Mrtvý člověk, kterého doprovázel na místní hřbitov smuteční průvod, zničehonic oživl a začal bušit na víko rakve. Zvedli víko a dotyčný se posadil. „Co to děláte?“ ptal se lidí shromážděných k obřadu. „Já nejsem mrtvý.“ Všichni mlčeli, ale bylo vidět, že jeho slovům nikdo nevěřil. Nakonec promluvil jeden z pozůstalých: „Příteli, lékař i notář tě oba prohlásili za mrtvého. Takže mrtvý jsi, to nám věř.“ A řádně ho pochovali.

Bez lásky je sice možno vytvořit veliká díla, být slavný a obdivovaný. Naplnění však bez ní dojít nelze. Život bez lásky je prázdný a chladný. Bez lásky se život stává peklem a je nesnesitelný.

Tam, kde není odpuštění, vztah chřadne, nerozvíjí se, umírá. Naopak odpuštění naše vztahy oživuje. Odpuštění dává vždy šanci k růstu a rozvoji něčeho dobrého. Někdy je ale odpuštění pro člověka téměř tak těžké, jako kdyby měl křísit mrtvého.

Temné hlasy říkají: "Nejsi nic zvláštního, jsi prostě jedna osoba z milionů, tvůj život - to jsou prostě jedna ústa navíc, která je třeba živit, tvé potřeby znamenají jen jeden další problém, který je třeba řešit."

Během druhé světové války byla během náletů doslova smetena jedna malá vesnička. Mezi "obětmi" byl i farní kostel. Socha Krista vedle kostela přišla o ruce i nohy. Na patu kříže pak pověsil tabulku, na které stojí: "Už nemám ruce ani nohy. Od nynějška buďte mýma rukama i nohama vy."

Minulý týden jsme měli před očima mnoho lidského trápení způsobeného povodněmi. Leckoho z nás se týkalo bezprostředně, jiní to pozorovali jen v přímém přenosu jako diváci.

Pokud starý člověk neporozumí smyslu stáří, dívá se s hněvem na život mladých. Závidí mladým lidem jejich mládí, jejich budoucnost, plány a naděje a pokouší se jim ztrpčovat život tím, že zavrhuje všechno nové, nebo tím, že glorifikuje všechno staré. Stárnutí je nejen fenomén, který se nás všech fyzicky dotýká. Je to také proces, který má určitý smysl.

Člověk je hrozbou, která zbaví přírodu životního dechu. Myslím, že vnější životní znečištění, které zažíváme, je odrazem a projevem vnitřního znečištění, na něž příliš málo dbáme. A to je také deficit ekologických hnutí: s pochopitelnou i oprávněnou vášní táhnou do boje proti znečišťování životního prostředí, ale na něco důležitého zapomínají...

Někdy to vypadá tak, že čím neuvěřitelnější nějaké informace jsou a čím hrozivější poselství zprostředkovávají, tím ochotněji tomu lidé uvěří. 

Dovedete si představit otce, který by byl fotbalovým nadšencem, neděli co neděli by chodil na ligové zápasy, ale svému synovi by řekl: „Ty zůstaň doma. Nechci, aby ses ode mě tím fotbalovým nadšením nakazil. Nechci tě ovlivňovat, jestli se chceš nebo nechceš stát fotbalovým fanouškem.“ Myslím, že žádný otec by takový nesmysl neřekl. Vždyť člověk se stěží může rozhodnout pro něco, co zná jen z doslechu a s čím se nikdy nesetkal.

Nedávno si Pražané mohli vyzkoušet, jaké to je, být upoután na invalidní vozík. Smyslem bylo oslovit kolemjdoucí a dát jim možnost uvědomit si, co pro vozíčkáře znamená rozbitý chodník, obrubník, nerovnost – alespoň na chvíli se stát jedním z nich.

Jedna žena dostala po deseti letech bezdětného manželství konečně příležitost adoptovat si chlapečka. Jak tomu často bývá, žena po adopci otěhotněla a přivedla na svět vlastního syna. Jednou se k ní na návštěvu vypravila její kamarádka. Když je viděla společně si hrát, ptala se matky: „Který z těch dvou je tvůj, Karlo?“ „Oba dva“... odpověděla matka.

Jeden muž měl dva syny a mladší z nich začal brát drogy, stal se závislým a nakonec odešel z domova i s tím, co mu nepatřilo. Samozřejmě všechno utratil a nakonec zůstal jako mladý bezdomovec se dvěma psy na ulici. Sem tam se objevila myšlenka na návrat, ale zaplašil ji; někdy ze strachu, že nebude dobře přijat, jindy z pocitu neschopnosti vrátit se ke spořádanému životu. 

Jakožto manžel jí dáváte najevo lásku, ale vaše manželka zůstává chladná. Jakožto manželka jste si v dobré víře osvojila „jazyk“ úcty, ale váš manžel se nezměnil. Znamená to tedy, že spojení lásky a úcty prostě nefunguje?

Jednota – ale zároveň různost církve se nepodobá fanouškům jednoho klubu v jednom dresu, skandujícím jeden slogan, ale spíše velké zahradě s nejrůznějšími rostlinami, které jsou napájeny z jedné nevysychající studny, totiž Duchem Božím. Tato studna je důležitější, než cokoliv jiného.

Učíte se anglicky? Rádi byste dostávali každý den krátkou větu pro povzbuzení či inspiraci? Nabízíme novou službu: Biblický citát v angličtině na každý den. Můžete jej dostávat formou e-mailu či sms-e-mailu. Try it. :-)