Přijď nás zachránit. (Žl 80,19) - Biblický citát na dnešní den

Sekce: Knihovna

IV. Církev v křesťanově životě smíření

Církev hlásá pokání

z knihy Pokání, kajícnost, kajícník , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Církev nikdy neopomíjela volat své děti k pokání. Zpřítomňuje nabídku spásy obsaženou ve slovech proroků a až do konce časů bude slovy Proroka, který se stal tělem, zvát křesťana, aby vstoupil na cestu pokání. Bůh dal dnes lidem na vědomí, že se všichni a všude mají kát (srov. Sk 17,30). Jde o realistickou výzvu, která vyžaduje, abychom konkrétním způsobem vyjádřili, že jsme umřeli hříchu. Může to být zdrženlivost, půst, almužna atd. Všechno má být podepřeno modlitbou, která působí, že se výzva stává nezištnou nabídkou: nabídkou a přijetím této nabídky.





1. Církev hlásá pokání.

Poselství o obrácení, o milosrdenství, slovo spásy, které vyjadřoval Kristus řečí i skutky, hlásá církev nepřetržitě ve prospěch hříšníků.

Tato Kristova slova jsou nám ještě dnes adresována církevní formou ve shromáždění Božího lidu, ve společenství víry, které se schází, aby děkovalo Bohu a chválilo jej. Ve věřící obci má slovo rozmanité formy: "Není to jen slovo kerygmatické, apoštolské učení (didaskalia), slovo povzbuzující a vybízející. Je to také slovo modlitby, hymnu nebo Boží chvály, doxologie, aklamace, požehnání kněze atd. ... Tyto obměny, které jsou též typickými liturgickými prvky, jsou rovněž formami jediného Božího slova."12 Všechny tyto formy nalézáme privilegovaným způsobem v mešní bohoslužbě slova: biblická čtení, homilie, přímluvy, aklamace, vyznání víry ... Všechny tyto prvky spolu zjevují dvojí apoštolskou úlohu církve: současně se modlí a věří. Ale nesmíme si myslet, že hlásání slova končí bohoslužbou slova. Při slavení eucharistie zvěstujeme smrt Pána (1 Kor 11,26). Proto aktivní účast na mši svaté je jedno z nejpříznivějších a nejúčinnějších pozvání k ustavičnému obrácení křesťanského života.

Kázání církve pokrývá tedy celou naši existenci rozmanitým způsobem. A každá forma hlásání slova obsahuje přímo nebo nepřímo výzvu k obrácení, k radikální změně. Ale život církve také vyhrazuje zvláštní silné a privilegované chvíle hlásání poselství o obrácení. Její zákonodárství určuje týdenní rytmus (pátek) a období (postní dobu, advent). Tyto dny a doby jsou vybrány, aby zvláštním způsobem připomínaly velikonoční tajemství.13 Podle učení sv. Pavla jde o chvíle, kdy zaznívá radostná zvěst, že nastala příhodná doba, den spásy (srov. 2 Kor 6,2). Ale jestliže je kázání nutné pro poslušnost víry, pro začátek obrácení, vyžadují se konkrétní změny, aby byla víra skutečná a obrácení nepřetržité a opravdové. Církevní povědomí o nepřetržitém obrácení se projevuje naléhavým kázáním a konkrétnímí skutky pokání, liturgickou modlitbou.





2. Církev jako kající lid.

Církev nevykládá učení Pána jen teoreticky, nýbrž živě: Celý život církve jsou ustavičné velikonoce a vyznačují se konkrétními skutky. I když církev zdůrazňuje, že obrácení musí být nezbytně vnitřní a musí mít náboženský ráz, je přesvědčena, že nemůže zůstat jen vnitřním návratem k Bohu, ale musí se "vtělit" do změny chování, do umrtvování, do skutků spravedlnosti a lásky. Církevní tradice pokládala povinnost dělat pokání za Boží přikázání a věrně předávala všechno, čemu Pán učil slovy - když se neobrátíte, všichni zahynete (Lk 13,3-5) - a činy, modlitbou a postem na poušti. V tomto ohledu se církev neomezuje na to, že navrhuje možnost proměnit celou každodenní existenci v ustavičné velikonoce jednoduše pasivním způsobem, plněním našich stavovských povinností a trpělivým snášením truchlivých životních okolností v duchu kajícnosti. Nikoli, vyzývá všechny věřící, aby uposlechli Božího příkazu pokání tím, že přidají k nepříjemnostem života a k nepředvídaným denním událostem nějaké pozitivní skutky. Ponechává každému svobodu, aby si vybral způsob umrtvení, ale zdůrazňuje tři, které jsou v dějinách církve tradiční: modlitbu, půst a milosrdné skutky.

