Vedu tě cestou, kterou máš jít. (Iz 48,17) - Biblický citát na dnešní den

Sekce: Knihovna

Hřích v bibli

Velmi konkrétní skutečnost

z knihy Hřích (heslo ze Slovníku spirituality) , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Co může říci Boží slovo v úvaze o této skutečnosti? Bible mluví často, skoro na každé stránce o skutečnosti, kterou my obecně nazýváme hřích. Výrazů, jimiž hřích označuje SZ (Starý Zákon - část židovské Bible do doby křesťanství), je mnoho a většinou jsou převzaty z řeči vyjadřující lidské vztahy: pochybení, nepravost, vzpoura, nespravedlnost atd.

Židovství přidá ještě název "dluh". Bude ho používat i NZ (Nový Zákon - část Bible - po Kristu). Ještě všeobecněji je hříšník představován jako ten, kdo v Božích očích páchá zlo, a opakem spravedlivého je zločinec. Ale především v biblických dějinách je zjevná pravá povaha hříchu, jeho zloba a jeho rozměry. Jsou zjevením o člověku a současně o Bohu, o jeho lásce, které se protiví hřích, o jeho milosrdenství, protože dějiny spásy nejsou konec konců nic jiného než dějiny neúnavných pokusů Boha stvořitele vytrhnout člověka z jeho hříchu.





1. Prvotní hřích

Mezi všemi příběhy SZ je svrchovaně poučná už zpráva o pádu, kterou začínají dějiny lidstva. Adamův hřích je mnohem víc než pouhý vnější úkon neposlušnosti (Gn 3,3). Je představován jako vnitřní postoj někoho, kdo se opovažuje stavět se na místo Boha a rozhodovat o dobru a zlu, prohlašovat před Bohem svou soběstačnost a odmítat závislost: Gn 3,5: "Budete jako Bůh znát dobré i zlé." Protože byl člověk stvořen Bohem "podle jeho obrazu a podoby", nebyl závislý jen na něm, ale měl s ním také vztah přátelský. Svým odmítnutím však člověk Boha pokládá za svého soupeře, žárlí na jeho výsady a na jeho nadřazenost (srov. Gn 3,4n). Hřích porušuje v člověku obraz Boha a převrací ho: místo bytosti, která je sama v sobě dokonalá a úplně nezištně dává, vidí v něm bytost zištnou a potřebnou, která se snaží chránit se proti svému tvoru.

Roztržka mezi člověkem a Bohem, vzniklá z iniciativy člověka, je potrestána rozsudkem svědomí, které ji zkonstatuje ještě dřív, než dojde k trestu. Adam a Eva "se ukryli před Bohem" (On 3,8). "Vyhnání z ráje" bude jen potvrzením této vůle člověka. Roztržka s Bohem nese s sebou také roztržku mezi členy lidského společenství: roztržku mezi osobami, v rodině, ve společnosti. Tím, že Adam obviní svou družku, distancuje se od ní, ačkoli j i původně poznal jako "kost Z mých kostí a tělo z mého těla" (Gn 2,23). .

Zabití Ábela (Gn 4,8) a divoký zpěv Lámechův (Gn 4,24) jsou jasná znamení této vlády násilí, zkaženosti lidstva, která vyústí v potopu (Gn b) a v nedůvěru k Bohu při stavbě babylonské věže, jež bude mít za následek neschopnost národů dorozumět se mezi sebou (Gn 11 ). To všechno je mohutné crescendo v šíření zla a jeho následků.

Ale postavení hříšného člověka je od začátku ve znamení naděje. Sám Bůh se ujme usmíření (Gn 3,15). Tato Boží dobrota, silnější než zlo člověka, působí už tehdy, kdy uchrání Noeho a jeho rodinu od zkázy a od potopy (Gn 6,5-8) a s ním "znovu stvoří" svět. Působí především v povolání Abraháma. U něho se projeví plán na usmíření výslovně: "V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země" (Gn 12,3).





