Je jenom jeden Bůh. (Řím 3,30) - Biblický citát na dnešní den

6.9.2010

Svědectví Glorie Polo: Stála jsem u brány nebe a pekla

Navigace: Katalog dotazů > Eschatologie

Dobrý den,
dostala se mi do rukou knížečka se svědectvím paní dr. Glorie Polo: Stála jsem u brány nebe a pekla. Je to silné svědectví o prožitku klinické smrti. Některé věci mi tam ale prostě nesednou... Je to můj problém? Mám pracovat na přijetí všeho, co Glorie zmiňuje nebo si říct, že něco může být jinak?
Připadá mi trochu divné, jak se v závěru svědectví píše, že kdo si to přečte, bude po smrti posuzován přísněji... Já myslela, že se mám držet hlavně Písma.....
Podle mě to může naopak lidi od Boha odvádět. Připadá mi, že je zde Bůh zachycen více jako nemilosrdný soudce a ne jako milující Otec. Naše obrácení by přece mělo vycházet z vědomí, že jsme milovaní a ne ze strachu.. Tak to bylo dřív, že církev lidi strašila peklem.

Též se mi obtížně přijímá ve svědectví popisovaný osud sebevrahů, kteří jsou na tom po smrti v podstatě nejhůře... Vím, že život je nejvyšší dar... Ale co když někdo prožívá opravdu velká vnitřní muka, že jinou cestu než odchod nevidí... Nemusí jít jen o depresi, co třeba známé případy náctiletých, kteří si vzali život v reakci na ponižování od spolužáků....

Svědectví ovlivněné povahou paní Glorie

Ano, jedná se o jeden z výjimečných případů, kdy člověk kvůli vážnému zdravotnímu stavu zemře, ale po velmi krátké době se znovu vrátí do života. Někteří lidé během těchto několika minut klinické smrti prožijí zkušenost podobnou zkušenosti oné ženy. Existují velmi podrobné studie, které zkoumaly tyto zážitky. Všechny výpovědi se zdají být v některých rysech velmi podobné. Lidé často procházejí dlouhým tunelem, na konci vidí světlo, někdy jim prolétne před očima celý jejich život v podobě filmu, často se setkají v některý moment s osobou plnou lásky, která může mít formu lidského těla nebo jen světla, někteří lidé také shodně vypovídají o návštěvě velmi temného místa plného bolesti a zla, mnohdy jsou přivedeni k jakémusi hodnocení svého dosavadního života a mají touhu mnoho věcí zpětně změnit. Na druhé straně se bohužel klinická smrt nikdy nestane vědeckým "důkazem Boží existence", to proto, že tento prožitek je vždycky individuální.
Je to tak v pořádku, protože kdyby existoval důkaz Boha, víra by přestala být pozváním respektujícího a milujícího Boha, dávajícího svobodu, a stala by se povinností a svým způsobem otroctvím.

Chápu Vaši nejistotu, Vaše otázky jsou velmi pochopitelné a srozumitelné, zkusím napsat pár postřehů:
Víte, to svědectví je beze sporu ovlivněno celou povahou paní Glorie. Ona vše vnímala podle toho, jaké má sama náklonnosti. Pokud se tedy zdá, že Bůh vystupuje jako soudce, je to možná proto, že sama Glorie ho tak trochu vnímá. To se může velmi snadno stát - někteří i věřící lidé vnímají Boha spíše jako neúprosného soudce a někteří naopak zase jako nějakého Mikuláše, který je tu jen aby nám pomáhal. Pravda je někde uprostřed. Není to Bůh, který soudí, ale spíše my sami ve světle tak velké lásky docházíme vnitřního bilancování života.
Gloria Boha vnímá jako toho, kdo jí připomínáním životních postojů a situací zkouší, usvědčuje z hříchu, a tak postoj milosrdenství zaniká v tónu usvědčování a sugestivně podávaných prožitků hrůzy, bolesti, setkání s démony, temnotou a zápachem, pláčem...
Myslím, že některé obrazy - např. setkání s démony, vidění duší v očistci lze považovat za osobní obrazy, které Gloria obdržela a které nutně nemusí být pro každého. Podle mě Bůh ke každému sestupuje na jeho rovinu, na rovinu jemu nejsrozumitelnější a nejpřirozenější. S někým, kdo nevyrůstal a nežil v takovém tradičním katolickém prostředí, by mluvil jinak. Tudíž toto svědectví nemůže být srozumitelným a přijatelným svědectvím pro všechny lidi.

Problémem může být i to, že Gloria k obrazům - zážitkům přidává vlastní interpretaci a výzvy, plynoucí z nejasného pověření a autority, která jí byla svěřena. Kdo může říci, jak budeme ´souzeni´? Spíše bych v tom viděla malý důkaz toho, že paní Glorie vnímá Pána trochu moc jako přísnou autoritu.

