najednou se tam objeví jednoznačné „buď vůle Tvá“.

Žalmista tu ovšem nemluví o komkoliv, nýbrž o ctiteli. Ctitel si druhého váží a respektuje ho. Vypočítavý prospěchář se jenom jako ctitel tváří a důvěřivý člověk mu snadno naletí. Tak to chodí mezi námi lidmi běžně. Podobně je to ve vztahu člověka k Bohu – jenže ten je vševědoucí a nikdo ho neoklame. Skutečný ctitel si je moc dobře vědom, že Bůh chce jenom jeho dobro a tak se nebojí konečné rozhodnutí přenechat jemu.

Jestliže doma otočím všemi vypínači, rozsvítí se žárovky a je světlo jako ve dne. Když k tomu zapnu i ostatní elektrické spotřebiče, včetně cirkulárky, najednou je tma jako v ranci. Pojistka, která to jistila, zafungovala. Podobně spolehlivou pojistku v modlitbě představuje prosba „buď vůle Tvá“. Mohu směle a bez obav prosit o cokoliv, třeba i o to, co k mému prospěchu není, jenže já to netuším. Ani nemohu, protože neznám všechny souvislosti, nevím, co bude zítra a co bude za rok. Nemusím se ale bát prosit, protože tahle pojistka to v každém případě bezpečně jistí. Vypadne-li, taky se setmí. Chce to jen zachovat klid a poděkovat Bohu, že na mě myslí a koriguje moje dětinské nápady a plány.

Jak by asi vypadal scénář mého života, kdyby Bůh dopustil, abych si ho napsala sama. S největší pravděpodobností by to byl trapný slaďák. Nejspíš bych někde něco opsala, protože na originál bych se nezmohla. A že by v něm byl nějaký kříž? To určitě nehrozí. Takže procházka růžovým sadem? Ani omylem. Pořádná nuda! Už jen ta představa, že vím předem do posledního detailu co bude v příštím dějství, v příštím jednání, jaká bude závěrečná scéna. To si raději na rozluštění tajemství svého života nějaký čas počkám. A nechám se překvapit, co konkrétně bylo v mém případě už od stvoření světa ve formuli „buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi“ s láskou zakódováno.


Výpis všech kapitol z této knihy: Jak je v Česku rozšířena domácí péče o dlouhodobě nemocné či umírající? / Záznam rozhovoru z ČRo Hradec Králové 26.2.2006 / Kdo je pro Boha V.I.P.? / Aby bílá byla bílá / Anděl s botami / Bílé vrány / Štěstí? Smůla? Kdo ví?! / Stačí opěrný bod, páka a hej rup / Nebojte se! / Dva lotři těchto dnů, / Všechno je naopak / Naše pusa je jako hlaveň kulometu / Dvě mouchy jednou radnou / Rošťák hodný následování / Poslanecký plat – Jidášův měšec? / Ohlášená neohlášená inventura (29. 12. 2004) / Možná i to slunce v duši se objeví (15.12.2004) / Čert nikdy nespí (1.12.2004) / Různé motivy k emigraci (17.11.2004) / Leží štěstí za kopečky? (3.11.2004) / Původně jsem chtěla zvolit veselejší téma (20.10.2004) / Je problém rozlišit, které z knih přicházejí na pult z Boží vůle a které z Božího dopuštění... (6.10.2004) / Živý odkaz zavražděného kněze (aneb: mimo mikrofon 8, 22.9.2004) / Na kopec ! (Aneb: mimo mikrofon 7, 8.9.2004 ) / Je odpočinek právem, anebo povinností člověka? (aneb: mimo mikrofon 6, 23.6.04) / Když Bůh mlčí (aneb mimo mikrofon 5, 9.6.2004) / Letnice - svátek skutečné plnosti života (záznam rozhlasového pořadu 26.5.2004) / Jestli jsi, Bože, dej se mi poznat ! (aneb: mimo mikrofon 4, 12.5.2004) / Nezbytná podmínka štěstí (aneb: mimo mikrofon 3, 28.4.2004) / Co je to štěstí (aneb: mimo mikrofon 2, 14.4.2004) / Kdo hledá, najde, aneb POKRAČOVÁNÍ pořadu (ale MIMO MIKROFON 1, 31.3.04 ) / Kde se stala chyba? Aneb proč Dr. Svatošová JIŽ NENÍ ZVANÝM HOSTEM do pořadu Host do domu (17.3.2004) / Sodoma a Gomora a desítka spravedlivých (3.3.2004) / Internet a senioři / Modlitba Tomáše Mora (18.2.2004) / Záznam internetového rozhovoru na www.vira.cz z 10.2.2004 / Krása stáří / Modlitba dříve narozeného (4.2.2004) / O modlitbě (21.1.2004) / Věda a víra / Interview s Bohem (7.1.2004) / Vánoce / Porod o půlnoční v africké buši (17.12.2003) / Advent / Kde se vzala radost (3.12.2003) / Svoboda a odpovědnost / modlitba sv. Františka z Assisi (19.11.2003) / Vnitřní svoboda / Odpuštění (5.11.2003) / Dobrá kniha / Dušičky (22.10.2003) / Jak ten čas letí / Přítomný okamžik (8.10.2003)