2. Hřích v dějinách Izraele

Hřích, přítomný na samém počátku lidstva, provází celé dějiny Izraele. Abychom to znázornili, všimněme si jedné příznačné příhody: klanění zlatému teleti (Ex 32). Jako učinil Bůh Adama ze své nezištné iniciativy předmětem své blahovůle, tak činí i se svým lidem Izraelem. Zejména celá historie exodu dokazuje skutky, jak věrně dodržel své slovo. Ale právě ve chvíli, kdy Bůh uzavírá smlouvu se svým lidem, spolčuje se s ním a dává Mojžíšovi "desky svědectví" (Ex 31,18), žádá lid Árona, aby mu dal boha, který by nebyl od něho tak daleko a tak neviditelný, který by byl podle jeho míry a představ. Boha, který by kráčel s lidem tam, kam ho chce tento lid vést, a nežádal od lidu, aby kráčel s ním. Hřích záleží také zde v odmítnutí poslušnosti. Z hlubšího hlediska je to odmítnutí důvěřovat Bohu a odevzdat se mu, uznat, že on jediný dostačí, že jen od něho má člověk svou existenci a jen jemu má sloužit (Dt 6,15). Zde je kořen hříchu jako modloslužby, kterou budou připomínat a na kterou budou poukazovat zvláště proroci.





3. Učení proroků

Valnou část kázání proroků - tvoří pranýřování hříchu - představených i lidu. Proto jsou v prorocké literatuře tak často vypočítávány hříchy, obyčejně v návaznosti na Desatero. Ještě častěji jsou vypočítávány v knihách sapienciálních, naučných.

Hřích se stává velmi konkrétní skutečností: opuštění Boha plodí násilnosti, loupeže, nespravedlivé soudy, lež, cizoložství, vraždy, všechny možné společenské zlořády. Významná jsou tu vyznání Iz 59,13n a Oz 4,2. Kdo se opováží budovat sám od sebe, nezávisle na Bohu, bude to dělat obvykle na úkor druhých, hlavně nejmenších a nejslabších. Dokazuje to např. cizoložství Davidovo (2 Sam 12).

Hřích člověka není jen v rozporu s právy Božími, ale i s jeho srdcem. V tomto smyslu mluví Písmo svaté o hříchu jako o urážce Boha. Hřích nezraňuje Boha v něm samém (zjevení příliš důtklivě prohlašuje jeho přesažnost, než abychom si to mohli myslet: srov. Jer 7,19; Job 35,6). Ale "zraňuje" ho především v té míře, v jaké postihuje ty, kdo jsou předmětem jeho lásky. Tak Nátan vytýká Davidovi, že pohrdl Bohem (srov. 2 Sam 12,9n), a proto musí nést důsledky. Mimoto hřích odděluje člověka od Boha, jediného pramene života, a z toho je jasné, že se protiví Božímu plánu lásky (srov. Jer 2,11 n).

Proto čím hlouběji rozjímá biblické zjevení o dosahu této lásky, tím víc ukazuje, v jakém skutečném smyslu může hřích člověka urážet Boha. Tato skutečnost je vyjadřována obrazy, jako např. nevděkem syna k milujícímu otci (Iz 57,4) nebo k matce, která nebude nikdy moci zapomenout na plod svého těla (Iz 48,15), nebo také nevěrou snoubenky, která se zaprodává prvnímu, kdo přijde, a nedbá na neúnavnou a věrnou lásku svého snoubence (Jer 3,7-12; Ez 16,24).

V tomto stadiu zjevení se hřích představuje podstatně jako porušení osobních vztahů. Člověk odmítá nechat se milovat Bohem, který strpí, aby nebyl milován, Bohem, kterého učinila láska zranitelným. (Tajemství této lásky bude plně odhaleno až v NZ.) Vedle hříchů mluví proroci vždy také o obrácení: Bůh zůstává věrný i přes nevěrnost člověka a zve ho k návratu, dokud je čas (Oz 2,8n; Ez 14,11).

Protože je hřích odmítnutím lásky, je podmínkou odpuštění, aby se člověk znovu vzchopil k milování, aby se zřekl své vůle k nezávislosti a nechal se utvářet a milovat Bohem. Zkrátka, aby odmítl všechno, co je podstatou hříchu.

Toto všechno přesahuje lidskou možnost. Také obrácení je dar od Boha. Bůh hledá zatoulanou ovečku (Ez 34), dává člověku "nové srdce", "nového ducha", "svého ducha" (Ez 36,26n). Potom se uskuteční nová smlouva, zákon už nebude napsán na kamenných deskách, nýbrž v srdci lidí (srov. Jer 31,3n).

