Pět hřiven jsi mi svěřil. (Mt25,20) - Biblický citát na dnešní den

2.11.2017, efu

Jak po to bude po smrti?

Navigace: Katalog dotazů > Víra – nauka víry, katechismus

Chtěl bych se zeptat na pár otázek, které mne poslední dobou poněkud trápí, především jde o život po smrti.

Například: pokud někdo zemře a dostane se do očistce či do nebe, nemůže se přeci vrátit, aby byl znovu souzen při posledním soudu. Nebo: jak to, že Ježíš řekl na kříži lotrovi po pravici: "Amen pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji?" Vždyť to nesedí s jeho pozdějším výrokem, kdy řekl Marii: "Nedrž mě, ještě jsem nevystoupil ke svému Otci..." Pokud totiž slíbil, že s ním bude dnes v ráji, ale sám tam doposud nevystoupil a vstal z mrtvých třetí den, pak to nedává smysl.  Aještě se naskytuje další otázka, kde tedy byl?

Nakonec zde mám ještě otázku ohledně utrpení v pekle. Když někdo půjde do pekla před 5000 lety za hříchy a potom tam přijde někdo z dneška, není trochu zvláštní, že ten hříšník před tolika lety trpí o dost déle? 

Život po smrti nemůžeme měřit hodinkami

Dobrý den,
jestli správně chápu, máte problém s časovou posloupností. Takže první věc, kterou si musíme uvědomit: smrtí končí ten čas, který počítáme na hodiny, dny a roky, protože ten je svázán s naší pozemskou realitou. Dokonce i ve vesmíru čas běží jinak – mohli bychom se v něm v časové smyčce dokonce potkat s událostmi, které se ještě nestaly. Když slyšíme mluvit o těchto věcech astrofyziky a matematiky, jde nám z toho hlava kolem a nechápeme nic (aspoň já ne), a což teprve, když se jedná o skutečnosti Boží, které nás zcela přesahují!


Zkrátka, život po smrti nemůžeme měřit hodinkami, i když skutečná Boží věčnost to není – Bůh žije v jediném okamžiku přítomnosti, zatímco naše věčnost bude mít přece jen jakési časoprostorové souřadnice. Proto také můžeme mluvit o osobním soudu (v okamžiku smrti) a posledním soudu (v okamžiku konce světa), o délce očistcových trestů, o věčnosti utrpení zavržených v pekle, ale především o věčné radosti blažených v nebi. Nic z toho nebude statická skutečnost, že bychom nepohnutě trávili věčnost v jednom okamžiku, to by nás, duchovně-tělesné bytosti, asi moc nebavilo. Bude to realita dynamická, plná úžasu a překvapení, jejíž plnost nevyčerpáme ani za celou věčnost. Takže jakýsi „čas“ za hranicí smrti je, ale bude se měřit jinak. Naše „před“ a „po“ tady definitivně ztrácí význam.


Takže když Ježíš říká „Ještě dnes budeš se mnou v ráji“ a zároveň „ještě jsem nevystoupil ke svému Otci“, není na tom nic divného ani z časového hlediska. Ale je tu i jiný důvod, proč je to zcela v pořádku: Ježíš totiž nikdy nepřestal být v nebi, ani při svém vtělení, ani při své smrti a pohřbení. Jako člověk byl zde s námi, ale jako Bůh stále po pravici Otce. Nemůžeme si přece myslet, že v nebi byly v čase Kristova pobývání na zemi jen dvě božské Osoby! A když se ptáte, kde mezi svou smrtí a vzkříšením, resp. nanebevstoupením byl, tak je odpověď trojitá: Tělem ležel v hrobě, a pak vstal a byl ještě 40 dní na zemi. Duší sestoupil ke spravedlivým „do pekel“, jak říkáme ve Vyznání víry, aby je odtud vysvobodil, a při vzkříšení se duše opět spojila s tělem. Ale božstvím byl stále v nebi, jak už jsme řekli.


Nakonec ještě poznámku o té „nespravedlivé“ výměře trestů v pekle. Jak už bylo řečeno, o létech či dnech nemůže být v těchto posmrtných kategoriích řeč. Utrpení nebo blaženost se bude měřit právě velikostí nenávisti nebo lásky, pohybem k Bohu nebo odvratem od Něj. Můžeme si to vzdáleně přiblížit zkušeností z našeho života: úplně jinak vnímáme čas, ve kterém děláme něco hezkého, smysluplného a máme z toho radost, a čas, kdy se nudíme, máme nějakou starost nebo bolest, bojíme se, nebo – nedej Bože – čekáme na nějakou strašnou zprávu třeba o zdravotním stavu někoho blízkého. Některé vteřiny se vlečou, jiné prchají. Kde je „objektivní“ míra takového subjektivně prožívaného času? Hodinky nám tady nejsou nic platné.


Takže jestli mé utrpení kvůli mému vnitřnímu neblahému stavu trvá celou věčnost, nebo věčnost + 5000 let, je úplně jedno. Takto se čas po smrti neměří – měří se v mírách lásky a nenávisti, kterou v sobě nosím. Taková nenávist je buď věčná, nepřekonatelná, nebo je to jen částečný odpor a vzdor proti dobru, jen v určitých věcech a v určité míře, ale pod ním přece jen doutná ohýnek lásky a touhy po radosti a štěstí v Boží blízkosti. Pak je potřeba, aby taková „ušpiněná“ duše byla láskou a touhou očištěna, než přijde před Boží tvář. Proto mluvíme o očistci a o jeho „délce“ – ta se zase neměří pohybem slunce a měsíce (které už tam nebudou, jak říká kniha Zjevení), ale pohybem duše k Bohu.
A čím víc se přiblížíme k Bohu tady, tím kratší cesta do radosti bude po smrti. To nám všem přeji a vyprošuji

Linka víry

Kategorie otázky: Víra – nauka víry, katechismus

Autor: efu

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16.11.2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v...

Vystřízlivění z růžových snů Listopadu 1989

(16.11.2017) Mezi nejkrásnější okamžiky mého života patří listopadové dny roku 1989. (odkaz na kna.cz)

Ohlédnutí na dobu po roce 1989

(15.11.2017) Radikálním zločinem komunismu nebylo zabíjení...

Výročí Sametové revoluce 17. 11. Týká se nás otrávenost (českou) politikou?

Výročí Sametové revoluce 17. 11. Týká se nás otrávenost (českou) politikou?
(14.11.2017) Jaké jsou největší nemoci české politiky?

Autentická vzpomínka na svatořečení Anežky České v r. 1989

(12.11.2017) Z bolševického Československa - za dříve neprostupnou železnou oponou - začínaly do Říma přijíždět...

Kurzy Alfa - kurzy o křesťanství ve vašem okolí
Chcete se dozvědět více o křesťanství? Navštivte kurzy Alfa ve vašem okolí.