Modlitba je první plod, který následuje po objevení Božího milosrdenství a hříchu. Modlitbou se člověk vedený láskou pozvedá a tíhne ke spojení se svým Pánem. S pomocí modlitby činí člověk jedinou lásku k Bohu a k bližnímu reálnou postem a almužnou, Ty jsou jako křídla, která vynášejí modlitbu k uším Stvořitele.14 Půst, umrtvování těla a zříkání se časných dober, je považován za prostředek, který nás uschopňuje okoušet dobra duchovní. Vyprošťuje člověka od zlých mocností a podrobuje ho působení Ducha Božího. V tomto smyslu neznamená křesťanské umrtvování žádné odsouzení těla, které Boží Syn neváhal vzít na sebe. Směřuje spíše k osvobození člověka a usiluje, aby lidská důstojnost zraněná neumírněností byla uzdravena vůlí ke střídmosti, která je lékem. Je to věc dobrá a bohumilá ne svou povahou, ale aby byly umožněny jiné dobré skutky. Je "pravá" jen v té míře, v jaké je její pohnutkou láska k Bohu vyjádřená modlitbou a v jaké je jejím důsledkem láska k bližnímu projevující se dobrými skutky. "Blaze tomu, kdo se postí, aby nasytil chudého."15 Naopak, "půst bez milosrdenství není nic" (sv. Augustin, Sermo 25, 7) a "půst bez almužny trýzní tělo, ale neočišťuje duši" (sv. Lev, Sermo 15, 2). O almužně mluví sv. Augustin jako o daru a odpuštění. Jejím účinkem je odpuštění našich hříchů: "Slovo Pána se týká všeho, co vykonalo milosrdenství, aby prokázalo službu: Dejte almužnu, a pak vám bude všechno čisté (Lk 11,41). Ne jenom ten, kdo dá hladovému najíst, kdo dá žíznivému napít, ale almužnu dává i ten, kdo odpustí hříšníkovi ... Almužna má mnoho možností, a když je využijeme, všechny nám pomáhají k odpuštění hříchů" (sv. Augustin, Enchiridion 19,72). Avšak účinnost almužen závisí na jedné podmínce: aby byly dány v duchu, jaký Bůh žádá, aby nás přibližovaly ke Kristu a ne aby od něho vzdalovaly. "Máš dát chudému Kristu, aby sis od něho vyprosil odpuštění svých hříchů. Protože dáváš-li mu, aby ti bylo umožněno hřešit nečistotou, nesytíš Krista, ale snažíš se podplatit soudce. Dávejte tedy almužny, aby byly vyslyšeny vaše modlitby a Bůh vám pomohl k polepšení života" (sv. Augustin, Sermo 39, 4,6).

Toto osobní kající úsilí křesťana jako člena církve je vnitřně spjato s celým společenstvím, je podepíráno kajícností celé církevní obce a je do ní zapojeno. Církev si je vědoma nutnosti očisty a žádá své členy, aby konali pokání nejen osobně, ale také hromadně v určených dnech, aby se projevili a konkrétně uskutečnili jako kající lid Boží; lid, který nese a odpykává se svým Pánem hříchy světa a ustavičně usiluje o svatost obrácením a konáním skutků lásky. Podle tradice zůstává půst nejvlastnější formou společného pokání a dny postu jsou všeobecně doprovázeny modlitbou a končí bohoslužebným shromážděním celé obce.16

