Židům vstup zakázán

27.1.2007, Karen Levine

Patnáctého března 1939 obsadily Hitlerovy oddíly zbytek Československa. Život židovské rodiny Bradyových se navždy změnil. Začali žít podle odlišných pravidel.

Směli opouštět své domy jen v určitých hodinách. Směli nakupovat jen ve vyhrazených obchodech a jen po vymezenou dobu. Nesměli cestovat. Skončily návštěvy milovaných tet, strýčků a babiček. Museli nacistům nahlásit vše, co vlastnili – umělecké předměty, šperky, příbory, bankovní knížky. Rodinné rádio muselo být odevzdáno nacistickému úředníkovi.

Jednoho dne chtěla jít Hana s Jiřím do kina na Sněhurku a sedm trpaslíků. Když se dostali k pokladně, uviděli nápis, na kterém stálo „Židům vstup zakázán“. Brunátní rozhořčením a s planoucíma očima se otočili a šli domů. Hana vcházela do dveří rozezlená a znechucená. „Co se to děje? Proč nemohu jít do kina? Proč prostě nemohu ten nápis ignorovat?“

Každý týden přinášel nová omezení. Židům vstup na hřiště zakázán. Židům vstup na sportoviště zakázán. Židům vstup do parků zakázán. Hana už nesměla chodit na gymnastiku. Dokonce i rybník, kam chodila bruslit, byl prohlášen za území, kam Židé nesměli. Její přátelé, kteří nebyli židovského původu, byli z nových pravidel nejdřív zmateni stejně jako Hana. „Zůstaneme spolu navždycky, ať se děje, co se děje,“ slibovala Haně její nejlepší kamarádka Marie. „Nedovolíme nikomu, aby nám říkal, s kým si smíme hrát a s kým ne!“

Ale jak pozvolna ubíhal měsíc po měsíci, přestávali za Hanou její přátelé po škole i o víkendech chodit. Dokonce se Marie začala Haně vyhýbat. Mariini rodiče dívce židovskou kamarádku zakázali. Obávali se, že by celá rodina mohla být nacisty potrestána za to, že Marii toto přátelství schvalují. Hana se cítila nesmírně osamělá.

S každým dalším ztraceným kamarádem, s každým novým omezujícím opatřením cítila Hana s Jiřím, jak se jejich svět stává menším a menším.

***

Se svolením převzato z knihy: Hanin kufřík / příběh dívky, která se nevrátila, kterou vydalo nakladatelství Portál. Několik kapitol z této knihy naleznete zde.

Autor: Karen Levine   |   Tisk   |   Poslat článek známému

[nahoru]