Na přelomu let 1986 a 1987 mě překvapil docent Petr Piťha, otázkou, zda bych se nechtěl podílet na přípravě projektu Desetiletí duchovní obnovy národa. Iniciátory projektu byli on a Tomáš Halík. Desetiletí mělo být přípravou na milénium mučednické smrti svatého Vojtěcha. Každý rok měl mít podle tohoto plánu svou ústřední myšlenku a také svého patrona.

Za patronku prvního roku, jenž měl začít první nedělí adventní 1987, byla vybrána blahoslavená Anežka Přemyslovna a za patrona posledního roku svatý Vojtěch. K oběma našim patronům jsem měl citový vztah. Anežku si maminka vybrala za jméno františkánské terciářky, Anežce svěřili rodiče mou soudní při a na její svátek začal můj soud. Vojtěch bylo mé konspirační jméno v kolakovičovské "Rodině".

Desetiletí mělo přispět k "znovunalezení hodnot, které je možné vložit do základů budoucí společnosti". Halík i Piťha cítili blízkost velkých změn, já jsem je necítil a jen jsem doufal, že jednou, kéž by ještě za mého života, dojde k recidivě Pražského jara. Ani v úspěch Desetiletí jsem příliš nevěřil, bál jsem se, že za současných poměrů to neosloví ani katolíky, natož celý národ! Pozvání na informativní schůzku k Freiovým, kde se otázka Desetiletí měla projednat v širším kruhu lidí, jsem nicméně přijal. Na otázku, zda Desetiletí ano či ne, odpověděli všichni ano. Zpytoval jsem tedy svědomí, zda se neuhnízdil někde v mém podvědomí strach, jenž mi brání docenit dobrou myšlenku a vidět, že režim je v defenzivě a že se nám jako v osmašedesátém roce naskýtá šance, kterou nesmíme propást.



Celonárodní pouť k bl. Anežce

Oficiálně vyhlásil Desetiletí kardinál Tomášek pastýřským listem z listopadu 1987, v němž burcovala zejména slova: "Vzpřimte se a zdvihněte hlavy!" První velkou akcí Desetiletí byla celonárodní pouť k blahoslavené Anežce 6. března 1988 ve svatovítském chrámě v Praze. Předcházela jí novéna konaná v mnoha českých a moravských farnostech, v Praze u Svatého Salvátora. Vedl ji farář od Svatého Jiljí Miroslav Vágner. Účast mladých lidí byla velká. K atmosféře soustředěné modlitby přispívaly sugestivní zpěvy z Taizé nadšeně přijímané jedněmi a kritizované právě pro jejich sugestivnost jinými.

Podle zpráv, které přicházely z celé republiky, chystalo se na anežskou pouť na sto tisíc lidí. Nás, pořadatele poutě, to zaskočilo, neboť katedrála nepojme ani desetinu očekávaného množství. V nekatolických kruzích se dokonce rozkřiklo, že na pouť přijede sto tisíc římských katolíků. (Jako by v Římě neměli dost svých kostelů!) ČSAD dostala zákaz vypravovat v den poutě 6. března mimořádné zájezdy do Prahy, na přístupových cestách k Praze prováděla dopravní policie technické kontroly vozidel, a v samotné Praze byla vyřazena z provozu stanice metra Hradčanská. Dvaadvacítka, která normálně jezdí kolem Hradu, byla odkloněna od své trasy a město bylo plné esenbáků a estebáků.



„To bude politická demonstrace!“

V posvátné arcibiskupské konzistoři nebyli vůbec nadšeni ideou Desetiletí a vším, co se dělo kolem něho. Generální vikář Jan Lebeda ještě krátce před poutí přemlouval Tomáše Halíka, aby panu kardinálovi pouť rozmluvil: "To bude politická demonstrace! Anežka by s tím nesouhlasila, Anežka měla ráda ticho!" Mně pak Lebeda napůl žertem, ale spíše vážně varoval: "Dále od hradu dále, ať se nestane neštěstí nenadálé!" Teprve později jsem se dověděl, že jsem patřil k lidem, kterým se neměl usnadňovat přístup k panu kardinálovi. Naštěstí ve vrátnici bděl dobrý duch arcibiskupského paláce Josef Bláha, který pokaždé zařídil potřebné.

V den pouti jsme se sestrou šli k Svatému Vítu dvě hodiny před stanoveným začátkem mše. Katedrála byla už z části zaplněna muži středního a mladšího věku, v hloučcích se tlumeně bavili. Obával jsem se reprízy Božího těla z roku 1949, kdy sjednaná klaka vypískala arcibiskupa Berana. Ti dnešní však nevypadali jako lůza, naopak, přátelé mezi nimi poznávali své kolegy z vědeckých ústavů a kanceláří. Dodatečně se nám doneslo, že službu konající soudruzi a soudružky byli před vstupem do katedrály instruováni, jak se v ní mají chovat, co recitovat, jak podávat ruku při pozdravení pokoje (neříkat Čest práci, ale Pokoj s tebou).



Je vyhráno

Stísněná nálada způsobená desítkami nezvaných hostí z nás opadla, když hodinu před začátkem mše svaté zahájil program slavnosti sbor od Svatého Václava z Vršovic a jím ve všech tóninách opakovaná antifona Veni Creator spiritus rozezpíval a zcela naplněný chrám. V programu se střídaly různé scholy a rytmické skupiny, pražské i mimopražské. Když pak kardinál Tomášek začal mši slovy: "Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého" a kostel mu odpověděl jako výstřelem z děla: "Amen", věděl jsem, že je vyhráno.

Poprvé zazněl od ambonu svatovítské katedrály ženský hlas, patřil herečce Marii Fišerové. Druhé čtení připadlo mně. Ve chvíli, kdy jsem přistoupil k ambonu, naklonil se vedle Honzíka Kyrala (od něho to vím) stojící pan Nenápadný a řekl druhému nenápadnému pánovi: "To mě podrž, pan Vaško!"

Slavnost byla zakončena svatováclavským chorálem a naší nejstarší duchovní písní Hospodine, pomiluj ny! jejíž prosba: "Dej nám všem, Hospodine, hojnost, pokoj v naši zemi!" zněla v této chvíli obzvlášť aktuálně. Ovace pak provázely pana kardinála až do jeho rezidence. Mnohatisícový zástup skandoval: "Ať žije pan kardinál!" "Ať žije Svatý otec!", "Chceme věrné biskupy!", "Chceme náboženskou svobodu."

***

Se svolením převzato z knihy: Ne vším jsem byl rád, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství

***

Několik kapitol z této knihy naleznete zde