Posléze SZ ohlašuje, že k této vnitřní proměně dojde obětí tajemného služebníka, jehož pravou totožnost nemůže nikdo tušit, dokud se proroctví nenaplní (Iz 42,1 n).





4. Učení Bible Nového Zákona

NZ odhaluje, že služebníkem, který přišel osvobodit člověka od hříchu (Iz 53,11 ), je Syn Boží.


a) Na začátku katecheze synoptiků

(synoptici = tři autoři evangelií - spisů Bible Nového zákona, pojednávající o životě, učení a významu Ježíš Krista)
Ježíš je s hříšníky, aby jim zvěstoval odpuštění hříchů (Mk 2,17; Mt 6,12). Tato zvěst je jako u proroků doprovázena kázáním obrácení, které uzpůsobuje člověka, aby přijal důkaz Boží přízně, aby se nechal Bohem utvářet, aby přijal "jeho království" (Mk 1,15 ). Proto zůstává Ježíš bezmocný vůči tomu, kdo odmítá světlo (Mk 3,28n) a kdo si namlouvá, že nepotřebuje odpuštění, jako např. farizej (Lk 18,9n).

Proto také Ježíš pranýřuje hřích a falešnou spravedlnost těch, kdo se domnívají, že jsou zadobře se zákonem, ale mají zlé srdce (Mk 7,21n). Ježíšův učedník se nemůže spokojit se spravedlností zákoníků a farizeů (Mt 5,20). Jeho spravedlnost je shrnuta v přikázání lásky (Mt 7,12). Ale učedník se naučí, co znamená milovat a co je hřích jako odmítnutí lásky, když bude vidět, jak si počíná jeho Mistr.

Nejpřekvapivější je odhalení Božího milosrdenství k hříšníkům. Ježíš je vyjadřuje jak slovem po způsobu proroků (srov. zejména Lk 7,36n; 19,5; Mk 2,15n; Jan 8, l On), tak hlavně svými činy: Ježíš přijímá hříšníky stejně dobrotivě jako otec v podobenství (srov. Lk 7,36n;19,5; Mk 2,15n; Jan 8,1 On). Svědkové tohoto milosrdenství nejsou schopni je pochopit a pohoršují se nad ním.


b) Pro Janovo evangelium je příznačný výraz "hřích světa" (Jan 1,29)

Evangelista jím míní víc než zvláštní hříchy. Mluví o tajemné skutečnosti, která je plodí: je to moc nepřátelská Bohu a jeho království. S ní se dostává Ježíš do křížku. Toto nepřátelství se projevuje konkrétně především odmítnutím světla (Jan 3,19-20; 9,11 ).

Jan se vrací k myšlence naznačené už ve SZ (Mdr 2,24) a připisuje toto nepřátelství vlivu satana. Jemu je poddán každý, kdo hřeší (Jan 8,34). Jeho skutky jsou vražda a lež (Jan 8,44), které plodí nenávist ke světlu (3,19), k pravdě, a tedy ke Kristu a k Otci ( 15,22), takže dojde až k usmrcení Božího Syna. Ježíš je vítěz nad hříchem světa, protože je bez hříchu (Jan 8,46), je jedno s Otcem (Jan 10,30), je čisté světlo, ve kterém není tmy (Jan 1,5; 8,12); je pravda beze stopy lži (Jan 1,14; 8,40) a především je láska, která bude dovršena jeho smrtí (Jan 15,13). Tato zdánlivá porážka je ve skutečnosti vítězstvím nad vládcem tohoto světa, který proti němu nic nezmůže (Jan 14,3) a byl jím vypuzen (Jan 12,31). Na tomto vítězství se dostalo účasti i Ježíšovým učedníkům. Za to, že ho přijali, se stali Božími dětmi (Jan 1,12). Křesťan nehřeší, protože je narozen z Boha (1 Jan 3,9). A i kdyby upadl do hříchu, Ježíš udělil apoštolům Ducha svatého a dal jim moc "odpouštět hříchy" (Jan 20,22n).


