Smiluj se nade mnou. (Žl 30,11) - Biblický citát na dnešní den

28.5.2006, Renata Bělunková

Co chtějí říci ženy ženám - Laďka Košíková

Co chtějí říci ženy ženám - Laďka Košíková

Rozhovor jste mohli zachytit v rozhlasové podobě v roce 2005 ve vysílání Radia Proglas.


Laďka Košíková (nar. 1957 v Uherském Hradišti), podepsaná pod choreografiemi činohry, opery a baletu naší i zahraniční scény, se věnovala nejprve výuce dětí na 1. stupni základní školy. V 90. letech absolvovala na Divadelní fakultě JAMU obor Taneční umění se zaměřením na taneční pedagogiku, na tuto akademickou půdu se na podzim letošního roku vrací jako vyučující. V současné době působí na Základní umělecké škole v Uherském Hradišti jako učitelka tanečního oboru, ve stejném městě vede Taneční studio Laďky Košíkové a zkouší s taneční složkou souboru Hradišťan, jehož je uměleckou vedoucí a choreografkou. V autorské dvojici s hudebníkem Jiřím Pavlicou vytvořila řadu výrazných scénických kompozicí: např. „Biblická zastavení“, „Z ticha času“, „Skrytá tajemství“, „O slunovratu aneb o tom, co bývalo a znovu kdysi bude“, „O člověku a jeho ctnostech a neřestech“ nebo „Zpívání o lásce“. Ladislava Košíková je vdaná, dcery Hana a Jitka se také věnují tanci.



Je vůbec běžné, aby choreografka řady významných projektů učila na základní umělecké škole?

Proč ne… Je to jediná umělecká škola tanečního zaměření v Hradišti … (smích), takže tady učím, protože jsem z Hradiště neodešla a ani se mi odejít nechce, jsem tady s tím krajem sžitá. A to, že tu vychovávám taneční mládež, je myslím jenom dobré jednak pro Hradiště, jednak pro mne: Vychovávám si tanečníky pro své další projekty, ať už je to Hradišťan nebo Taneční studio, takže je to pro mě velká členská základna.



Nikdy jste nebyla v pokušení odejít za tancem do Prahy, do Vídně nebo dál? ?
Pokušení jsou… A pokušením se musí odolávat, anebo za těmi pokušeními jít. Já jsem nešla.
Ony si mě ty projekty stejně nakonec samy našly. (Spolupráce s Vídeňskou filharmonií na choreografii komponovaného pořadu z děl českého hudebního romantismu, choreografie baletu Rákos Rákoczy na Mezinárodním festivalu Janáčkovo Brno 2004 či choreografie operní inscenace Její pastorkyňa na Mezinárodním hudebním festivalu v Salzburgu. - pozn. R. B.)



Jaké jsou vaše kořeny?
Moje kořeny jsou ryze moravské, hradišťské, nebo ještě přesněji staroměstské. Jsem ráda, že je mám, že žiji v kraji, kudy šly dějiny, odkud se šířila vzdělanost… Staré Město je opředeno historií Velké Moravy, tady naši slovanští předkové vítali slunce, uctívali oheň, vítr, vodu a životodárnou zemi, zde zanechali své dědictví Mojmír, Rostislav, Svatopluk, zde měl pravděpodobně své sídlo i svatý Metoděj. Úžasná síla energie, která se nemohla ani za ty stovky let vytratit. Je to chvění, které cítím ze základů velkomoravských kostelů, z gombíků a náušnic dávných šperků… Pro mě je tady zakotven úžasný potenciál, velmi tvůrčí a inspirativní, a myslím si, že je nevyčerpatelný.



Jste díky tanci citlivější k vnímání toho, co je kolem vás?
Myslím, že určitě, protože umění vždycky city obohacuje. A myslím si, že právě tanec velmi intenzivně, protože člověk jej prožívá nejen duší, ale celým tělem. Tanec v sobě navíc obsahuje i další umění. Prostřednictvím tance může člověk vnímat hudbu, výtvarné umění a také poezii.



