Tak se mi letos opět nechce na charismatickou konferenci v létě.

Jako každý rok. A jen krátké vysvětlení pro ty, kteří nevědí, co to ta konference vlastně je. Jde o čtyřdenní akci v nějakém česko-moravsko-slezském městě, kde se na krytém stadionu konají přednášky, společné modlitby, bohoslužby, setkání atd. Akce je to oblíbená a vyhledává ji vždy několik tisíc lidí. Konají se různé doprovodné a volitelné programy, bydlí se na vysokoškolských kolejích, nebo v tělocvičnách, lze se stravovat v menze atd. Letos se konference uskuteční již po devatenácté. Ale

Na většině konferencí jsem byl.
Na většinu konferencí se mi předem nechtělo.
Na konci většiny konferencí jsem se na další konferenci těšil.
S blížící se konferencí se mi ale začalo
na konferenci opět nechtít...
A tak pořád dokola.


Proč se mi na konference nechce?

Za prvé: Od dětství mám v sobě zakódovaný jaksi rezervovaný vztah k masově organizované zbožnosti, neboli ke zbožnosti mas. Tedy nic proti masu, ale zažil jsem jako dítě nějaké pouti a bohoslužby, které mou dětskou duši k výšinám příliš nepozdvihly. Zpětně bych to formuloval asi tak, že jsem si říkal, zda si mě v takovém davu může nějaký ten Bůh vůbec všimnout...

Za druhé: K mé (možná mužské) povaze (a ješitnosti?) patří, že se mi nedostává potřebné síly vůle vytrvat. Totiž v tom přetěžkém výkonu - jen tak sedět, poslouchat a „nicnedělat“.

Za třetí: Vždy jsem si říkal, že na konferenci už to znám, že mě tam nemůže nic nového překvapit.


Proč jsem ale na většině konferencí nakonec byl?

Za prvé: Masové akce jsem vzal na milost, když jsem zakusil pár masovek, kde to nebylo takové maso, jak by se dalo čekat. Zjistil jsem, např. v Taizé, nebo na setkáních mládeže s papežem, anebo na charismatických konferencích, že pro větší počet lidí se dá lépe připravit variabilnější a kvalitnější program, že lze zajistit zkušenější řečníky, kapelu, program pro malé děti... A také jsem během let zjistil a zakusil, že si mě Bůh uprostřed davu přece jenom nevšímá méně, a že naopak ve spojeními s ostatními lze prožít užitečné společné modlitby.

Za druhé: Mnohé konference jsem měl možnost prožívat nejen vsedě, ale částečně i aktivně: buď jako moderátor, nebo jako řečník, fotograf, nebo jako hlídač svých malých dětí, jako pobíhač se svými malými dětmi, jako popíječ kafe nebo piva se svými známými atd.

Za třetí: Na každé konferenci jsem nakonec zažil něco nového, a že tam Bůh vždy přichystal něco konkrétně i pro mě. Ať už prostřednictvím přednášek, modlitby, nebo nějakého setkání.
Na jedné z minulých konferencí to byla odpověď na jednu otázku, kterou jsem již řešil mnoho let: Jak nás může Ježíš plně chápat, když neprožil konkrétně náš život?! Jak může chápat starého člověka, když sám nebyl starý? Jak může chápat ženu, které zemřelo dítě, nebo manžel, anebo oba dva? Jak může chápat manžele, kterým to ve vztahu neklape? Jak může chápat nemocné lidi, když sám nemocemi netrpěl? A odpověď mi tam dal papežský kazatel P. Raniero Cantalamessa, když říkal, že tím, že jsme s Ježíšem spojeni v jedno tělo, stávají se nejen jeho zkušenosti a jeho vzkříšení našimi zkušenostmi a vzkříšením, ale zároveň se i naše zkušenosti, radosti i bolesti stávají zkušenostmi jeho... Od té doby mu v mnohých situacích říkám: „Ježíši, tohles nezažil, co?“ A jsem rád, že můžu vědět, že je v tom se mnou a že si o tom jednou budeme moci povykládat.

Za čtvrté: Vyloženě mi vyhovuje a líbí se mi civilní prostředí stadionů, kde konference probíhá. Je to pro mě až symbolické: vždyť Ježíš vstupuje do našich běžných, každodenních a civilních životů, radostí a starostí. On sám působil převážně v civilním prostředí. A bohoslužba na sportovišti, mezi reklamami visících na tribunách, je pro mě větší radostí, než mše v nějakém staroslavném chrámu. (A jen poznámka pro ty, kterým více vyhovuje chrámové prostředí: část konference vždy probíhá i v nějakém tom starobylém a krásném chrámu).

Za páté: na konferenci se setkávají lidé jak z nejrůznějších částí naší vlasti, tak i lidé z nejrůznějších částí spektra lidského věku. Pro všechny je zde místo a prostor. Jen z praktických důvodů jsou jedni spíše vepředu – ti starší, co hůře slyší a vidí. Úplně vzadu pak je nejvíce těch, které více něž nějaká konference zajímá, kde by se něčeho nacucali (mám na mysli mateřské mléko, ale vlastně proč bych nemyslel i něco jiného: pivo je k dostání v předsálí, kde se také shlukují někteří „takycharismatici“, zřejmě věrni odkazu „aby všichni jedno pili“, či jak ten citát zní).

***

- Převzato z časopisu Effatha
- Zveřejněno na základě dohody o mediální spolupráci mezi www.vira.cz a Výborem pro pořádání KCHK v Brně