Co se týká sebevrahů - opět je velmi zajímavé uvědomit si některé věci. Dříve si křesťané mysleli, že sebevražda je velký hřích a protože sebevrah kvůli smrti již nemá možnost jej napravit, skončí jistě na opačné straně nebe, tedy v tom, co se lidově nazývá ´peklo´. Dnes však psychologie a sociologie s jistotou hovoří o určitém syndromu, který se projevuje tím, že se člověku vědomí zcela zúží a on nakonec nevidí vůbec žádné východisko ze své situace. Pokud je tato hypotéza pravdivá, potom mají sebevrazi nevelkou vinu. Jejich vina bude spíše spočívat v tom, co předcházelo sebevraždě a čím svému stavu přispěli. V tomto směru je velmi zajímavá otázka samotného odmítnutí Boha. Sebevrazi zásadním způsobem odmítli život, ale dá se říci, že pod jakýmsi nátlakem okolností a vnitřních psych. dispozic.
Nechci ale nic zlehčovat. Pokud má někdo za sebou pokus o sebevraždu, je třeba se za něj modlit a vést ho k tomu, aby se tohoto činu radikálně zřekl a nikdy jej již nechtěl.

Někdy se ale i v běžném životě stane, že se někdo zásadně postaví proti životu (proti Bohu) a odmítne ho (nyní to nemá souvislost se sebevraždou). Pokud trochu čtete Bibli, tak to je možná to, co Bible nazývá "hřích proti Duchu svatému, který jako jediný hřích nelze odpustit". Je to hřích, kdy už nevěříme v Boží lásku, kdy už nevidíme naději pro sebe. Potom se sami oddělujeme od Boha zásadním způsobem a odmítneme ho. Proto ho nelze odpustit. Jedině člověk sám se může od Boha oddělit, Bůh sám ho nikdy neoddělí věčnými plameny, pokud ho člověk neodmítl nějak zásadně první. Zde bych byla velmi shovívavá k lidem, kteří nepoznali Evangelium. Budou jistě souzeni podle toho, jak následovali hlas Boží ve svém svědomí.

Takže závěrem:
Některé názory paní Glorie lze z hlediska víry označit minimálně za nejisté. Možná jde o posun v interpretaci , možná si věci špatně zapamatovala. Skrze onu zkušenost Glorie přece nezískala žádné nadpřirozené vlastnosti a nějakou neomylnost. O tom, co bude po smrti vlastně nevíme skoro nic. Proto církev nemůže nikdy vydat k takovému svědectví v této věci jiné stanovisko, než že je to neověřená informace jediného člověka.

Celou věc snad dobře vystihuje slovní hříčka v německém jazyce: Evangelium - Frohbotschaft nebo Drohbotschaft? Tedy radostná zvěst nebo zvěst výhružná? Evangelium, ačkoli vyzývá k radikálnímu obrácení, je v první řadě radostnou zvěstí , tak plyne i ze samotného významu řeckého slova evangelium. Je třeba dát si pozor na posun významu, který se do naší víry někdy nenápadně vkrádá.

Podle učení katolické církve není žádný katolík povinen věřit v tzv. soukromá zjevení, je povinen věřit pouze oficiální nauce církve obsažené v Katechismu katolické církve. Prameny této nauky jsou Písmo svaté a řádný učitelský úřad církve projevující se v učení papežů.

Kategorie otázky: Eschatologie

Bůh sám je původcem krásy, aneb podzimní variace

(14.10.2017) Boží věčná moc a jeho božské bytí je možné poznat světlem rozumu z toho, co stvořil (Řím 1,20)

Výzva ČBK k nadcházejícím volbám do PS Parlamentu ČR

(12.10.2017) Lidé dobré vůle, sestry a bratři v Kristu našem Pánu, obracíme se na Vás v době blížících se...

Modlete se za politiky, i za ty chybující

(9.10.2017) „Nemodlit se za své vládce je hřích“, řekl papež František. Mnozí možná kroutí hlavou.

Říjnové číslo časopisu pro dívky IN!

Říjnové číslo časopisu pro dívky IN!
(9.10.2017) Zveme vás k přečtení říjnového čísla.

Jak (ne)mluvit o sexu - nové číslo časopisu Rodinný život

Jak (ne)mluvit o sexu - nové číslo časopisu Rodinný život
(5.10.2017) Nové číslo časopisu je věnováno tématu, které „hýbe světem“, a právě proto je potřeba o něm...

Kurzy Alfa - kurzy o křesťanství ve vašem okolí
Chcete se dozvědět více o křesťanství? Navštivte kurzy Alfa ve vašem okolí.