Liturgie květné neděle nám staví před oči takřka diametrálně odlišné obrazy Ježíšova pozemského osudu, které ale mají možná více společného, než se na první pohled zdá.

V evangeliu, které se čte před průvodem s ratolestmi (Mk 11,1-10), je Ježíš oslavován zástupy, ale ty si ho natrvalo nepřivlastní jako lidového vůdce. A on sám se jím také nechce stát.

Celá evangelia pak ukazují, že Ježíš je sice milován svými učedníky, ale ti nechápou, že by mesiáš mohl mít podobu trpícího, odsouzeného člověka. A tak ho Jidáš zradí, Petr zapře a jiní učedníci utečou.

Náboženští a političtí vůdci se nepohodlného učitele zástupů zříkají a chtějí, aby ho Římané sprovodili ze světa. Ale ti se do toho nechtějí plést, Ježíš je vlastně nezajímá.

A tak Ježíš, nejdříve oslavovaný a potom zástupy zavržený nepatří, zdá se, nikomu, ačkoliv přišel pro všechny. Nikdo si ho nepřisvojuje, nikdo ho nebrání. Jen bezmocná matka a bezmocný učedník Jan zůstávají pod křížem. Možná také nerozumí tomu co se děje, ale "pouze" milují.

Jenže kříž a smrt nejsou koncem, není to závěr. Jsou poslední etapou cesty ke vzkříšení. A když apoštol Petr při rybolovu uslyší, jak ten učedník, kterého Ježíš miloval, řekne jen "Pán je to!" , skočí do moře a brodí se k němu (srov. Jan 21,7). Ten Ježíš, kterého si žádná významná skupina v Izraeli nepřisvojila, jenž vlastně nebyl přijat, je přijímán těmi jednotlivci, kteří dohlédli jeho životní příběh až do konce, setkali se vzkříšeným, poznali v něm toho jedinečného, který zachraňuje.

Naše situace není o mnoho jiná, než byla v době Ježíšova ukřižování. I dnes je Ježíš mnoha důležitým i méně důležitým skupinám a jedincům cizí, nepřisvojují si ho, dokonce je nezajímá. Právě proto přeji nám všem, abychom v následujících dnech slavení velikonočního tajemství došli s Janem přes večeřadlo, Kalvárii a prázdný hrob znovu k údivnému zvolání: "Pán je to!", setkali se učedníky, s Petrem skočili do moře života a světa a brodili se mu vstříc.