Jaké jste měla učitele, umělce, kteří ovlivnili a ještě ovlivňují vaši dráhu?
Kdybych to vzala úplně od začátku, dá se říct, že mou první učitelkou, která mě začala seznamovat s uměním a s kulturou, byla moje maminka. Protože ta mě vodila na koncerty, chodily jsme spolu na výstavy, nádherné byly společné výlety do Prahy… Také mě v deseti letech přivedla do Hradišťánku, do Slovácké búdy. A v Hradišťánku mě vedl zakladatel souboru Hradišťan Jaroslav Václav Staněk - choreograf, výtvarník a muzikant v jedné osobě. Má první aprobace je hudební výchova na pedagogické fakultě a tam byli zase kantoři, kteří mi otevřeli cestu k hudbě, nejen té staré, ale i současné. Na Janáčkově akademii jsem se seznamovala s dalšími tanečními žánry, zase jsem otevírala další a další dveře poznávání v klasickém, moderním i lidovém tanci. Co se týče osobností, které mi přiblížily pojetí lidového tance, tak to byla choreografka Alena Skálová. Počátkem 90. let jsem v Praze navštěvovala její kurzy choreografie. Byla to krásná vitální žena, která mě naučila nebát se. Nebát se jít vlastní cestou a tvořit tak, jak to člověk cítí. A mít své vlastní oči k vidění.



To, že jste studovala také hudbu, je jistě šťastné spojení s tancem…
Určitě, protože spojení tance a hudby je velice úzké. Pro choreografa je důležité, aby si uměl zahrát písničku, orientoval se v partituře, aby znal různé hudební styly, žánry, vyznal se v hudebních formách. Myslím si, že každý choreograf by měl mít alespoň základní znalosti z hudební teorie.



Mezi divadelními inscenacemi, ke kterým jste tvořila choreografii, jsou také zastoupeny silné ženské příběhy. Je to Gazdina roba, Maryša, Yerma, silné ženské příběhy jsou třeba i v Babičce… Jak na vás působí tragický rozměr těchto osudů?
Působí, hodně. Vždycky se do toho musíte vžít – do atmosféry, nálady, do psychického stavu hrdiny, hrdinky. To pak s sebou nese vytvoření pohybového slovníku, gest, postojů, pohybů, mimiky, jejichž prostřednictvím pak ožívá postava na jevišti. A někdy se mi o tom i zdává. (smích)



Inspirujete se z okolí? Z lidí, které potkáváte ve městě, na vesnicích, ve své třeba i širší rodině?
Určitě, inspirace chodí kolem nás… Inspirovat vás může všechno, jenom musíte mít oči otevřené. Inspirace je taková dobrá víla, která lítá kolem a buď člověka zasáhne svým křídlem, on ji vezme k sobě, nebo ji mine bez povšimnutí. A musíte pro ni také připravit živnou půdu, aby se měla kde usadit. A živná půda je všechno to, co člověk prožívá, všechno, co na něho působilo, co ho utvářelo během dětství, mládí až do současnosti – to je jedna věc. A pak tuto půdu musíte pořád živit studiem, neustále se obohacovat, získávat nové poznatky, nové dovednosti a znalosti, prostě ji kypřit, aby nápad, který přijde, dopadl na připravenou půdu, mohl zakořenit a pak správným směrem růst.



Při sledování vašich představení divákovi dojde, že velice přesně dokážete pohybem vyjádřit různé fáze lásky – od takového toho rozpačitého projevu náklonnosti až po vřelost a vášeň. Jak se ty přesné úklony, jak se ty projevy divokosti hledají?
Samozřejmě jsem si jednotlivé fáze lásky prožila a také to prožili moji tanečníci. I když každý v jiných drobných nuancích či erotických odstínech. A to je dobře! Snažím se šít tanečníkům roli tak trochu na tělo, aby byl vždycky na jevišti částečně i sám za sebe. A tak je to i s tou láskou a její divokostí… Protože základem lidového umění je princip individuality. A také improvizace. Takže na jedné straně je moje choreografie a na straně druhé je tanečník a jeho vlastní pohybový potenciál, jeho vlastní prožitek a tím i jeho vlastní vklad: přinést něco ze sebe v rámci zpracovávaného tématu, musí přemýšlet, být aktivní…Tím vznikne tanec obohacený vnitřními strunami samotných interpretů, tanec bohatý životem. A tanec- to je přece život!