c) Teologie hříchu u sv. Pavla

Pavel rozlišuje hřích (řecky hamartia) od jednotlivých hříšných skutků nazývaných řeckým výrazem paraptóma, což znamená doslova "pád". Nepodceňuje dosah hříšných skutků, jak dokazují seznamy hříchů v jeho listech srov. 1 Kor 5, l On; 6,9n; 2 Kor 12,20; Gal 5,19-21; Řím 1,29-31; Kol 3,5-8; Ef 5,3; 1 Tim 1,9; Tit 3,3; 2 Tim 3,2-5), ale jde za ně dál až k jejich počátku: jsou v člověku výrazem a vnějším projevem síly, nepřátelské vůči Bohu a jeho království, o které mluvil Jan. Již skutečnost, že mu Pavel prakticky vyhrazuje označení "hřích" (v jednotném čísle), mu dává zvláštní význam. Ale apoštolovi záleží hlavně na tom, aby vylíčil jeho původ a účinky v každém z nás, takže vypracovává opravdovou teologii hříchu.

Hřích je představován jako zosobněná moc do té míry že se někdy může zaměňovat s postavou satana, "boha tohoto světa" (2 Kor 4,4). Přece se však od něho liší, náleží hříšnému člověku, je v jeho nitru. V Adamově hříchu (Řím 5,12-19), který z nich činí smrtelníky, existuje solidarita všech lidí. Pavlův názor však přesto není pesimistický.

Existuje totiž ještě vyšší solidarita, a to celého lidstva s Ježíšem Kristem (Řím 5,15). Bůh dopustil Adamův hřích a jeho následky, neboť Kristus má nad nimi zvítězit. Ježíšovo vítězství nad hříchem je podle Pavla stejně radikální jako podle Jana. Křesťan, který zemřel hříchu, se stal se vzkříšeným Kristem novou bytostí (Řím 6,14), novým stvořením (2 Kor 5,17). Může však, dokud žije ve smrtelném těle, znovu upadnout do moci hříchu a poddat se svým žádostem (Řím 6,2), odmítá-li žít podle Ducha (Řím 8,5). Vítězství nad hříchem se z Boží moudrosti dosáhne s použitím samotného hříchu. Ten také patří do Božího spasitelného plánu s lidským pokolením: "Bůh totiž dopustil, že všichni upadli do neposlušnosti, aby všem prokázal milosrdenství" (Řím 11,32; Gal 3,22).

Toto tajemství Boží moudrosti se odhaluje nejjasněji v utrpení Božího Syna. Otec nechal Syna jít na smrt, aby mohl vykonat největší úkon poslušnosti a lásky. Ježíš uskuteční naše vykoupení tím, že jako první přejde z tělesného stavu do duchovního. Aby mu Bůh umožnil milovat, jak ještě nikdy žádný člověk nemiloval, chtěl, aby se jeho Syn stal zranitelným pro hřích člověka, abychom my, dík tomuto svrchovanému úkonu lásky, mohli pocítit, jak účinnou moc má život, kterým je Boží spravedlnost (srov. 2 Kor 5,21 ). Tak "těm, kteří milují Boha, všechno napomáhá k dobrému" (Řím 8,28), i hřích.


Výpis všech kapitol z této knihy: Ztráta smyslu pro hřích / Hřích v bibli / Hřích v teologickém myšlení / Hřích v rozměru naděje / Hřích v dnešní humanistické mentalitě / Hřích podle dnešní teologie / Mystika hříchu / Hřích světa a kající církev / Církev jako vychovatelka k pokání

Vánoce z různých úhlů

Vánoce z různých úhlů
(21.12.2017) Vánoce - informace, koledy, omalovánky, mp3, recepty

Betlémské světlo

Betlémské světlo
(21.12.2017) Informace, rozvoz, mapa, historie, náměty, fotogalerie, kontakt. (odkaz na betlemskesvetlo.cz)

Vánoční dokreslovací knížka pro děti

(15.12.2017) Milí rodiče, učitelé, katecheté... připravili jsme pro vás a vaše děti dokreslovací pracovní listy s...

Když Bůh mlčí – nyní i jako audiokniha

Když Bůh mlčí – nyní i jako audiokniha
(12.12.2017) Když naše modlitby narážejí jakoby na zavřené nebe….

Jak obdarovat i někoho opravdu potřebného

(7.12.2017) Každý rok rostou hromady dárků, které nakonec skončí někde v šuplíku. Může to vypadat i jinak....

Kurzy Alfa - kurzy o křesťanství ve vašem okolí
Chcete se dozvědět více o křesťanství? Navštivte kurzy Alfa ve vašem okolí.