Tvůj zákon je v mém nitru. (Ž 40, 9) - Biblický citát na dnešní den

12.5.2006

Co chtějí říci ženy ženám - Marcela Řezníčková

Co chtějí říci ženy ženám - Marcela Řezníčková

Životní příběh Marcely Řezníčkové (1960) plynul až do roku 1989 víceméně šťastně, i když ne vždy hladce; její cesta za vzděláním byla kvůli normalizačním opatřením komplikovanější, brzy jí také zemřel otec. Pochází z Olomouce; v dospělejším věku našla cestu k víře a byla pokřtěna, v 23 letech se provdala a narodily se jí tři děti. Revoluční rok 1989 ale přinesl zásadní zlom i do rodiny Řezníčkových; dopravní nehoda krátce před Vánocemi připravila manžela Radka a dceru Terezku o život - Marcele bylo 29 let, když zůstala sama se dvěma dětmi. Nevzdala se a od roku 1990 začala pracovat v Centru pro rodinný život olomouckého arcibiskupství, kde se stará o osamělé maminky.



O ztrátách, bolesti a pevné náruči
aneb: ztráta nás může otevřít pro něco dalšího...

Ptala se Kateřina Rózsová.
Rozhovor byl odvysílán roku 2005 na Radiu Proglas. Převzato se svolením.
Na fotografii: Marcela Řezníčková s dobrovolnicemi, které pracují s osamělými maminkami.



Jaká jste jako žena?

Myslím, že jako typicky ženská jsem se nenarodila. Dovolit si rozvinout svoje city a pocity jsem se musela teprve učit. Hodně mi v tom pomohl můj manžel Radek. A hodně mi v tom pomohla víra – myslím si, že žena potřebuje cítit ochranu a přijetí, aby mohla svoji ženskost rozvinout. Když jsem byla malá, tak jsem chtěla být kluk, ani nevím proč. Ale můžu říct, že teď bych neměnila. Jsem ráda, že mě Pán Bůh jako ženu stvořil.




Kdybyste mohla na chvíli znovu do dětství, jak byste je popsala? Jaká jste tehdy byla?

Narodila jsem se rodičům po sedmi letech manželství. Byla jsem nemotorné děcko. Maminka se mě snažila učit hrát fotbal, ale to mi nešlo… Spoustu sportovních aktivit jsem se nenaučila. Co jsem se ale od rodičů naučila, bylo číst knížky, měli jsme doma velkou knihovnu a to mě bavilo. Byla jsem asi trochu víc samotář než děcka kolem mě. Po šesti letech se mi narodila sestra, takže pak jsem byla trochu chůvou.

Jsem ještě dítě odkojené rozhlasem. Kdysi na Vánoce jsem dostala rádijko a ráda jsem poslouchala rozhlasové hry. Později jsem zkoušela i psát. Moje dětské sny byly, že budu slavná spisovatelka a protože mě zajímala taky historie, tak jsem chtěla být historička. Sice jsem nevěděla, co to je, ale znělo mi to dobře…(smích)




To zní hezky. Ale teď k realitě? Ta byla jaká?

Realita byla socialistická…Vzhledem k tomu, že tatínek měl zrovna kádrový průšvih, nabízeli mi, že bych mohla být obráběčkou strojů, že je to pěkná práce v čistém prostředí, nebo prodavačkou nebo chemikem-operátorem s maturitou. Tak jsem šla na chemii, abych měla alespoň maturitu. Tenkrát jsem to jako újmu nebrala. Až později jsem zjistila, že se zde dostávají děcka rodičů „za trest“! A taky tam spousta lidí za trest pracovala, takže jsem se tam setkávala s řadou zajímavých osobností. Tak jsem měla přísun zajímavé literatury a kulturních akcí, které bych na gymnáziu ani neměla.

Po maturitě už byla v plném proudu moje konverze a začala jsem přemýšlet, co bych chtěla opravdu dělat. Zajímala mě práce s lidmi ve špitále, s nemocnými… V 16 letech mi zemřel tatínek, tak jsem dost přemýšlela nad životem a nad smrtí. Měla jsem štěstí, že na zdravotní škole chyběli lidi k doplnění dálkového studia. Nastoupila jsem do nemocnice jako sanitářka a dálkově jsem dělala zdravotní školu. Maminka protestovala, protože si neuměla představit, jak může taková „intelektuálka“, co je začtená v knihách, pracovat jako sestra. Ale já jsem zjistila, že jsem ve špitále jako ryba ve vodě; naučila jsem se to a měla jsem tu práci ráda.




