Sekce: Knihovna

Jestli je ona kuchařka, tak já kosmonaut!

Chleba s banány

Zdeněk Čížkovský

z knihy V Africe mi říkali Sípho , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

V buši končil den ve čtyři hodiny odpoledne. Lidé se uchýlili do svých příbytků a odpočívali po parném dnu. Docela jsem se na tu hodinu těšil. U domu jsem měl malou verandu, z níž jsem se díval daleko do kraje. Z domorodých chýší se kouřilo, ženy připravovaly jídlo, děti dováděly v říčce Mbáva, dobytek ležel na zemi a zažíval. Panoval krásný klid. Má kuchyňka stála několik metrů od domku, byla postavena z hlíny a kamene, střechu tvořil vlnitý plech. Uvnitř byla kamínka na dřevo, stůl s lavicí a malá plechová skříň na zásoby; z plechu proto, aby se do ní neprokousaly myši. Moje domorodá kuchařka se jmenovala Tombi a denně docházela z příbytku svých rodičů asi půl kilometru od stanice. Po pravdě řečeno, jestli ona byla kuchařka, pak já jsem kosmonaut a ne prostý kněz z buše.

Ale neumřel jsem, nikdy mi po jídle nebylo špatně, prostě jsem si musel zvyknout na jejich vaření. Kuchařka mi připravila něco k jídlu a položila to na stůl. Kolikrát jsem spal a psi mi mezitím večeři sežrali. Probral jsem se až za zvuku padajícího talíře, který se o zem rozbil. Tak jsem si potom většinou vzal kus chleba a namazal na něj několik banánů a bylo.

Musím říci, že jsem tuhle náhradu měl moc rád. Alespoň jednou do roka se stalo, že mi povodně nedovolily dostat se do města a nakoupit zásoby. Trvalo to někdy měsíc i déle. Zato když jsem se do města konečně dostal, zašel jsem si do restaurace a dal si jídlo, které mám strašně rád: kachnu se zelím. A tenhle zážitek mi musel vystačil zase na několik měsíců.

Tombi sice neuměla číst ani psát, ale byla velmi obětavá a oddaná pomocnice. Když jsem někdy musel přespat ve městě, rozložila si z trav upletenou rohož před práh mého domu a spala na ní do doby, než jsem se vrátil. Společnost jí dělali jen dva psi a hodně koček, které jsem choval především jako ochranu před jedovatými hady; proti zelené a černé mambě a pafadě, jejichž uštknutí je smrtelné. Pokud se jimi zasaženému člověku nedostalo pomoci do třičtvrtě hodiny, zemřel. Měl jsem štěstí, had mě nikdy neuštknul, i když jsem jich viděl stovky. Každý misionář nosil u opasku pouzdro s dvěma séry a injekční stříkačkou, bez nichž nevyšel ani před dům, natož do buše. Tombi se stala po třech letech křesťankou, sám jsem ji pokřtil. Vybrala si jméno Veronika, a jelikož jsem měl na starosti pět misijních škol, začala se na můj popud v dospělosti učit číst a psát.
/…/
V každé z pěti misijních stanic jsem měl postel k přespání. Pro případ, že bych se třeba kvůli bouřce a dešti, který v okamžiku zdvihal hladiny řek až o metr nad normál, nemohl dostat domů. Sloužil jsem v neděli mši svatou vždy ve dvou misijních stanicích, fyzicky nebylo možné, abych ji měl ve všech. Pomáhalo mi proto pět katechetů, kteří lidem poskytli bohoslužbu slova. /…/ Domorodci dali Bohu své jméno - Nkulukulu; kulu znamená v jejich jazyce veliký, třikrát vyslovené kulu představuje toho největšího. /…/

Výpis všech kapitol z této knihy: Dělal jsem rodičům největší starosti / V totálním nasazení / Vězení, salám a revmatismus / Útěk přes hranici / V buši mezi africkými domorodci / Jestli je ona kuchařka, tak já kosmonaut! / Horké vánoce

---

Související texty k tématu:

Víra:
- Základní pohled víry
- Víra je velmi široký pojem (Aleš Opatrný)
- Víra zraje krizemi (Dle J. Powella)
- Credo (kredo) - Stručný a čtivý souhrn křesťanské víry (Aleš Opatrný)
- Další texty k tématu víra zde

Autor: Zdeněk Čížkovský   |   Sekce: Knihovna   |   Tisk   |   Poslat kapitolu známému
Štítky: mládež  |  příroda, stvoření

[nahoru]