Pokoj tomuto domu. (Lk 10,5) - Biblický citát na dnešní den

23.4.2008, Jakub Blacký

Břicho mi chtěli úplně rozmlátit

Břicho mi chtěli úplně rozmlátit

V kriminále strávil coby politický vězeň mnoho let. Přesto necítí vůči tak ztracenému času žádnou zášť – taková prý byla doba a lidé, kteří jí dokázali vzdorovat, museli být jednoduše stateční.

Co do vás vtisklo Chodsko, kde jste se narodil?

Moji oba rodiče byli přísně nábožensky založení a do kostela mě vodili odmalička. Formovali mě tak už od dětství. Nenáviděl jsem jakoukoliv formu totality a zvůle, a proto jsem se vždycky snažil nějak se zapojit. V mládí jsem byl členem Sdružení katolické mládeže, později pak v Lidové straně. I proto jsem pomáhal organizovat v Domažlicích slavnou svatovavřineckou pouť. Konala se v srpnu 1939 jako veliká národní manifestace proti fašismu. Sešly se tam desítky tisíc lidí. To, že jsem ji tenkrát pomáhal organizovat, mi později ublížilo.


Proti další totalitě, tentokrát rudé, jste vystoupil i po únoru 1948.

Někteří lidé se proti komunistům postavili a snažili se dělat všechno možné. Jenže jich bohužel byla spousta zavřená a popravená. Ostatní se pak už báli. Poprvé jsem se střetl s komunistickou mocí v r. 1949. Zatkli mě proto, že jsem věděl, že někteří lidovečtí poslanci chtěli utéct za hranice, a odmítl jsem o tom něco říct.
O rok později jsem byl souzen podruhé. Dostal jsem trest jeden rok a 20 000 korun pokuty za to, že jsme finančně podporovali manželky politických mužů. Musel jsem do pracovního tábora. Naštěstí jsem se díky protekci dostal na státní statek v Záchlumí, kde chyběl správci člověk v kanceláři. Muklové mě podezřívali, že jsem špicl.
Po pár týdnech se zjistilo, že mám tuberkulózu kostí v ruce, a na tři roky jsem se pak dostal do sanatoria v Kašperských Horách. Tam za mnou několikrát přijel prokurátor, ale lékař stále nedoporučoval moje propuštění. Namluvil jsem si tam vrchní sestru a vzali jsme se. Narodila se nám dcerka. V dubnu 1954 jsem si ji přivezl do Luženiček a v červnu mě zase sebrali. Prokurátor, na jehož jméno si už dnes nevzpomínám, mi dal osmnáct let.


Za co vás odsoudili?

Založili jsme Křesťanskou demokratickou stranu. Komunisti nás obžalovali z velezrady a odsoudili. Potrestali mě i za to, že jsem rozšiřoval mandelinku bramborovou. Když mě potom „usvědčili“, odvezli mě kousek za Klatovy. Dali mi fazole, a ty jsem musel rozhazovat na louce. Oni to filmovali a po celé republice pak promítali jako odstrašující případ.


Když jste věděl, že v boji proti komunistům se stahuje smyčka, nechtěl jste raději utéct?

Já jsem se útěku bál. Necítil jsem se k tomu schopný, ani nejsem na cizí řeči. Měl jsem sice možnost odchodu, ale odmítl jsem ho.


A tak vás zavřeli. Jaké byly výslechy?

Hrozné. Mlátili mě přes chodidla, do žeber. Břicho mi chtěli úplně rozmlátit, abych nemohl jíst. Tenkrát to bylo moc špatné. Míval jsem krutý hlad, vodu jsme pili ze záchodu. Nemohli jsme spát.


Překvapilo vás, že jste dostal osmnáct let, nejvíc z vaší pětičlenné skupiny?

Přijal jsem trest s určitým respektem. Nepočítal jsem ale s tím, že tam budu celých osmnáct let. Myslel jsem, že se situace během dvou let změní. Bohužel to trvalo přes deset let. Nejprve jsem byl tři měsíce v Plzni, pak mě odvezli do Prahy a odtud na Mírov, kde jsem byl nejdéle. Na poslední rok mě převezli do Valdic.
Ve vězení mě hlídali, měl jsem přísný trest a nemohl vůbec nic. Když jsem jednou podal druhému politickému vězni ruku, dali mě na tři dny do korekce. Celý den jsem musel chodit a nesměl sedět. Mnozí ale dopadli hůř. Museli se svléci a bachař je mlátil. Řezal do nich tak, že až padli na zem. To se mi naštěstí nestalo.