Co se stalo s tatínkem? Jak vypadalo období, kdy onemocněl?

Bylo to nečekané. Táta měl problémy se srdcem, byl i operován, ale asi nikdo z nás si neuvědomoval, jak vážné to je. Tatínek jednoho dne odešel do práce a skončil v nemocnici, kde krátce nato zemřel. To byl jeden ze zlomů, které mnou v životě hodně zacloumaly. Svého tátu jsem měla hodně ráda, byl pro mě určitým druhem životní jistoty a ta najednou zmizela… Přestože to bylo pro mě velmi těžké, jsem za tuto zkušenost hodně vděčná. Myslím, že tato situace byla jedním z kamínků mé budoucí konverze. Nebyla jsem najednou spokojená s tím, co jsem žila, a hledala jsem něco jiného.




Asi to hledání můžeme pojmout ve více rovinách, od lidských vztahů po Boží náruč… A když dovolíte, já bych začala tou lidskou přízní. Vzhledem k tomu, že si dnes povídáme o vašich životních darech a ztrátách, zeptám se nejprve na dary: Kde jste se potkali s manželem? A kde jste našla Boha? Nebo to šlo ruku v ruce?

Hmm… Měla jsem spolužačku, o které jsem se v ročníku před maturitou dozvěděla, že je věřící. Byl to pro mě šok! Do té doby jsem se nepotkala s věřícím člověkem. Neuměla jsem si představit, jak vypadá mladý věřící člověk, protože jsem byla odchovaná představou, že kostel je pro babičky! Moje babička byla v československé církvi a občas mě vzala do kostela. Jednou jsem s ní šla do jejího sboru. Moje představa, která pramenila z hloupých filmů, že kněz musí být starý a tlustý, byla rozmetána. Kněz byl mladý a hubený a k mému úžasu dost falešně zpíval. Liturgie Církve československé husitské je hodně postavená na zpěvu a ten mu, musím upřímně říct, fakt nešel. V té době se dělaly akce pro akce, estrády, výročí… aby to jako vypadalo. No a přede mnou tam najednou stál člověk, který nic takového rozhodně nedělal, takže vás napadne: Proč to ten člověk dělá?

Ve zmíněné církvi je zvykem, že po skončení bohoslužby stojí kněz u dveří a podává si s věřícími ruku. Dali jsme se tenkrát do řeči a řeč přišla i na knížky a on mi pak začal některé půjčovat. Nejdřív to byli spíš zakázaní autoři, pak se tam objevil Walter Trobisch (Měl jsem rád jedno děvče), pak Citadela od Antoina de Sain-Exupéryho a to už bylo něco!




Takže tudy vedla vaše cesta k víře… Nebo to ještě nebylo všechno?

Další díl přidala moje věřící spolužačka, která mě seznámila se svojí kamarádkou, s níž jsme pak vedly dlouhé řeči. A ta usoudila, že by bylo dobré, kdyby si se mnou promluvil kněz. Přivedla mě k čerstvě vysvěcenému faráři, pro kterého jsem musela být dost oříšek (smích), k němu jsem pak začala chodit pravidelně. Povídali jsme si a já jsem se ptala „a proč je to tak“ a „proč to není jinak“… Od určitého bodu mě stálo víc energie hledat argumenty, že Pán Bůh není; bylo mi jasné, že je. V 19 letech jsem byla pokřtěna. Myslím si, že to byla náhoda, že moje spolužačka byla katolička a přivedla mě ke katoličce a ta ke katolickému knězi… Já jsem ale za tu náhodu vděčná.




Pořád v tom vašem příběhu postrádám budoucího manžela Radka. Kdy jste se potkali?

