Kiwi byl zajatec, Australan. Vzrostlej ohromnej kluk, sympatickej. Vozil materiály z fabriky do fabriky. Když přijel do naší presovny, na naše oddělení, tak se vždycky rozrazily dveře, on vkročil, už od vchodu hlučně zdravil. A jak šel kolem stolů, každýmu hodil na ponk anglickou cigaretu. I těm Němcům. Samozřejmě byl zákaz od zajatců cokoliv přijímat, ale tohle každej hned stopil.

A s tímhle Kiwim jsme si někdy povídali na pánským záchodku. Bylo tam hodně nahoře okno, tak jsme tam stáli opřený, koukali jsme na nebe a mluvili jsme spolu. On takovou lámanou němčinou, já občas slovo anglicky. Jednou mi řekl – nach Krieg du muß Australia kommen! Australia ist Land! Lauter Ebene, kein Berg wie hier! – /Po válce musíš přijet do Austrálie! To je země! Samá rovina, žádný kopce jako tady!/ - Byl jsem pozvanej do Austrálie.

Tyhle angličtí zajatci ve fabrice natropili Němcům spoustu nešvarů, tak je potom odstěhovali do zajateckýho tábora. Tak třeba ve velkých dílnách visely na stěně mapy a na nich vyznačená východní válečná fronta. Byly tam zapíchnutý praporky. A tihle angličtí zajatci měli nejspíš svoje rádio a poslouchali zprávy z domova. Věděli všechno o situaci na frontě. Když bylo po bitvě u Stalingradu, tak Němci už všude ustupovali. Na mapách ve fabrice se jim ale pořád nechtělo posunout ty praporky zpátky. Tak jednou ráno Kiwi přivezl materiál. Vešel do naší dílny, podíval se na tu mapu, zavrtěl hlavou. Šel a přemístil tu praporkovou frontu o pořádnej kus zpátky. Až tam, kam Němci ustoupili. Samozřejmě z toho pak byl malér.

Ale to nebyl jenom Kiwi. Zajatci dělali různý zmatky při transportech, do práce se nechali nutit… Jednou přijel v neděli vagón materiálu a musel se složit. Bylo brzo ráno. Asi pět nás vzbudili a poslali na nádraží. Tam už byli taky dva angličtí zajatci. Začali jsme to skládat, ale ti Angličani na tu práci ani nesáhli. A nikdo je k tomu nedovedl donutit. Sice tam k nim přišel jeden Němec – a jak to, že nepracujou? Jenže na ně mluvil a oni vůbec nereagovali, stáli úplně klidný s rukama v kapsách, a my jsme stěhovali pásy železa.

***

Se svolením zpracováno podle knihy rozhovorů s Radovanem Lukavským: Rozhovory s dědečkem, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství. Několik kapitol z této knihy naleznete zde

Internetový rozhovor s Radovenem Lukavským, který proběhne 7.6. 2007, naleznete zde.