Jak jste se vyrovnával s tím, že venku máte ženu a malou dcerku?

Těžko. Jednou za rok jsem měl návštěvu. Manželka s dcerou mi ale nesměly nic dát. Chtěl jsem, aby mi dcerka dala aspoň hubičku, ale ani to nešlo. Za deset let jsem dostal jediný balíček. Jídlo, které v něm bylo, jsem dal muklům, co mi pomáhali. Přesto jsem to všechno přečkal, a za to děkuji Pánubohu.


Pomáhala vám v kriminále víra?

Víra byla jediné, co mě tam drželo. Denně jsem se modlil – dodávalo mi to sílu. Jenže bachaři věděli, že jsem křesťan, tak mi to ztěžovali. Ale já se přesto modlil. Ve vězení bylo zvláštní oddělení, kde byli kněží. S těmi jsme se ale nemohli stýkat. Bachaři to střežili.


Když jste byl ve vězení, rodiče prosili v roce 1961 o vaše předčasné propuštění.

Oba byli již staří. Otci bylo tenkrát 74 roků, matce o dva méně. Jejich dopis veliteli mírovské věznice, ve kterém předkládají prosbu za laskavé omilostnění syna, mám dodnes schovaný: „My staří a sešlí rodiče toužíme, aby syn přišel zase mezi nás. Litujeme nepodloženého jednání, trpíme za něj a slibujeme, že se nebude opakovat v žádném případě a že z něj vychováme věrného občana socialistického státu…“


Ministerstvo spravedlnosti žádost zamítlo.

Rodiče napsali žádost o milost a pak zemřeli. Mého návratu se nedočkali. Na jejich pohřeb jsem samozřejmě nemohl. O jejich smrti mi bachaři nic neřekli, dozvěděl jsem se to až v dopise. Měl jsem je moc rád. Před válkou jsem pracoval jako úředník a vzpomínám, že jsem si nebral dovolenou nikdy jindy než ve žních. Na čtrnáct dnů jsem pak přijel domů a pomáhal rodičům na poli. Otec jel se zapřaženýma kravkama, byl na fůře a já mu zezdola podával mandelky. Nepamatuji, že bych jel o dovolené někam jinam.


Ve vězení jste nakonec byl jen deset let.

Když se jednalo o mém propuštění, prokurátor byl proti. Že prý ještě nejsem převychovaný. Přesto mě propustili. Dali mi i nějaké peníze, které stačily sotva na cestu.


Vaše manželství ale náročnou zkoušku nevydrželo.

Když mě zavřeli, byly dceři Martě tři měsíce. Žena pak byla osm let bez zaměstnání, žila z toho, co jí kdo dal. Až teprve devátý rok, co jsem byl ve vězení, se dostala jako kuchařka na státní statek Baldov u Domažlic. Tam za ní přišel jeden můj známý, a ten se s ní pak oženil, když se se mnou rozvedla. Tak už jsem se k ní nevrátil. Později jsem se oženil znovu. (Moje nová žena byla také během svého života vězněna – opisovala dopisy politických vězňů a předávala je dál, za to ji komunisté na tři roky zavřeli. Byla pak také v různých lágrech, musela vykládat koks, a to jí hodně ublížilo.)
Bezpečnost mě pronásledovala i po propuštění. Chodili k nám esenbáci a kontrolovali, co dělám. Nemohl jsem dostat žádné zaměstnání. Díky protekci jsem se stal zásobovačem v Chodové. Jezdil jsem po celé republice. Přitom jsem se setkával se spoluvězni. Ráno jsem si obyčejně přivstal, vyřídil si svoje věci, a pak jsem navštívil ty, se kterými jsem se znal z vězení.


Dcera k vám nacházela cestu asi obtížně.

Po rozvodu za mnou dcerka asi čtyři roky chodila, ale pak se odvrátila a chodit přestala. Ozvala se teprve, když zemřela její matka. Přijela za mnou s jednou ze svých sester. Už je to za námi.