Bylo to při mém křtu. Spolu se mnou šla k prvnímu přijímání i kamarádka z učiliště, která nebyla z Olomouce. Přivedla tehdy i svého kamaráda a říkala mi: „Hele, dohlídni na něj přes ty prázdniny, co já tady nebudu, aby do toho kostela ještě chodil.“ Tak jsme se scházeli, povídali si a modlili se. A zjistili jsme, že máme hodně věcí společných. Brala jsem ho jako kamaráda; říkala jsem si, že by měl jít do semináře, stát se knězem. Snažila jsem se ho do semináře dostrkat, ale on se bránil. Tak jsme si se sestrou řekly, že mu najdeme nějakou hezkou hodnou holku a on zase nechtěl…

Pak se něco v našem vztahu změnilo. Přemýšlela jsem, jestli jsem mu nějak neublížila… A když jsem se ho na to zeptala, odpověděl, že se do mě zamilovat a utekl na autobus, který mu v pátek jel domů. To byl pro mě šok. Nejdřív jsem si říkala, že jsem ztratila kamaráda… Pak, že jsem ho vzala Pánu Bohu… Pak jsem se šla vybrečet k tomu knězi, který mě křtil a ten se mi smál… samozřejmě, že v dobrém… a vysvětlil mi, že když Pán Bůh bude chtít, tak si ho do semináře přivede a když ne, tak že manželství je taky velmi důležité. V neděli, když jsme se setkali na večerní mši v kostele Panny Marie Sněžné, tak jsme Ji prosili, ať nám ukáže, kudy máme jít. A došli jsme k manželství…




Jak vzpomínáte na dobu chození se svým pozdějším manželem?

Chodili jsme spolu tři roky. Bylo to dané jednak vojnou a také tím, že jsme pořád přemýšleli, jestli se vzít nebo ne… Manžel byl člověk opravdu svatý, že to se mnou vydržel. Vymínila jsem si, že kdybych zjistila, že manželství není moje cesta, tak i kdyby byly napečené koláče, že svatba nebude, a on mi tu svobodu dával. Tu moji nejistotu, jestli se mám opravdu vdát, jestli jsem schopná být pro někoho dobrou ženou, mi Pán Bůh pomohl trošku překlenout tím, že mi dal jasně najevo, že toto je moje cesta.




A dál byla svatba... Jak na tento den vzpomínáte?

Nás jím doprovázeli naši kmotři. Já jsem byla křtěná jako dospělá, manžel byl jako dospělý biřmován. Bylo krásné, že na tu svatbu, která byla v kryptě katedrály svatého Václava (v Olomouci – pozn. K. R.), přišla spousta přátel… Bylo tam s námi i několik kněží, kteří celebrovali… a byl tam manžel, kterého jsem se mohla držet, protože jsem si uvědomovala, že vstupuji do něčeho strašně velikého, na co sama vůbec nemám a kde budu potřebovat pomoc. Myslím si, že jsme oba dva mohli prožívat to, že je to cesta, na které nám bude pomáháno. A bylo.




Po svatebním dnu následovala samozřejmě svatební cesta…

Ano, jeli jsme do Liberce k manželovu kamarádovi z vojny, což byl shodou okolností československý farář, který bydlel ještě tenkrát s rodiči – také československými faráři -, a s nimi sousedila katolická fara, kde byli dva františkáni. Bylo to pro nás úžasné prostředí, odkud je kousek do Jablonného – tam jsme s manželem zašli a prosili paní Zdislavu, aby nám pomáhala.

Uvědomovala jsem si, že ta moje „intelektuálská průprava“ je pro roli manželky a maminky dost nedostačující. Přáli jsme si děťátko a to přišlo hned za devět měsíců.




Čerstvá „mladá paní“ a hned budoucí maminka… Musely to pro vás být nádherné dny.

Radí se manželům, že by s dětmi měli trochu počkat. Ale Pán Bůh věděl, že moc společného času nemáme, tak nám toho dal hodně najednou. Upravovali jsme si bydlení a čekali jsme na narození dcery. Když se děťátko narodilo, začalo to být napínavé, vedle mě ležel uzlíček, nad kterým jsem, upřímně řečeno, byla bezradná. Chtěla jsem být maminkou, ale neuměla jsem si představit, co si s tím dítětem teď všechny ty roky počnu... Ty prvorozené děti bývají možná uplakanější také proto, že z maminek cítí vnitřní nejistotu. Dcera dost často plakala, no a někdy jsme plakávaly ve dvou. Ale manžel mi dost pomáhal.




