Chraňte se před chamtivostí. (Lk 12,15) - Biblický citát na dnešní den

Sekce: Knihovna

Clive Staples Lewis

Dogma

z knihy Bůh na lavici obžalovaných , vydal(o): Návrat domů

Je běžnou námitkou proti křesťanství, že jeho dogmata jsou neměnná, zatímco lidské poznání se neustále rozvíjí. Nevěřícím se proto zdá, jako bychom se neustále zabývali beznadějnou snahou tlačit nové poznání do forem, z nichž dávno vyrostlo. Myslím, že tento pocit vyvolává mnohem větší odcizení od církve než kterýkoli jednotlivý rozpor mezi tím či oním článkem víry a tou či onou vědeckou teorií. Můžeme, jak říkáme, „překonat" tucty dílčích „problémů", ale to nezmění pocit, že tato snaha je jako celek zvrácená a odsouzena k nezdaru: vlastně čím důmyslnější, tím zvrácenější. Člověku mimo církev se totiž zdá být jasné, že kdyby naši předkové věděli o vesmíru, co víme dnes, křesťanství by vůbec neexistovalo: a jakkoli se snažíme záplatovat a opravovat, žádný myšlenkový systém, který se považuje za neměnný, se nemůže dlouhodobě přizpůsobit našemu rostoucímu poznání.

Toto je postoj, na který se pokusím odpovědět. Než se však dostanu k tomu, co považuji za základní odpověď, rád bych vyjasnil jisté problémy kolem současného vztahu mezi křesťanským učením a dosaženým stup­něm vědeckého poznání. To je něco jiného než neustálý rozvoj poznání, který právem či neprávem očekáváme v budoucnosti a který, jak někteří soudí, nás jistě nakonec porazí.

V jednom ohledu, jak si mnozí křesťané povšimli, současná věda nedávno srovnala krok s křesťanským učením a rozešla se s klasickými formami materialismu. Jestliže něco jasně vyplývá z moderní fyziky, pak to, že příroda není věčná. Vesmír měl svůj počátek a bude mít i svůj konec. Ale všechny velké materialistické systémy minulosti věřily ve věčnost, a tedy v sebeexistenci hmoty. Jak řekl profesor Whittaker v riddelských přednáškách r. 1942, „učení o stvoření nikdy nebylo možné vážně napadnout jinak než za předpokladu, že svět ve svém víceméně současném stavu existuje od věčnosti". Tento základní pilíř materialismu byl nyní odstraněn. Tuto skutečnost bychom však neměli přeceňovat, neboť vědecké teorie se mění. Ale v této chvíli se zdá, že důkazní břemeno neleží na nás, nýbrž na těch, kdo popírají, že příroda má mimo sebe nějakou příčinu.

V obecném mínění však původ vesmíru znamená (myslím) méně než jeho povaha - jeho nezměrná velikost a jeho zjevná lhostejnost, ne-li nepřátelství k lidskému životu. Tato jeho povaha velmi často činí na lidi o to větší dojem, že se považuje za moderní objev - za skvělý příklad toho, co naši předkové neznali a co by, pokud by to byli znali, bývalo zabránilo samotnému vzniku křesťanství. To je jednoduchý historický podvod. Ptolemaios věděl právě tak dobře jako Eddington, že Země je nekonečně malá ve srovnání s celým obsahem vesmíru. Nejde zde o to, že by poznání rostlo až do chvíle, kdy je již rámec starověkého myšlení nedokázal udržet. Jde tu o jinou otázku: proč se má vesmírná bezvýznamnost Země, známá po tolik staletí, stát v posledním století najednou argumentem proti křesťanství'? Nevím, proč k tomu došlo; ale jsem si jist, že to nesvědčí o větší pronikavosti myšlení, neboť argument na základě velikosti je po mém soudu velmi chatrný.