Je to taková široká otázka: Co pro vás znamená láska mezi mužem a ženou?
Láska je asi to nejkrásnější, co může na světě být a co může člověka potkat (hledá slova, pomalu). „Kdybys všechno měl, jen lásku ne, nic nejsi…“ Celý život člověka je putováním za láskou. A láska mezi mužem a ženou? Ta musí brát a dávat zároveň. Pravá láska dáváním bere a naopak, je to vzájemné obohacování se, vzájemný soulad a také příležitost k vlastnímu růstu…
Způsoby lásky jsou různé… a ještě více způsobů je, jak lásku ztratit... Láska může být vášnivá, vzplanutí, které je někde na počátku lásky (a může propuknout v každém věku) a mnohdy tato láska, tak jak rychle vzplane, tak je rychle uhašena. Ale ten pocit žáru v člověku zůstává. Mnohdy i nešťastná láska může člověka obohatit… Ale myslím si, že pravá láska je ta, která dokáže přetrvat, dokáže překlenout všechny útrapy, které přináší svazek muže a ženy, dokáže se vyrovnat s problémy a dokáže pochopit toho druhého. Je to něco mezi láskou a přátelstvím. Bohužel, je to velmi vzácné… Já však cítím ještě takovou všeobjímající lásku - lásku, kterou můžu brát z přírody, ze světa kolem sebe, kterou mi můžou dát lidé, kteří nejsou zrovna se mnou v partnerském vztahu, a já jim… A myslím si, že tato láska je pro dnešní svět velice důležitá… Milovat, mít rád, dávat a pak můžu brát.



Z ladného pohybu tanečnic a tanečníků, které vedete, dýchá soulad, krása. Člověk, který takovou krásu dokáže předat, ji sám musí mít v sobě, musí ji někde brát… Kde vy ji berete?
(váhá) Možná to má člověk nějak od narození v sobě… a především je mu to dáno i nějak shůry do vínku, že to cítí… nebo by to takto chtěl cítit. Je to nějaký ideál krásy, za kterým věčně putuje. Mluvily jsme o lásce a právě ona je velkou silou, kterou si člověk bere nejen z lidí kolem sebe - v rodině nebo od svých dalších blízkých -, ale i ze světa. Že si z toho světa, který ho obklopuje, který samozřejmě vždycky měl, má a bude mít špatné i dobré stránky, že si z něho vezme to dobré. A když si člověk vezme to dobré, tak si myslím, že potom to, co vydá ze sebe, musí být také dobré.



Máte nějaké období ve svém životě, o kterém si myslíte, že bylo velice šťastné, nebo dokonce nejšťastnější?
V životě je spousta takových šťastných mezníků. Ale asi bych nenašla ve svém životě období, které bylo nejšťastnější a pak nějaké špatné… takto ne. Samozřejmě šťastný okamžik je, když se vám narodí dítě… A v životě jich je spousta. Snažím se najít každý den něco krásného, každý den, nebo aspoň každý druhý den. Aby prostě vždycky měl člověk pro co žít, najít si každý den nějakou tu „lásku“ – třeba pohled na rozkvetlou louku! Ale i deštivý den může být krásný!



Když se podíváte na ženy kolem sebe – myslíte si, že na něco zapomínají, že si třeba zapomínají něco vychutnávat, z toho ženského?
Zapomínají si možná vychutnávat samy sebe, své vlastní ženství, svůj vlastní ženský potenciál, který každá žena má a možná si ho neváží, možná je to i vina mužů, že už to není takové romantické, jak před lety, lety dávnými… Částečně se stírá rozdíl mezi ženou a mužem, žena už není to křehké stvoření, o které muži s láskou pečovali. Mnohdy musí zastat víc než muž (ať už v rodině nebo v zaměstnání) a já si myslím, že vlivem stírání těchto rozdílů ženy zapomínají na to, že jsou ženy.