Krátce po narození první dcery přišla na svět druhá.

Terezka mezi nás přišla po roce a čtvrt po Marijánce, narodila se na Silvestra. Bylo to takové klidnější dítě, takže i to, že byly dvě takhle brzo po sobě, už šlo lépe zvládnout. Byli jsme trochu rodiče v záběhu. Hodně jsme přemýšleli nad výchovou, společně se modlili. Naštěstí jsme neměli ten problém, že by jeden chtěl tak a druhý jinak, vždycky jsme spíš hledali společná řešení. Když mi docházela mateřská s druhou dcerou, uvažovali jsme, jestli budeme mít ještě další dítě. Neměli jsme stanovené, kolik dětí chceme, ale vždycky jsme si říkali, že poznáme, až jak to bude v tu situaci vypadat. V srpnu dalšího roku se nám narodil synek! To jsme si vychutnali. Zjistili jsme, že už v té době byly dvě porodnice, kde mohli být otcové u porodu a jedna z nich byla ve Znojmě, tam jsme mohli rodit společně.

Myslím si, že by se do toho neměl nikdo nutit, ale pokud to jde, tak bych přítomnost tatínka u porodu doporučovala... Manžel měl k dcerám a ke mně už předtím pěkný vztah, ale po tomto zážitku to bylo ještě lepší, takže bych to opravdu doporučovala...




Maminka, tatínek, tři děti. Jak se žilo tak krásné rodině?

Snažili jsme se žít spíš jednodušeji. Byl nám blízký svatý František, takže jsme třeba nechtěli mít moc zbytečných věcí. Jenže jsme přesně nevěděli, jak to udělat. Třeba jsme si říkali, že nebudeme mít automatickou pračku - manžel idylicky vzpomínal, jaké to bylo, když jeho matka máchala prádlo ve vaně -, ale protože koupelna, kterou jsme měli, byla v přízemí a bylo tam potřeba vždycky zatopit, zjistil například, že když jsme máchali plínky, přimrzávaly nám ruce k vaně. A tak nám došlo, že tudy cesta nepovede (smích) a pořídili jsme si automatickou pračku. Bylo to opravdu spíš takové hledání... Moc rádi jsme s děckama zpívali, muziku jsme měli rádi. Manžel si s dětmi hodně hrál. Myslím si, že být maminkou jsem se naučila hodně i od něho, on měl k dětem ze začátku mnohem lepší vztah než já. Dost jsem od něj okoukávala.




Mluvíte o manželovi v minulém čase. Přišel bolestný rok 1989, myslím bolestný pro vás a vaši rodinu. Paní Marcelo, není lehké se zeptat, tak vás poprosím, abyste vyprávěla sama.

Stalo se něco, co jsem si v životě neuměla představit, že by se mi mohlo stát. Měli jsem zvyk brávat k nám na Vánoce moji babičku. A tak pro ni manžel dva dny před Vánocemi jel.

Většinou jezdily obě dvě dcery s ním. Syn měl dva a půl roku, ten zůstal doma. Ten den nejstarší říkala, že ji nějak bolí hlava. Mně se to sice absolutně nehodilo, protože jsem chtěla všechno rychle dodělat, než přijede babička, abychom pak měli čas už jenom na ni, ale přece jenom jsem jí změřila teplotu. Měla ji trochu zvýšenou. Nevím, co mě to tenkrát napadlo říct jí: Tak zůstaň doma. A dnes jsem ráda, že jsem to řekla.

S manželem odjela jenom druhorozená Terezka, a už se nevrátili. Stalo se to, že na té cestě měli automobilovou nehodu a oba dva zemřeli. Byl to pro mě šok. Neuměla jsem si představit život bez manžela. Když se na to dívám teď po letech, tak ani nevím, jak jsem to přežila, bylo to dost těžké. Byli jsme spolu s manželem hodně srostlí, prorostlí.




Co vás tehdy přimělo to „nevzdat“?