Jak se k vám chovali po propuštění ostatní?

Lidé se mě stranili. Nikam mě nezvali, a když už mě měli potkat, tak se radši vyhnuli. Báli se. Měli strach se mnou promluvit. A tak jsem si venku s nikým moc nepopovídal. Ale všem jim odpouštím. I tuhle dobu jsem zvládl díky křesťanství.


Mrzí vás, že jste v životě něco nestihl?

S odstupem času mě nic nemrzí. Ani dneska ničeho nelituji. O jedno manželství jsem přišel, ale druhé bylo opravdu šťastné. Žena byla hodně velká turistka, tam jsme pořád někam chodili. Vždycky jsem se nějak dokázal přizpůsobit podmínkám, a proto se dožívám takového věku. Ještě loni jsem každé ráno cvičil. Nesli mi ráno snídani a našli mě ležet na zemi. Hned se ptali: Co je vám? Já na to, že nic, že cvičím. I teď chodím na šlapadlo a dvacet minut šlapu. Ale trápí mě, že nemám nikoho, s kým bych si mohl pohovořit. To je to nejsmutnější – a to mě mrzí. Nemám tady už nikoho. Jsem ale rád, že jsem se mohl dožít dvaadevadesáti let. Doufám, že to ještě chvilku bude trvat.


Po roce 1989 jste začal pomáhat opravovat kostely, boží muka a kříže. Proč?

To je moje radost. Měl jsem partu a spolu jsme jich opravili asi deset. Například dva na Vavřinci, tři cestou do Stráže. Teď už mám za sebe náhradu, partu z Kdyně. Dohromady opravili kolem třiceti památek. Dělají i nové křížové cesty.


Víte ještě o nějakém křížku, který potřebuje opravit?

Už bohužel opravovat nemohu, ale kdybych byl venku… Skupina přátel ze Kdyně opravuje dál, tak jsem šťastný. Mají už po celém Chodsku opravené pomalu všechno.

-----------

Jakub Blacký (*10. 9. 1915) pochází z Luženiček u Domažlic. V mládí člen lidové strany, spoluorganizátor protinacistické manifestace. Založil křesťanskou demokratickou stranu. Později odsouzen za velezradu, vězněn v Plzni, na Mírově a ve Valdicích. Po roce 1989 obnovil aktivity v lidové straně, pracoval v charitativních spolcích a v Nadaci Za staré Domažlice. Pomáhal opravit nejstarší kostel v Domažlicích U Svatých, obnovil kříže a boží muka v kraji, připravil mnoho náboženských a kulturních akcí. Loni mu jako výraz obdivu a poděkování za statečnost udělil papež Benedikt XVI. apoštolské požehnání. Je členem Konfederace politických vězňů, čestný občan Domažlic. Je vdovec, žije v charitním Domově pokojného stáří v Klatovech.

***

Se svolením převzato z: webu Katolického týdeníku
Radek Gális
Katolický týdeník 16/2008

Bůh sám je původcem krásy, aneb podzimní variace

(14.10.2017) Boží věčná moc a jeho božské bytí je možné poznat světlem rozumu z toho, co stvořil (Řím 1,20)

Výzva ČBK k nadcházejícím volbám do PS Parlamentu ČR

(12.10.2017) Lidé dobré vůle, sestry a bratři v Kristu našem Pánu, obracíme se na Vás v době blížících se...

Modlete se za politiky, i za ty chybující

(9.10.2017) „Nemodlit se za své vládce je hřích“, řekl papež František. Mnozí možná kroutí hlavou.

Říjnové číslo časopisu pro dívky IN!

Říjnové číslo časopisu pro dívky IN!
(9.10.2017) Zveme vás k přečtení říjnového čísla.

Jak (ne)mluvit o sexu - nové číslo časopisu Rodinný život

Jak (ne)mluvit o sexu - nové číslo časopisu Rodinný život
(5.10.2017) Nové číslo časopisu je věnováno tématu, které „hýbe světem“, a právě proto je potřeba o něm...

Kurzy Alfa - kurzy o křesťanství ve vašem okolí
Chcete se dozvědět více o křesťanství? Navštivte kurzy Alfa ve vašem okolí.