Související texty k tématu:

Modlitba, meditace:
JAK SE MÁM MODLIT?- Neumím se modlit
Několik podnětů, jak se (začít) modlit
- Hovořit s Bohem I v našich citech může být pravda...
- Jednoduchý způsob modlitby v každé situaci
Modlitba pro kohokoliv, kdekoliv a kdykoliv
Přímluvná modlitba - proč a jak
- Modli se jak umíš, ne jak neumíš Bůh nepotřebuje naše básně 
- web o modlitbě: www.modlitba.cz




 


Marie Svatošová - citáty a modlitbyMUDr. Marie Svatošová (* 1942)
www.vira.cz/svatosova

Do roku 1990 praktická lékařka. 1990 opouští ordinaci, aby realizovala myšlenku hospice, kterou zná ze samizdatové literatury. Roku 1993 zakládá Sdružení Ecce homo pro podporu domácí péče a hospicového hnutí. 8.12.1995 je pak otevřen první český hospic v Červeném Kostelci. Marie Svatošová je ale známa nejen jako iniciátorka hospicového hnutí, ale také jako autorka řady článků a publikací. Čtenářsky nejúspěšnější je její knížka "Hospice a umění doprovázet", která vyšla v několika vydáních v nákladu několika desítek tisíc výtisků... Další dostupné tituly Marie Svatošové naleznete zde.
- Na webu vira.cz proběhl s Marií Svatošovou i online rozhovor na téma: Může mít život smysl i v nemoci a umírání?. - Na webu vira.cz naleznete i její zajímavý text o eutanazii...
- 15-ti minutové představení Marie Svatošové na ČT 24 ke shlédnutí on-line

 

Bůh sám je původcem krásy, aneb podzimní variace

(14.10.2017) Boží věčná moc a jeho božské bytí je možné poznat světlem rozumu z toho, co stvořil (Řím 1,20)

Výzva ČBK k nadcházejícím volbám do PS Parlamentu ČR

(12.10.2017) Lidé dobré vůle, sestry a bratři v Kristu našem Pánu, obracíme se na Vás v době blížících se...

Modlete se za politiky, i za ty chybující

(9.10.2017) „Nemodlit se za své vládce je hřích“, řekl papež František. Mnozí možná kroutí hlavou.

Říjnové číslo časopisu pro dívky IN!

Říjnové číslo časopisu pro dívky IN!
(9.10.2017) Zveme vás k přečtení říjnového čísla.

Jak (ne)mluvit o sexu - nové číslo časopisu Rodinný život

Jak (ne)mluvit o sexu - nové číslo časopisu Rodinný život
(5.10.2017) Nové číslo časopisu je věnováno tématu, které „hýbe světem“, a právě proto je potřeba o něm...

Kurzy Alfa - kurzy o křesťanství ve vašem okolí
Chcete se dozvědět více o křesťanství? Navštivte kurzy Alfa ve vašem okolí.