Místo pro otce!

Proč se otcové tak často drží stranou a přenechávají náboženskou výchovu dětí svým manželkám?

z knihy Víra v rodině , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Proč se otcové tak často drží stranou a přenechávají náboženskou výchovu dětí svým manželkám? Příčin je mnoho. Připomeňme jen, že mnoho otců od rodin vzdaluje jejich náročné zaměstnání. Doma jsou méně často než jejich manželky, a proto také s dětmi tráví méně času. Nebo jiný příklad: kolik otců se vrací domů, až když už jsou nejmenší děti v posteli, a tedy i po společné modlitbě! Hlubší důvod tohoto stavu spočívá v tom, že mnoho otců o svých schopnostech být dobrými křesťanskými vychovateli pochybuje. Právě to říká i Denis: „Manželka to dělá mnohem lépe než já… Cítím se nemotorný a neohrabaný.“

Dítě však potřebuje oba rodiče. Otec a matka si nekonkurují, ale vzájemně se doplňují. Není důležité, že „manželka to dělá mnohem lépe než vy“, i když i to by bylo třeba dokázat; buďte si jist, že vaši roli nikdy nahradit nemůže. Pro vaše dítě bude mnohem lepší, když se do náboženské výchovy jakkoli neohrabaně zapojíte i vy, než když ji zcela přenecháte své sebeschopnější a sebezbožnější manželce. Jediným vychovatelem víry je Duch svatý; my máme pouze plnit své mateřské či otcovské poslání a svými omezeními a nedostatky se neznepokojovat. Ježíš rozmnožil pět chlebů a dvě ryby a nasytil jimi zástupy. Stejně tak rozmnoží i naše nedokonalé snažení a nepevné úsilí a nechá naše děti vyrůstat ve své lásce.

Otci musí jeho místo poskytnout matka. „Stěžovala jsem si, že se můj manžel o náboženskou výchovu našich dětí vůbec nestará,“ vypráví Helena. „Ale v hloubi duše jsem byla přesvědčená, že to ani neumí. Jen čas od času se nechal přemluvit, aby se zúčastnil naší večerní modlitby, kterou jsem ale vždycky vedla úplně sama. Pak jsem se nečekaně ocitla v nemocnici a musela jsem nechat věcem volný průběh. Od dětí jsem se s překvapením dozvídala, že se s nimi otec v mé nepřítomnosti každý večer modlí, a dokonce jim vypráví biblické příběhy. Pochopila jsem, že jsem manželovi neumožňovala zaujmout místo, které mu náleží. Nevědomky jsem byla tak autoritářská, že jsem mu nedávala žádnou možnost se do náboženské výchovy zapojit a že jsem každou iniciativu z jeho strany mařila.“ Podobných případů je mnoho a určitě bychom s otázkami: „Opravdu manželovi dovolím plnit jeho úlohu křesťanského vychovatele? V čem bych měla trochu ustoupit do pozadí a poskytnout mu tak místo, které mu náleží?“ neměli čekat až na pobyt v nemocnici.

Ale jsou tu i otázky pro otce: Nevyvlékám se tak trochu ze své zodpovědnosti za křesťanskou výchovu našich dětí? Jak se jí mohu sám za sebe účastnit?