Podporujete ženství ve svých dcerách?
Takto jsem nad tím nikdy nepřemýšlela, ono se to nějak podporovalo samo, protože jsme vlastně v naší rodině v převaze, jsme doma tři ženy (dohromady s dcerami Hanou a Jitkou – pozn. R. B.). A určitě to ženství u nás má převahu. A jinak? Vždycky jsem dbala na to, aby dcery chodily oblečené opravdu jako holky, nikdy jsem s nimi neměla problém. A ony samy vždycky tíhly k ženským a dívčím zájmům, k dívčím povahám. A nakonec i tím tancem - tanec je hodně ženská záležitost, ženská záliba a určitě ženu obohacuje. Jak dívku, tak ženu.



To, že obě vaše dcery tancují, vyplynulo z vašeho vedení, nebo se k tomu měly samy?
Každého určitě ovlivňuje prostředí, ve kterém vyrůstá a obě mé holky vyrůstaly v prostředí, kde se žilo uměním (moje maminka je výtvarnice). Jako malé chodily do Hradišťánku, chodily ke mně do tanečního oboru. Dá se říct, že jsem je částečně ovlivnila, což mně možná manžel vyčítá (smích), že jsem je zmanipulovala, ale tak to není. Jo, opravdu – ony v tom prostředí vyrůstaly, tancem doslova žily a to, že si zvolily tanec za svou profesi, je asi opravdu přirozená cesta, zvolily si ji samy.



Jako taneční pedagožka pracujete na základní umělecké škole i s velice malými dívkami, malými holčičkami – jaké to je vidět každý rok nová ženská „mláďata“?
Někdy tam chybí ten mužský element… Je tam moc těch ženských mláďat, tanec je hlavně na základních uměleckých školách vyloženě ženskou záležitostí. Já tam sice mám v několika skupinách chlapce, ale je vždy osamocený, děvčata ho však berou, zatím to funguje. Nedávno jsem založila smíšenou skupinu chlapců a dívek…Bude to asi mezi ZUŠ rarita… Protože tanec je o životě. A život je žena a muž. Je o vztazích ženy, muže. A aby člověk naplnil sdělení, které chce tancem vyjádřit, tak prostě toho muže potřebuje.



Poznáte, z kterého děvčátka bude jednou krásná dospělá žena? A to nejen fyzicky, ale i duševně?
Snažím se jim dát to, co umím. Snažím se jim předat krásu, kterou cítím, snažím se jim předat spoustu emocí, tím je obohatit do jejich života. Ale to, kam je osud zavane, kam se to dítě zvrtne, na to má vliv ještě spousta dalších aspektů, takže si myslím, že to člověk nemůže tak úplně odhadnout… Ale jsou takové typy, o kterých třeba předem vím, že se budou věnovat umění, že budou pracovat v nějaké umělecké sféře.



V čem je pro vás pedagogická profese náročná a v čem je osvěžující?
Náročná je v té neustálé pravidelnosti, opakování. Hlavně když se začíná s malými dětmi, tak to je prostě ta neustálá sisyfovská pedagogická práce. Ale ona potom za pár let přinese své plody. V podstatě si ty děti vychováte a nadneseně řečeno, ony vám pak tancují samy. A vlastně vám tu práci splatí. Samy děti mě obohacují, inspirují, podněcují k dalším novým nápadům, hledání hudební literatury, vytváření nových a nových choreografií. Každé dítě je jiné a s tím jsou spojeny jiné potřeby, jiné přístupy…Takže v té pravidelnosti vlastně není stereotyp, je to neustálá změna.



To, co je pro vás při tvorbě už s malými dětmi důležité, je pravdivost…
Vždycky se snažím, aby to, co tanečník dělá, bylo podníceno jeho vnitřními strunami, aby pohyb, který vznikne, nebyl falešný, ale aby byl pravdivý. Je to cesta náročná, zpočátku zdlouhavá, protože tanečníci mají mnohdy sklon k jistému efektu, líbivosti, podbízivosti. A pokud já to dítě budu vést k pravdivosti výrazu, nabídnu mu tím i určitou životní cestu. Bez přetvářky. Všeobecně se dá říct, že umění člověka zušlechťuje, a to nejen interpreta, diváka, ale i samotného tvůrce.



