Hle, váš Bůh! (Iz 40,9) - Biblický citát na dnešní den

Sekce: Knihovna

Amedeo Cencini

Iluze o vlastní spravedlnosti

Obranné mechanismy nám brání být pravdiví k sobě samým

z knihy Život v usmíření , vydal(o): Nakladatelství Paulínky

Řekněme si hned zkraje, aniž bychom se tomu příliš divili nebo se uráželi, že žijeme v podivném vztahu ke zlu. Tento vztah bychom snad mohli definovat jako fenomén láska-nenávist (náklonnost-odpor). Nenápadně – často podvědomě – jsme zlem přitahováni a pokoušeni, nechceme připustit svou omylnost a sklony, jimiž jsme téměř polekáni. Utíkáme se k tisíci úskoků, jen abychom se zbavili dojmu, že jsme se spletli. Jako by omyl byl nějakou hanbou.

Zvláštní je, že tohle všechno často chápeme jako upřímnou touhu po dokonalosti. Ale přihlédneme-li k následkům, nemůžeme tak usuzovat. Obojakost nás vede k minimalizování vlastních chyb a jejich zredukování na pouhé přestupky a i k určitým neupřímným gestům: prohlašujeme o sobě, že jsme hříšníci, ale v hloubi srdce se jimi necítíme. Zvláště ve srovnání s ostatními lidmi, s těmi ”hříšníky”, za které se modlíme. Někdy se naopak cítíme deptáni svými hříchy, neschopni reakce před něčím, co je větší než my a co neúprosně ničí naše sny o vlastní dokonalosti. Také v tomto případě se prohlašujeme za hříšníky, ale s pocitem hlubokého zklamání a frustrace, a je nám líto, že druzí jsou lepší.

To jsou pouze dva příklady, z nichž můžeme pochopit, jak v nás fungují – vědomě i podvědomě – obranné mechanismy. Jejich úkolem je chránit naši sebeúctu, ale ve skutečnosti nám spíše brání být pravdiví k sobě samým (i k druhým). Přivádějí nás k sebeklamu o naší spravedlnosti, a tím nás připravují o hlubokou a povznášející zkušenost, kterou je Boží milosrdenství. Podívejme se teď lépe na tyto mechanismy.


Přání eliminovat zlo

První z možných forem zkresleného vnímání hříchu je přání úplně ho vymazat z vlastního života. Jde o nevyslovenou tužbu – nepřiznáme ji ani sami sobě –, která má své kořeny v jedné potřebě, jež je přítomna v každém člověku, třebaže se o ní skoro nikdy nehovoří: v potřebě cítit se všemohoucím. Je to impuls, který se objeví, kdykoli je sebeúcta ohrožena nějakou naší chybou. Tehdy se zrodí tento dětinský požadavek – v našem okolí vůbec ne vzácný – prostě zlo ze svého života vymazat.

Bezprostředním následkem je rozdělení našeho já na dvě části: jednu dobrou a druhou špatnou. Uznat a nést své negativní stránky je nepohodlné, a proto se je snažíme odstranit ze svého zorného pole a zredukovat je na minimum. Soustředíme pozornost na své stránky pozitivní (nebo na ty, o nichž se domníváme, že jsou pozitivní) s úmyslem vybudovat si a hájit výlučně kladnou představu o sobě. Závěr, ke kterému dospějeme, je ten, že jsme konečně identifikovali a izolovali ”nepřítele”, tzn. náš největší nedostatek, abychom se na něj mohli vší silou vrhnout a úplně ho zničit.

Ale právě v tom spočívá nedorozumění, příčina frustrací, zbytečného plýtvání energie a depresí. Protože člověk nemůže nikdy úplně odstranit zlo ze svého života. Zlo je součástí nás samých i naší minulosti, tkví hluboko v našem srdci. Bylo by příliš primitivní chtít ho zredukovat jen na nějaká pochybená gesta či pochybené chování, jako by jím ostatní části naší osobnosti mohly zůstat nedotčeny. A bylo by prostoduché se domnívat, že můžeme zlo vyhladit natolik, aby nás přestalo přitahovat.