Když doktor při pitvě podle stavu orgánů mrtvého usuzuje na přítomnost jedu, jeho argument je racionální, neboť má jasnou představu o stavu, kdy jed v orgánech přítomen není. Stejně tak užíváme-li rozlehlost vesmíru a malost Země k vyvrácení Boží existence, musíme mít jasnou představu o tom, jak by musel vesmír vypadat, kdyby Bůh existoval. Ale máme ji? Ať je vesmír sám o sobě jakýkoli - a ovšem, někteří modernisté jej považují za konečný - jistě jej vnímáme jako trojrozměrný a u trojrozměrného vesmíru si neumíme představit žádné hranice. Samotná forma našeho vnímání nás tedy vede k představě, jako bychom žili v nekonečném prostoru. Kdybychom v tomto nekonečném prostoru nezjistili žádné jiné objekty než ty, které mají nějaký význam pro člověka (naše vlastní Slunce a Měsíc), pak tato rozlehlá prázdnota by byla jistě použita jako silný argument proti existenci Boha. Nachá- zíme-li jiná tělesa, musejí být obyvatelná, nebo neobyva- telná: a podivné je, že obě tyto hypotézy jsou užívány jako důvod k odmítnutí křesťanství. Jestliže vesmír překypuje životem, pak je údajně absurdní tvrzení křesťanů - či co se za jejich tvrzení považuje - že člověk je jedinečný, a absurdní je křesťanská nauka, že kvůli nám lidem a pro naše spasení Bůh na tuto jednu planetu sestoupil a vtělil se v člověka. Na druhou stranu, pokud je Země opravdu jedinečná, prý to dokazuje, že život je jen náhodným vedlejším produktem ve vesmíru, a tak to opět vyvrací naše náboženství. Opravdu, je těžké se nám zavděčit. Zacházíme s Bohem jako policie s obviněným; cokoli učiní, může být použito proti němu. Nemyslím, že to je naše zlomyslnost. Mám podezření, že v samotném našem způsobu myšlení cosi nevyhnutelně zapříčiňuje, že nás skutečná existence vždy vyvádí z míry, ať má tato skutečná existence jakoukoli povahu. Pro konečné a nahodilé stvoření - stvoření, které ani nemuselo existovat - bude možná vždycky těžké smířit se s holou skutečností, že je zde a nyní připoutáno k skutečnému řádu věcí.

Ať je tomu jakkoli, je jisté, že celá argumentace na základě velikosti spočívá na předpokladu, že rozdílná velikost by měla odpovídat rozdílnému významu; jinak by totiž nebyl žádný důvod, proč by nepatrná Země a ještě menší lidský tvor na ní nemohly být tím nejdůležitějším v celém vesmíru, který obsahuje spirální mlhoviny. Je však tento předpoklad rozumový, nebo citový? Stejně jako kdokoli jiný i já cítím nesmyslnost předpokladu, že galaxie by mohla mít v Božích očích menší závažnost než takové zrnko, jakým je lidská bytost. Ale pozoruji, že žádnou podobnou nesmyslnost nevnímám u předpokladu, že pět stop vysoký člověk může být důležitější než jiný, který měří šest a půl stopy; ani že člověk může být důležitější než strom nebo mozek důležitější než noha. Jinými slovy, pocit nesmyslnosti vzniká jen tehdy, je-li rozdíl velikosti příliš velký. Ale pokud si daný vztah uvědomujeme rozumem, pak platí univerzálně. Kdyby byla mezi velikostí a hodnotou nějaká skutečná souvislost, pak by malý rozdíl ve velikosti odpovídal malému rozdílu v hodnotě stejně jistě, jako by velký rozdíl velikosti odpovídal velkému rozdílu hodnoty. Ale žádný zdravý člověk nic takového nepředpokládá. Nemyslím si, že vyšší člověk má o něco větší cenu než člověk menšího vzrůstu. Nepovažuji stromy za mírně nadřazené člověku, abych pak prohlásil, že jejich nadřazenost je zanedbatelná a příliš malá, než abychom ji museli brát v úvahu.


Výpis všech kapitol z této knihy: Dogma / Zázraky / Dobrý člověk bez křesťanství

Zápas o každodenní modlitbu - P. Józef Augustyn

(19.10.2017) Již tradiční rekolekce s P. Józefem Augustynem pořádá Pastorační středisko od 10. do 11. listopadu 2017...

Bůh sám je původcem krásy, aneb podzimní variace

(14.10.2017) Boží věčná moc a jeho božské bytí je možné poznat světlem rozumu z toho, co stvořil (Řím 1,20)

Výzva ČBK k nadcházejícím volbám do PS Parlamentu ČR

(12.10.2017) Lidé dobré vůle, sestry a bratři v Kristu našem Pánu, obracíme se na Vás v době blížících se...

Modlete se za politiky, i za ty chybující

(9.10.2017) „Nemodlit se za své vládce je hřích“, řekl papež František. Mnozí možná kroutí hlavou.

Říjnové číslo časopisu pro dívky IN!

Říjnové číslo časopisu pro dívky IN!
(9.10.2017) Zveme vás k přečtení říjnového čísla.

Kurzy Alfa - kurzy o křesťanství ve vašem okolí
Chcete se dozvědět více o křesťanství? Navštivte kurzy Alfa ve vašem okolí.