Máte vůbec při svém vytížení čas chodit s kamarádkami na kávu nebo do cukrárny? A když neustále pracujete se ženami, nemáte už toho ženského elementu dost?
Samozřejmě jako každá ženská mám své kamarádky, s kterými zajdeme na kafe, tlacháme, jak by se dalo říct… (smích) Ale není to moc často, protože toho času není, a tak musíte zvážit, čemu a komu čas věnovat. Je to částečně relaxace a vybírám si lidi; když už jsem řekla „tlacháme“, tak ať je to rozumně, je to „o něčem“. A jsou to vždycky zajímavé debaty a diskuse, které člověka i obohacují. To je důležité. Ale také ráda debatuji s muži. Ti mě čekají o víkendových zkouškách v Hradišťanu v podobě mých tanečníků. Takže se ta týdenní absence mužského elementu řádně vykompenzuje.



A co „ženské práce“ a zájmy?
Vařím ráda, ale mám na to málo času, takže vařím rychle. Až mi manžel občas vyčítá, že každá normální žena vaří v neděli čtyři hodiny… Já vařím velice rychle, ale ono je to stejně dobré. No někdy teda nestíhám, to je pravda, nestíhám domácnost. To prádlo nemám vyžehlené, ponožky nejsou popárované… prostě se to nedá stíhat. Z toho zase dostanu takový úklidový záchvat, úklidové šílenství, kdy nespím třeba dvě noci a uklízím, protože to všechno musí být dokonalé. Já už jsem taková - když něco dělám, tak prostě celou duší a celým tělem.



Je na vás váš muž hrdý, pyšný? Je to na něm někdy poznat?
Je, já si myslím, že v postatě je rád za to, co dělám, je na mě hrdý. Dá se říct, že hodně toleruje mou práci nebo mé výpadky v domácnosti a v rodině, kterých je třeba někdy hodně. No ale také to někdy jiskří. A hodně. (smích) Ale takový už je život, s tím už se musí člověk vyrovnat.



Jak jste spolu dlouho?
Třicet let.



Hmm, to je krásné.
No, je to krásné.



Co pro vás znamená tvůrčí partnerství s Jiřím Pavlicou? Jak vypadají vaše tvůrčí debaty?
Když už si Juru, dá se říct, získám pro sebe, protože on je velmi zaneprázdněný člověk, tak je ta spolupráce moc pěkná, je to vzájemná inspirace, společné hledání hudebně-taneční cesty. Není to tak, že by Jura napsal muziku a já k tomu udělala tanec, většinou ty věci vždycky vznikaly společně, ve společné dílně, hodně spolu o nich debatujeme, někdy je i malá „výměna názorů“, ale to jen proto, že já cítím více intuitivně, emotivně, žensky, on rozumově, mužsky… A stejně si pak v tom hledání vyjdeme vzájemně vstříc, protože to vlastně cítíme stejně. Je to, myslím si, tak i proto, že oba jsme se narodili a žijeme tady ve Starém Městě, jsme spojeni se zdejší kulturou a krajem, oba stíráme ty stopy dávných předků, které nás přitahují k prazákladu kultury jako dávné magnety někde hluboko v nás… A ani jeden jsme za ta léta odsud neodešli. Zvláštní?!



Jak se bráníte tomu, abyste při tvorbě nesklouzla do stereotypu?
Hledáním neustálé nové inspirace - to si myslím, že je hlavní boj proti stereotypu. A to nejen ve sféře lidové kultury. Inspiruji se i současným uměním, tanečním, ale i výtvarným nebo hudebním. Domnívám se, že právě hledáním různých spojitostí mezi tím minulým a tím současným se dá najít cesta, jak vdechnout dávnému lidovému umění život a promluvit k dnešnímu divákovi.



Vy sama se s tanečníky ocitáte „na place“ a sama cvičíte, sama zkoušíte – kde k tomu berete fyzickou sílu? (Na zkouškách Hradišťanu se dostane i na break.)
Já nad tím nepřemýšlím… Dokud ji mám, tak prostě na ten plac jdu a skáču a dělám, navíc si myslím, že nejlepší přístup pedagoga, zejména tanečního pedagoga, je osobní příklad, takže dokud na to člověk má, tak prostě zkouší a dělá. Až na to mít nebude, tak zkoušet nebude. Zatím si to vůbec neuvědomuju a nepřipouštím. Necítím, že by mi bylo víc než jim… (smích)

---

- Ptala se Renata Bělunková, fotografie Petr Hodec
- Rozhovor odvysílalo Radio Proglas v rámci seriálu "Co chtějí řící ženy ženám".
- Ve spolupráci s Radiem Proglas vychází postupně textový přepis tohoto seriálu "Co chtějí řící ženy ženám" na tomto webu.