Především je důležité pochopit, že tento požadavek zkresluje náš vztah k Bohu. I když se maskuje jako předsevzetí být svatými a horlivými při apoštolátu, jeho pravým zdrojem jsou subtilní narcistické ambice, které nakonec poznáme ”po ovoci”. Když totiž začneme tento nelítostný boj proti zlu, které je v nás, spoléhajíce více méně slepě na své vlastní síly (= na část našeho já, kterou považujeme za pozitivní), jdeme vstříc hořkému zklamání. Zlo, které není ani v nejmenším ”vymazáno”, se znovu objeví s ještě větší silou, protože jak metoda (čelit problému spoléhajíce na vlastní síly), tak cíl (úplně odstranit zlo) jsou chybné a neproveditelné, i když vynaložíme značné úsilí – a vyplýtváme mnoho energie.

Spolu se zklamáním přichází deprese, zlost na sebe, nesnášenlivost vůči zlu těch druhých (což jest jen projekce netrpělivosti se sebou samými) a perfekcionistická mánie jako nejkrajnější prostředek, jímž se udržujeme v sebeklamu, že jsme spravedliví.

Může se také stát, že člověk, který musí připustit marnost svého úsilí, přejde od sebevědomého snažení k naprosté nečinnosti. Od požadavku odstranit zlo až ke kořenům k úplné kapitulaci.



Pokus zlo ignorovat

Dalším falešným postojem vůči hříchu je pokus – opět podvědomý – ignorovat jej nebo minimalizovat. Člověk prostě vyhostí pocit své negativity do podvědomí. Nesnaží se ji identifikovat, soustředit ji do určitého osobního postoje a poté na ni prudce zaútočit, jak tomu bylo v předešlém případě. Zakouší nanejvýš neurčitý pocit neklidu, ale příliš se kvůli tomu nevzrušuje. Takový člověk je klidný, těžko upadne do nějaké krize, ale těžko se také pro něco nadchne. Uspokojuje ho ”dodržování pravidel”, i když je vždy připraven udělit sám sobě rozhřešení a různé úlevy v případě... nouze. Je to klidný a průměrný člověk, jemuž stačí znát to, co se dělat nesmí (smrtelné hříchy), a uspokojit tak nízkou úroveň svých aspirací v duchovním životě (”stačí přece žít v milosti...”).

Nemůže tomu být jinak: abychom mohli směřovat ke svatosti, je důležité pocítit vlastní hřích. Svatí se vždycky považovali, a to upřímně a opravdově, za velké hříšníky. Je známé, že cesta k dokonalosti, je-li pravá, s sebou nese rostoucí vědomí hříchu.

Také zde nacházíme jednu často zapomínanou základní pravdu: člověk je hříšníkem až do hloubi své bytosti. Pouze nevědomý člověk se může cítit sám se sebou spokojený jen proto, že ”nedělá nic špatného”... V takovém přístupu je určitá forma zbabělosti: je to, jako by dotyčný pověřil svou spásou ostatní, aniž by potřeboval Spasitele a pocítil velikost toho, že je spasen.


Odvety podvědomí

Jistě, je velmi výhodné zatlačit do podvědomí pocit vlastní viny: jak už jsme řekli, můžeme žít klidně, bez skrupulí a přehnaných snah po dokonalosti; máme pozitivní představu o sobě samých, a když to vezmeme kolem a kolem, necháváme žít i ty druhé. Ale podvědomí, to víme velmi dobře, nespí. A jestliže to je negativní podvědomí, má negativní vliv na náš život. Nežádoucí emoce, sklony a instinkty budou moci nerušeně jednat v polostínu naší duše a stát se motivací našeho chování, aniž bychom je mohli kontrolovat. To, co jsme stále více ignorovali, se postupně stává pánem našeho srdce.