Biskupské konference se snažily navrhnout nové formy kajících skutků, jež se více shodují s dobou a mají široký příznivý ohlas mezi věřícími. Oficiální dokumenty biskupů doporučují zdrženlivost od masa, alkoholických nápojů, od zábav a zbytečných výdajů, aby se ušetřené prostředky daly chudým. Italská biskupská konference navrhuje, že se může pokládat za kající skutek odřeknutí si zvlášť oblíbeného jídla, úkon duchovního nebo tělesného skutku milosrdenství, četba Písma svatého, úkon zbožnosti, hlavně v rodině, ochotnější přijímání životních nesnází, zřeknutí se zvláštní podívané.17

Společné pokání ve dnech určených církví má hluboký význam: účastí na církevním pokání se křesťané vžívají do ustavičného velikonočního života církve podle týdenního a ročního rytmu. Např. už v postní době jsou odkazy na velikonoční tajemství, ale nesmí se zapomínat, jak je s tímto tajemstvím spojen pátek: den ukřižování, nevyhnutelný přechod k neděli zmrtvýchvstání. Jestliže se neděle pokládá za den Páně, za týdenní velikonoce a za den, kdy se obec věřících shromažďuje kolem vzkříšeného Pána, má být pátek dnem pašijovým, kalvárským v tom smyslu, že se obec připravuje na nedělní shromáždění, které bude slavit v radosti a lásce. Snaží se proto o obrácení, které se konkrétně projevuje kajícími skutky, jež koná každý člen.18 Pokání takto napojené na velikonoční tajemství a povýšené z přirozené roviny do náboženské, z individuální do komunitní, dostává v Kristu a v církvi nový, svůj nejvznešenější smysl. Stává se svatým obětním darem, svátkem slaveným s radostí a s duchovní touhou v očekávání oslaveného Pána.19 Z tohoto pohledu je postní doba nedílnou součástí velikonočního tajemství a pátek je vnitřně spjat s nedělí. Každá kající doba má tedy své příznačné známky, které poskytují katechezi a vnitřnímu životu nové výhledy a nová obohacení.

Celé toto kající úsilí komunity je začleněno nebo spíše zakořeněno v duchovním rozměru pokání, který se projevuje a uskutečňuje v liturgickém životě církve. Pokání slaví církev každý den při kajícím úkonu ve mši svaté, modlitbou, hlásáním slova, a především kající bohoslužbou, když věřící vyznávají, že jsou hříšníci, a vyprošují si od Boha a od bratří a sester odpuštění.20 Touto duchovní dimenzí tvoří křesťanské pokání jeden celek: vnitřní obrácení jako plod kázání se projevuje konkrétně skutky, které mají své kořeny v církevní bohoslužbě a v ní se slaví, a tím se stávají pravým Bohu milým pokáním.





3. Modlitba za hříšníka.

Modlitba patří nedílně k církvi, kněžskému lidu. Církev se zrodila z modlitby a odjakživa a navždy z ní žije. Je to nepřetržitá modlitba za spásu světa. Vědomí, že musí očišťovat hříchy svých členů, ji nutí, aby se modlila ještě usilovněji, poněvadž pevně věří v účinnost své modlitby za hříšníky: "Pán slíbil, že jednomu nebo více věřícím shromážděným v jeho jménu dá to, oč ho prosí. Co by mohl odepřít tisícům lidí zachovávajícím přísnou kázeň a oživovaným týmž duchem?" (Sv. Lev, Sermo 88, 3). Tímto přesvědčením je ovládána každodenní modlitba církve, která prosí i za odpuštění hříchů svých dětí, které se v ní modlí, i za obrácení hříšníků. Církev se neomezuje na to, že povzbuzuje hříšníka, aby u ní hledal odpuštění svých vin, ale vybízí všechny věřící, aby spolupracovali na jeho obrácení. Spravedlivý pomáhá hříšníkovi a z toho vzchází oboustranné dobro.21 Takto se stává hřích bratra v liturgické skutečnosti naším hříchem. V těle církve se obnovuje a zvěčňuje tajemství Syna, který nese na sobě nepravost všech synů a dcer. Křesťanská modlitba se ustavičně vrací k této vůdčí myšlence a ve mši svaté nám neustále zaznívá.