Život musel jít dál. Měla jsem dvě děti, o které bylo třeba se postarat. Jsem dodnes vděčná našemu zpovědníkovi. Když jsem mu volala a ptala jsem se ho, jestli Pán Bůh byl u toho, nehledal tehdy žádné zbožné fráze a byl schopný říct: „Ano, byl. Já nevím, proč se to stalo, ale On o tom ví“. A to mi tenkrát stačilo.




Ptala jste se, proč já? Proč se to muselo stát zrovna mně?

Já si pořád v sobě nesu, že jsem hrozně moc dostala. Dostala jsem víru, manžela, jakého jsem si nezasloužila, sedm pěkných let manželství, krásné děti, spoustu nádherných lidí, které jsem potkala ... Nemohla jsem se zlobit, to nešlo! Bylo mi samozřejmě těžko a říkala jsem si spíš, že mě Pán Bůh přecenil! Pak když ještě dva roky nato zemřel můj zpovědník, který mě křtil a vedl... Tak to už jsem si říkala: „Nevím, Pane Bože, jestli jsi to už nepřehnal, to asi takhle opravdu nepůjde…“ A ono to šlo.




Jak s touto bolestí žijete dneska? Dá se na bolest zvyknout?

Je to šestnáct let, co umřel manžel s dcerkou. Na věci, na které byli dva, jsem zůstala jedna. Musela jsem se i dost naučit. Přestěhovali jsme se do města, což jsem se trochu bála, původně jsem to nechtěla, ale když se dívám zpětně, bylo to pro naši rodinu dobré, protože děti tady měly možnost navštěvovat věřící společenství, skaut, což na vesnicích je třeba problematičtější. Začala jsem chodit do práce, kam bych asi jinak nechodila, protože naše představa byla, abych mohla zůstat co nejdéle doma s dětmi.




Cítíte vy sama na sobě nějakou změnu?

V něčem jsem se asi změnit musela. Občas se hlídám, jestli už mi pomyslně nerostou vousy… Jestli už nejsem moc „zmužnělá“, protože občas musím rozhodovat v rodině jako muž. A někdy už jsem unavená z nesení zodpovědnosti a rozhodování. Ale zase jsem se naučila věcem, kterým bych se asi jinak nenaučila, protože když jsme byli s manželem, tak spoustu věcí řešil on a když už já jsem nemohla, mohla jsem se spolehnout na něho. No a teď jsem se musela spolehnout na Pána Boha.




Myslíte si, že je na lidech poznat, když prožívají nějakou bolestnou zkušenost?

Myslím si, že hodně z nás klame tělem. Zjistila jsem, že ten, kdo vypadá jako velký smíšek a srandista, to uvnitř takhle cítit nemusí. I když se ráda směju a dělá mi to dobře, tak přijdou chvíle, kdy je mi hodně zle. Skučím v duchu a úpím, někdy i ta slzička ukápne. Ano, někdy toužím po náruči, ale řekla bych, že mnohem víc toužím po Boží náruči než po té lidské, takže se učím nechat se pohoupat, pohýčkat, od toho, který mě stvořil…




Jak dlouho vám trvalo, než jste si mohla říct: Už to tolik nebolí…Vím, že musím jít dál…?

Sedm roků trvalo, než jsem cítila, že teď nepatřím svému manželovi jako manželka. Je to někdo, kdo do mého života patří, bude patřit, kdo mi fandí a moc se těším, až se potkáme… Ale přece jenom: Teď už jsem zase jeden člověk, ten, který stojí před Bohem sám. Takže teď to může být do dalšího partnerství... ať už v jakékoliv rovině – lidské nebo duchovní, to už je velmi individuální. Myslím si, že žena potřebuje někomu patřit.




Jste připravena na další vztah?

Nejdřív to bylo tak,že jsem druhého partnera nehledala, protože bych pořád srovnávala a byla jsem ještě hodně zamilovaná do svého manžela. Přišlo mi to hrozně nefér vůči jinému případnému partnerovi. Postupem času jsem zjistila, že jsem se dostala do jiné roviny a že srdce je opravdu volné, ale taky jsem zjistila, že mě to netáhne do manželství, ale do vztahu s Bohem, jen ještě nevím, jak to zařídí… (smích) Teď je na tahu On….