To se samozřejmě projevuje svým vlastním způsobem. Setkáváme se s ”klidným” typem, který se najednou octne v zajetí ”podivné” zlosti nebo antipatie a cítí nutkání prudce si ji vylít. Tato zlost do něho nenapršela z nebe: je následkem postojů nebo citů, které v sobě dlouhý čas choval a necítil se za ně vinen, třebaže je vnímal jako samy o sobě nedobré. Je to, jako by tato lehká provinění sedimentovala v podvědomí a stávala se agresivními a stále méně kontrolovatelnými stimuly.

Nebo je zde typ ”spokojený sám se sebou”, který v sobě cítí pomalu rostoucí pocit méněcennosti a neschopnosti. Jako by se znovu dostával na povrch tajemný pocit viny (vědomě odmítaný), který takového člověka znejistí a poleká do té míry, že pak není schopen čelit životním úkolům a riskovat.

Další možnou odvetou podvědomí je ”průměrný” typ. Povoluje sám sobě nejrůznější úlevy a zmírnění, až si pomalu vybuduje ”svou vlastní” morálku, kde je téměř všechno dovoleno a těžký hřích se stává pouhou ”nehodou”, která se nedotýká – podle jeho iluzí – podstaty jeho nitra.

To je obvyklý sebeklam: to, co chceme ignorovat nebo minimalizovat, se opět dostává na povrch jinou cestou nebo se usadí v srdci a odtud nás znepokojuje a komplikuje nám život.


Výpis všech kapitol z této knihy: Iluze o vlastní spravedlnosti / Odpuštění, které nás usmiřuje / Pravdivý a falešný pocit viny

Související texty k tématu:

Odpuštění, smíření:
Odpuštění - cesta ven z vnitřního vězeníChceš-li být otrokem nějakého člověka, nesnášej ho 
Odpuštěním prospíváme i sobě 
Myšlenky na pomstu
Odpustit neznamená zapomenout 
Odpuštění tě vnitřně osvobodí z moci těch, kteří ti ublížili... 
Člověk může změnit svůj osud 
Jak mohu odpustit dozorci SS? 
Ke zdravým vztahům patří i omluva... 
Jak si nenechat ničit život starými křivdami? 
Věřím v ... odpuštění hříchů... 
Vězení s klíčem uvnitř

"Deprese", smutek, negativní pocity
Jak se vyrovnat se samotou?- Nechápat depresi jako něco, co si člověk zavinil
- Jak překonávat deprese
- Jsme obětmi svých nálad?
- Lék, který účinkuje vždycky - důvěřovat v Boha
- Jak se vyrovnat se samotou?
- Příběh o rozladěné kytaře
- Dětem se dnes předává neuvěřitelná nepravda
Pojem "deprese" je v na tomto webu použit spíše jako obecně zažitý termín pro smutek (malomyslnost, melancholii, sklíčenost), reakci na osobní těžkosti, krizi atd. Texty na tomto webu se tedy nezabývají pojmem "deprese" z lékařského odborného hlediska. V případě opravdových depresí je nutné vyhledat odbornou lékařskou pomoc. V případě onemocnění depresemi je třeba uvedené rady v textech na tomto webu tedy kombinovat s instrukcemi ošetřujícího lékaře a dodržovat případnou medikaci. (pozn. redakce)

Vánoce z různých úhlů

Vánoce z různých úhlů
(21.12.2017) Vánoce - informace, koledy, omalovánky, mp3, recepty

Jak obdarovat i někoho opravdu potřebného

(7.12.2017) Každý rok rostou hromady dárků, které nakonec skončí někde v šuplíku. Může to vypadat i jinak....

Adoptuj si politika

(4.12.2017) Modlitební iniciativa, která místo neustálé kritiky a odmítání politiky chce podpořit postoj, který bude...

Svatý Mikuláš (6. 12.)

Svatý Mikuláš (6. 12.)
(3.12.2017) Skutečná historie, legenda a tradice se spojují u oblíbené Mikulášovy osoby v pestrý celkový obraz.

Ježíškova vnoučata

(30.11.2017) Splňte vánoční přání osamělým lidem v domovech pro seniory. Je to na Vás.

Kurzy Alfa - kurzy o křesťanství ve vašem okolí
Chcete se dozvědět více o křesťanství? Navštivte kurzy Alfa ve vašem okolí.