Z hlediska liturgického se věřící připravují na slyšení slova a na slavení památky eucharistie úkonem kajícnosti. Tento úkon obsahuje výzvu a krátké zpytování svědomí, potom stručné vyznání hříchů v "Confiteor" nebo "Pane, smiluj se". (Před tímto posledním předcházejí úmysly, jež připomínají Kristův zásah při odpouštění hříchů.) Nakonec je závěr: "Smiluj se nad námi ..." Je to obřad očištění celé obce, protože "vyznávám se" je opravdu všeobecné a veřejné obvinění celého shromáždění a následné rozhřešení je doopravdy rozhřešením v prosebné formě.22 Ale vlastní kající modlitbou při eucharistické liturgii je Otčenáš: "Voda nové smlouvy smazala všechny hříchy, ale byli bychom velice neklidní, kdyby nám modlitba Páně neposkytovala možnost k našemu očištění."23 Sv. Augustin se nebojí říci, že Otčenáš je pro křesťany každodenním křtem.24 Ve slavení liturgie nalezneme i jiné kající a očistné formule, ale snad se příliš zapomínalo, že sama eucharistie je svátost smíření, neboť je to Kristova oběť (DS 1753). Nehodláme zde rozebírat vztah pokání a eucharistie z tohoto hlediska.25 Chceme zdůraznit skutečnost, že eucharistie jako svátost slitovnosti je obětována celou církví za přítomné shromáždění i za nepřítomné, za ty, kdo jsou ve stavu milosti a kdo by mohli přijímat, i za hříšníky, kteří přijímat nemohou. Jako oběť je eucharistie účinným znamením oběti na kříži, na němž prolil Ježíš Kristus svou krev za všechny. Jako je oběť na kříži přinášena za všechny, tak je i eucharistická oběť výkupná, a z tohoto důvodu má objektivní a univerzální smírnou moc jak pro spravedlivé, tak pro hříšníky, pro pokřtěné i pro pohany.26 Avšak eucharistická oběť přináší věřícím dar agapé, jen jsou-li dobře disponováni. Rozumějme dobře: dar agapé osvobozuje od hříchu, jediné překážky jejího uskutečnění, a proměňuje v pravou a dokonalou lítost počáteční bolest nad hříchem, která už vzbuzuje v křesťanovi, když se účastní eucharistie, náležité dispozice.

Shrneme-li to, je celý život církve ustavičná modlitba za očištění skvrn jejích členů. Má udělat z církevního pokání vždy nezaslouženou milost: Modlitba působí, že výzvy k obrácení jsou přijímány a že se obrácení projevuje úkony, jež jsou součástí kajícího života samotné církve. V tomto ohledu můžeme opravdu říci, že pokání je milost, která dopomáhá k jeho přijetí. Protože všechno je milost: možnost, moc i vykonání.


Výpis všech kapitol z této knihy: I. Pokání a kajícník: zmínky v Písmu / II. Pokání a kajícníci: zmínky v dějinách / III. Smíření a společenství / IV. Církev v křesťanově životě smíření / V. Svátostné smíření / VI. Znovunalezená jednota / Poznámky

Vánoce z různých úhlů

Vánoce z různých úhlů
(21.12.2017) Vánoce - informace, koledy, omalovánky, mp3, recepty

Betlémské světlo

Betlémské světlo
(21.12.2017) Informace, rozvoz, mapa, historie, náměty, fotogalerie, kontakt. (odkaz na betlemskesvetlo.cz)

Václave Havle, díky!

Václave Havle, díky!
(16.12.2017) 18. 12. 2011 zemřel Václav Havel. Spisovatel a dramatik, jeden z prvních mluvčích Charty 77, vůdčí osobnost...

Papež František - výročí narození (17. 12. 1936)

Papež František - výročí narození (17. 12. 1936)
(16.12.2017) (* 17.12.1936) Buenos Aires, Argentina; rodným jménem Jorge Mario Bergoglio; papežem zvolen: 13. března 2013....

Vánoční dokreslovací knížka pro děti

(15.12.2017) Milí rodiče, učitelé, katecheté... připravili jsme pro vás a vaše děti dokreslovací pracovní listy s...

Kurzy Alfa - kurzy o křesťanství ve vašem okolí
Chcete se dozvědět více o křesťanství? Navštivte kurzy Alfa ve vašem okolí.