---

V sobotu 13. května měla v Klubu kultury v Uherském Hradišti premiéru inscenace Žákovské vigilie; při tomto projektu se poprvé setkává soubor Musica Bohemica s tanečníky Hradišťanu, jedná se o první spolupráci hudebního skladatele Jaroslava Krčka s choreografkou Ladislavou Košíkovou. Součástí inscenačního týmu je režisérka Magdalena Švecová a výtvarnice Eva Jiřikovská.

Základním zdrojem inspirace pro vznik tohoto díla se stala sbírka středověké žákovské poezie, tzv. Písně žáků darebáků. „Žáci darebáci“ zde prostřednictvím ostré satiry nastavují zrcadlo nejrůznějším lidským slabůstkám, přetvářce, zlobě, moci…
Scénická kompozice Žákovských vigilií chce současným jazykem navázat na principy středověkého divadla a v duchu satirických textů poukazuje na obecné pravdy o člověku,které jsou platné po staletí.Nelze opomenout také určitou nadstavbu díla, neboť za veškerou bujarostí a ostrým humorem se skrývá hluboká výzva k dnešnímu světu.

Reprízu Žákovských vigilií mohou diváci zhlédnout ve středu 28. června 2006 v Brně na Špilberku ve 20.30 hod.

Velikonoce

(2.4.2017) Jednotlivé dny Velikonoc - Květná neděle - Zelený čtvrtek - Velký pátek - Bílá sobota;...

Svátek Zvěstování Páně (25.3.)

(24.3.2017) Žádný učený z nebe nespadl a z nebe nespadl ani Bůh. Bůh si zvolil svou cestu do světa prostřednictvím...

Namísto pohřebních květin pro kardinála Vlka přispět na hospic

Namísto pohřebních květin pro kardinála Vlka přispět na hospic
(22.3.2017) Namísto pohřebních květinových darů je vhodné zaslat i malý příspěvek na podporu Domácího hospicu DUHA,...

Fotogalerie - Miloslav kardinál Vlk

Fotogalerie - Miloslav kardinál Vlk
(18.3.2017) V sobotu 18.3.2017 zemřel Miloslav kardinál Vlk. Sdělovací prostředky publikují mnohé úvahy, videa, fotografie...

Jiří Grygar (* 17. 3. 1936)

(16.3.2017) Český astronom a astrofyzik, významný popularizátor vědy v oblasti astronomie, astrofyziky a vztahu vědy a...

Papež František - výročí volby (13. 3. 2013)

(11.3.2017) Téma  papež František ve věcném rejstříku a ve jmenném rejstříku webu vira.cz

Velikonoce pro mládež v Altöttingu

(9.3.2017) Zažij s námi největší svátky na mezinárodním setkání mladých v německém poutním místě Altötting!…

Vlajka pro Tibet

Vlajka pro Tibet
(9.3.2017) Dne 10. března 1959 bylo ve Lhase, hlavním městě Tibetu, násilně potlačeno povstání proti čínské okupaci,...

Kurzy Alfa - kurzy o křesťanství ve vašem okolí
Chcete se dozvědět více o křesťanství? Navštivte kurzy Alfa ve vašem okolí.

 

Motto

Ničím se neznepokojuj,
ničím se nermuť,
všechno pomíjí,
Bůh se ale nemění.
Máš-li v srdci Boha,
nic ti nechybí,
jeho láska stačí.
(Terezie z Avily)

Viz Taizé kánon
"Nada te turbe" (Ničím se neznepokojuj)

 

Citát webu vira.cz

Člověk, který doufá v Boha
a spoléhá se na něj,
je jako strom, 
který zapustil své kořeny
u vody. (Jer 17)