Jako matka jste přišla o dítě. Je přirozené, že vás to muselo hodně poznamenat. V čem se vaše mateřství změnilo?

Když se podívám na Pannu Marii, tak vidím někoho, kdo dokázal dát syna, nenárokovat si ho. To je úžasný prototyp mateřství. Nejen že jsem dětmi obdarována, ale tím, jak rostou, se zároveň učím dozrávat i k tomu, že moje děti mi nepatří, že je opravdu budu muset pustit. Je to o obohacení a zároveň totálním nevlastnění. Když dítě zemře, celý tento proces se urychlí. Jsme asi každý normální v tom, že kdyby nám někdo dal vybrat jako životní varianty A, B, C a tohle byla jedna z těch variant, tak asi nikdo po ní radostně nesáhne a neřekne: Ano Pane Bože, to mi dej.




Hmm, rozumím…

Nejsem člověk, který touží po utrpení, po bolesti. To bych asi byla divná ... A asi jeden z mnoha rozdílů mezi mnou a Marií je v tom, že já se všemu učím déle a jen s Její pomocí. Pán Bůh mě do této situace postavil, ale nenechal mě v ní samotnou, učil mě v ní pomalu žít... Nejdřív to bylo asi takhle: „Já Ti věřím. Já nevím, proč jsi to udělal, věřím Ti, že Ty to víš.“ Pak to přecházelo do stadia: „Ještě přesně nevím, proč jsi to udělal, ale už vím, proč třeba je to v mém životě dobré ...“

Nemyslím si, že bych byla nějak výjimečná v tom, jakým způsobem žiji tuto ztrátu.Vím, že za to, jak to i případně zvládám, nemůžu já, ale že za to může Bůh. To On do mě dal tu životaschopnost, touhu přežít a přežít dobře a hledat krásu i v tomto. Nemám žádnou strategii, jak to zvládnout.




Ale přesto, nějak jste musela „přežít“ minimálně ty první hodiny, dny…

Snažila jsem se ze začátku (to jsou asi ty pudy sebezáchovy), abych dokázala spát, abych dokázala jíst, aby se mnou vydrželi lidé kolem. Hodně mi pomohlo, že se mnou byly i děti, hodně věcí jsem dělala pro ně, aby se jich ta ztráta nedotýkala tak bolestně. Často jsem myslela na slova, která mě naučil kněz, který mě křtil: „Pane Bože, Ty sis to vymyslel, tak s tím něco udělej. Já jsem si to nevymyslela.“




Máte nějaký ženský vzor?

Ne, nějaký vyloženě ženský vzor nemám. Uchvacuje mě hodně ženských postav z Písma. Pro mě je úžasné setkání Ježíše s Magdalenou v neděli ráno. Představuji si orosené ráno a v něm ta, která hledá, kde se jí ztratila její láska, její smysl existence, se s Ní potkává. Je pro mě úžasné to její „Rabunni!“. Doufám, že to zažiji taky….




Hovoříte o ženách z Písma. Vy sama pracujete v Centru pro rodinný život. Snad otázka na místě: Jak se žije ženě (ženám) v církvi?

Žena v církvi - to je velká otázka. Já jsem ráda, že jsem ženou v církvi a že nemusím o spoustě věcí rozhodovat. Protože nést rozhodnutí, která musí dělat kněz, biskup bych já asi neunesla.




Proč?

Už proto, jak jsem byla stvořena citovou a pocitovou, za což jsem moc ráda. Osobně si myslím, že je to o doplňování. Tak jako já nechci zasahovat do mužských rolí, tak si myslím, že církev bude krásná, když i tam budou ženy přinášet to, co je jim nejvlastnější. Víc srdce, dávání se, obětování se, intuice, chvění i nejistoty…Myslím si, že ženy v církvi mohou být inspirativní.




Jak se dnes, po tom všem, co máte za sebou, díváte na ztráty?

Ztráta… Je otázka, co uděláme s místem, které zůstalo prázdné… Já osobně si myslím, že ztráta, bolest, která v člověku vznikne, je ránou, která nás otvírá něčemu dál. Mé ztráty mne naučily, že na všechno sama nestačím, že potřebuji partnera, někoho, na koho můžu všecko pověsit, a tím je jenom Bůh…

***

- Rozhovor odvysílalo Radio Proglas v rámci seriálu "Co chtějí řící ženy ženám".
- Ve spolupráci s Radiem Proglas vychází postupně textový přepis tohoto seriálu "Co chtějí řící ženy ženám" na tomto webu.

***


Pozvání na TÝDENNÍ POBYT PRO OSAMĚLÉ MATKY S DĚTMI V KROMĚŘÍŽI

Pobyt je určen pro všechny matky, které z různých důvodů (neprovdání se, rozvodu, ovdovění apod.) vychovávají své děti samy.


Program:

Setkání je rozdělené do dvou částí: naučné a rekreační. Dopolední část zahrnuje přednášky psychologa, dětského psychologa, psychiatra, kněze a předpokládá se na ní účast přihlášených maminek. V průběhu přednášek je zajištěna péče a program pro děti. Během dne je i možnost k osobním rozhovorům s přítomnými odborníky nebo knězem, který je přítomen po celou dobu setkání. Každý den je možnost zúčastnit se mše svaté a společných modliteb.
Rekreační část setkání je v odpoledních hodinách a lze ji trávit buď individuálně, nebo je možnost zapojit se do společně připravovaného programu pro celou rodinu.


Místo pobytu: Arcibiskupské gymnázium Kroměříž
Termín: 22. – 29. 7. 2006

Pokud máte o pobyt zájem, napište si o bližší informace a přihlášku přímo na adresu:
Centrum pro rodinný život,
Biskupské nám. 2,
Olomouc, 772 00,
tel. 587 405 253,
e-mail: reznickm@arcibol.cz
nebo je najdete na webu: www.rodinnyzivot.cz

Bůh nám drží palce!

Bůh nám drží palce!
(17.1.2017) Zemřel americký astronaut s českými kořeny Eugen Cernan (* 14. 3. 1934 † 16. 1. 2017).

Týden modliteb za jednotu křesťanů

(15.1.2017) "Týden modliteb za jednotu křesťanů" se slaví každý rok od 18. do 25. ledna (nebo na jižní polokouli kolem...

Jaký byl smysl oběti Jana Palacha?

(14.1.2017) "Živý člověk zemřel, aby mrtví zůstali žít." Jan Palach se 16. ledna 1969 zapálil na Václavském náměstí...

Josef Kemr

(14.1.2017) Josef Kemr (20. 6. 1922 – 15. 1. 1995) vynikající herec a aktivní křesťan.

Dnes je PÁTEK 13.

(13.1.2017) Co kdyby přece jenom...?

Etty Hillesum - výročí narození (15. 1. 1914)

(13.1.2017) Už uplynulo více než 100 let od narození Ester "Etty" Hillesum. Etty se narodila 15. ledna v roce 1914 v...

Jan Heller - jeden z českých předních biblistů († 15.1.2008)

(12.1.2017) Když se přiblíží stáří, sil ubývá. Co bude dál? Někdo ulpí na tom, co uplývá. To rozmnožuje bolest....

Setkání mládeže v Nitře na Slovensku (pololetky pá 3.2.- ne 5.2.2017)

Setkání mládeže v Nitře na Slovensku (pololetky pá 3.2.- ne 5.2.2017)
(10.1.2017) Pojeď s námi do Nitry na setkání mládeže! Odjezd autobusu z Brna.

Kurzy Alfa - kurzy o křesťanství ve vašem okolí
Chcete se dozvědět více o křesťanství? Navštivte kurzy Alfa ve vašem okolí.

 

Motto

Ničím se neznepokojuj,
ničím se nermuť,
všechno pomíjí,
Bůh se ale nemění.
Máš-li v srdci Boha,
nic ti nechybí,
jeho láska stačí.
(Terezie z Avily)

Viz Taizé kánon
"Nada te turbe" (Ničím se neznepokojuj)

 

Citát webu vira.cz

Člověk, který doufá v Boha
a spoléhá se na něj,
je jako strom, 
který zapustil své kořeny
u vody. (Jer 17)